Chlapec se sedmikráskou

23.

O týden později se stalo to samé. Až na to, že jsme si sraz dohodli. Na metro a autobus jsem musela běžet, abych tě stihla. Na tvé straně to také nebylo lehké. Autobus přijel o pár minut dříve, než měl. Když už to vypadalo, že vyjede, ale přiběhl jsi. Naštěstí pan řidič byl moc hodný a neujel. Nastoupil jsi, zaplatil a vydal se za mnou. Pozdravili jsme se a zase jsme si popovídali. Měli jsme si i po tom týdnu toho tolik co říct. A když jsme vystupovali, zase jsme se loučili. Teď ale přišlo to nejhorší. Odcházel jsi. Byl jsi už ode mne pár metrů. Znenadání m začalo být smutno. A udělala jsem něco, co bych od sebe nikdy nečekala. Cukla jsem sebou. Několikrát během krátkého časového intervalu. Jako bych se za tebou chtěla rozeběhnout , obejmout a už nikdy v životě nepustit. Musela jsem si chytit ruku, přidržet si ji u těla a svoje vnitřní já hned okřiknout. 

Co to sakra děláš? Chceš, aby se leknul? Nebo aby ti neúmyslně udělal něco, co by tobě mohlo být později líto? Nech toho laskavě! Děkuji...

Radši jsem se co nejrychleji otočila a šla domů. Cítila jsem se zahanbeně, div že jsem se nerozbrečela. Tohle přeci normální člověk nedělá. Nebo ano? Nejsem si jistá.  Já si to na sobě nedokážu přiznat nebo si jen tak odpustit. U ostatních mi to přijde tak normální... Nepřipadám si jako zdravý člověk. Tohle se běžně přeci neděje. Ne, nejde to. Budu se ti muset přiznat. Co nejdříve, nebo mě to rozežere. Držím to v sobě už moc dlouho. Ani nevím, co je pravda a co si jen nalhávám.