Chlapec se sedmikráskou

12.

Čas běží jak voda. Taky že ano. Máme tu únor. Že by se alespoň na chvilku zase sblížili? No, kdo ví. Minulou polední pauzu byli spolu. Nikam daleko jít nemohli, ona si zvrtnula při tělocviku kotník. I tak pořádali závody, ve skoku po jedné noze. Cestou tam vede dívka. Chlapec v druhé polovině závodu se rozeběhne, až skoro k cíli. Tam zastaví. Nechává svoji raněnou kamarádku vyhrát. Oba se smějí. On se rozhlédne kolem sebe. Poodejde kousek na trávník. Tam cosi hledá mezi sedmikráskami. Jednu, tu nejhezčí z nich, utrhne a vrací se k dívce. Dívá se na ni svýma zelenýma očima, připomínající barvu oliv. Ona se na něj také podívala, trochu překvapeně, jako vždy, když ji dával květinu. Ale ty její oči, modré jako pomněnky. Čistě modré. Pohledy obou se střetly, po tak dlouhé době. Musí být rádi. Nebo alespoň jeden z nich. On ji pomalým pohybem květinku podá. "Tady máš." usměje se na ni. Ona si jen sedmikrásku vezme, jako vždy. A jako vždy si ji prohlíží, poté nechává v ruce. Jak nádherný náznak přátelství. Nebo v tom je něco víc? Nevadí, zase zvoní. Jdou společně ke dveřím. Všichni jejich spolužáci mizí v budově. Oni se tam u dveří zastaví. "Jdi první." přidržuje ji dveře. "Ne, ty jdi první." zasměje se holčina. "Ne, ty." nenechává se jen tak odbýt chlapec. "Tak dobře, ale příště jdeš první ty." ustoupí dívka a vchází do budovy. On pokračuje za ní. Další dveře, první vejde chlapec. V šatně si uvědomí, že vlastně ani jeden z nich dnes necvičí. No jo, zničený kotník a smrtelná rýmička, co skolí každého chlapa. Vrací se do vestibulu. A další drama, jako před pár minutami. Kdo půjde do dveří první. "Já jsem šel minule, teď jdi ty." "Ne, ty jdi první." "Ale já šel minule." "A? Tak dobře" pokrčí rameny. Po několika vteřinách ticha vyrazí. Omylem oba, takže do sebe drknou rameny. Oba se tomu zasmějí a po chvíli se nějak dohodnou, první jde do dveří dívka. Ona se na něj jen lehce pousměje, se slovy: "Jsi asi jedinej kluk, kterého znám a ví, že existuje něco jako etiketa. Kdybych se zeptala mých spolužáků, kdo chodí do dveří první, řekli by, že takový pravidlo neexistuje." rozesměje se. "A to nám učitelky pouštěly tolik videí..." I on se zasměje. "No jo no." pokrčí rameny a podívá se na zem. Už odchází do vedlejší tělocvičny. Oni dva si sedají k sobě na lavičku, dál od ostatních necvičících. Povídají si, dokud k nim někdo nekopne míč. Málem by jim urazil hlavy. Oba naštěstí leknutím uskočili. Když se jim onen spolužák omluvil, sedli si a pokračovali dál. Po tělocviku následovala další hodina a po ní cesta domů. U bran školy si dali sbohem. Poslední úsměv, poslední zamávání. Ale zítra je taky den, určitě se aspoň na chvilku uvidí. Ale kdo ví, co s nimi má život v plánu. On se ještě na poslední chvílí otočil sklouzl po ní pohledem.

 A všiml si - drobounké a sněhově bílé sedmikrásky, kterou jeho kamarádka držela v pravé ruce.