Chlapec se sedmikráskou

27.

Zdvihl hlavu a zadíval se na mě. Začala jsem se klepat. Nohy mi cukaly, chtěla jsem odsud utéct a nikdy ho už nepotkat. I přes to všechno, co mě k němu táhlo. Bylo tak těžké neudělat v tuto chvíli krok vedle. Díval jsi se na mě, dost překvapeně. Pootevřel jsi ústa, snad jsi chtěl něco říct. Ale zachoval sis kamennou tvář a zase stiskl rty k sobě. Podíval jsi se k tomu na chodník nebo na špičky svých bot, těžko říct. Já tě pozorovala mýma pomněnkovýma očima. Ticho. hrobové ticho. Ta odpověď tě vážně zaskočila. Zase jsi zdvihl hlavu, bez úsměvu, bez zamračení, bez žádné popsatelné emoce. Nemohla jsem nic vyčíst. Ani bych to nedokázala, moc mi to nejde. Po nějaké době jsi dokázala ze sebe něco dostat.

"Aha..."

Proto jsem sklopila hlavu. Snažila jsem se zadržet slzy, což se mi dokonce i povedlo. Najednou spadla kapka, hned za ní druhá, třetí. Rozpršelo se. "Pojďme se schovat." prohlásila jsem a vydala jsem se po chodníku kolem tebe. A ty ses připojil. Ani toto ticho dlouho nevydrželo, znenadání ho protnul můj trochu uklepaný hlas. Podívala jsem se znova na tebe, zpříma do tvých olivových očí a řekla asi tu nejzoufalejší větu, co kdy mohl vymyslet.

"Klidně řekni ne a pošli mě do háje. Já toho třeba nechám a třeba budeš mít klid."

Otočil jsi se na mě. Teď jsem aspoň něco mohla vyčíst. Zmatení a zároveň překvapení. Hned následovalo něco, s čím jsem nepočítala.

"Nepošlu, to bych ti neudělal"