Chlapec se sedmikráskou

26.

"Je to snad od támhletý?" zeptal se mě. Já se na něj nechápavě podívala a po chvíli se otočila. V té nejmíň vhodné chvíli na mě někdo zavolal. Byla to moje spolužačka. Jedna z mála lidí, která věděla, že se mi líbí. Tak jsem ji zamávala, on taky. Přišla k nám a pozdravila oba. Zeptala se nás, jak se má. Po několika minutách ji zazvonil telefon s tím, že už musí jít. Rozloučili jsme se a ona odešla. Mám ji moc ráda, ale tohle nebyl nejvhodnější okamžik.

"Ne, ten vzkaz není od ní." zasmála jsem se. Pak jsem si ale uvědomila, v jaké jsem situaci a že není cesty zpět. Nasucho jsem polkla a spustila: "Víš, mám tady vzkaz od jedné osůbky." On se zamračil a zeptal se: "Co se děje? Někdo umřel? Někomu se narodilo dítě? Jestli máš příští týden svatbu, tak gratuluji." Pokaždý jsem záporně zavrtěla hlavou. Vím, že se to snažil trochu odlehčit. Nedivím se mu, kdybych to uměla, taky bych to udělala.  On sklopil zrak k zemi. Jeho olivově zelené oči zářily. Lice měl z mrazu narůžovělé. Uhladila jsem si rukou bundu a pokračovala. "Ne, kdepak. Jen podle té osoby - jak jsem o ní už mluvila...no, ta osoba si myslí, že jsi milý, vtipný, chytrý...prostě se jí moc líbíš..." povzdechla jsem si "...ale je ta osoba moc stydlivá, víš, a bojí se ti to říct." Nijak se nepohnul "A kdo mi to vzkazuje?" Nastala osudová chvíle. Nadechla jsem se zhluboka a jedním slovem mu odpověděla, na tak jednoduchou a zároveň těžkou otázku.

"Já."