Chlapec se sedmikráskou

5.

Nastává prosinec. Toto ale uteklo rychle, že? Za chvíli tu máme Vánoce, pak Silvestra, potom Nový rok, a než se nadějeme, je tu tolik nesnášený Valentýn, Velikonoce a konec školního roku. Krása. 

Následuje další pauza, tak jako to v tomto čase bývá. Jen to tady vypadá jinak než nedávno. Trochu nasněžilo. Sice ne moc, ale i tak by to stačilo na postavení nějakého menšího sněhuláčka. Holé stromy, bílý koberec a nad hlavou přeletí sem tam pár kosů. Naše dvojice již dávno je na místě. Chlapce si se zájmem prohlíží okolí. Jakoby ho zaujal sníh, kterého v nížinách České republiky zrovna moc není. Nemůžeme mu to mít přeci za zlé, že? Ale pozor! Vzduchem letí sněhová koule. Klučinu škrtne o rameno ruky a otočí se. Dívka vytváří další munici. Kluk se pousměje, vytvoří kuličku a hodí ji. Trefí se do nohy. „Takže válka, jo?" zeptá se dívka, ani však nečeká na odpověď a hází další sněhové bomby. Chlapec se mezi vytvářením zbraní snaží vyhýbat útoku. I po několika chvílích může útočit. Strhuje se naprosto nevídaná bitva. Ozývá se od nich smích a nadšené hlasy. Sem tam se naši dva dokáží vyhnout, ale většinou schytají nějakou tu ránu. No ruky, do zad, do nohy. Pak se povede skvostná rána. Komu? Dívce přeci, ikdyž to celé vypadalo jako náhoda než jako úmysl. Hodila kouli tak nešikovně, že skončila za krkem jejího protivníka. Je to až nádherně vtipné. „Jsi v pohodě? Já nechtěla..." ptá se. Kluk si vyklepe kapucu plnou sněhu a vyndavá hrudky zmrzlé vody zpoza krku, k tomu odpovídajíc: „Vždyť to je jenom sníh, to nic není." Oba se na sebe pousmějí, jsou uhnáním rudí. Není se čemu divit, když válka trvala dokonce celou odpoledku.

Zase se berou, otáčí a plní radosti odchází zpátky do školy. Tentokrát i zapomenou, že by měli jít od sebe, aby nepřitahovali pozornost. Normálně si povídají, jakoby se nic nedělo. Asi si nechtějí tímto drobným detailem zkazit odpoledne. Možná si pomysleli, že to nemá cenu. Nebo zase jsou oba v tom jejich malém světě.