Chlapec se sedmikráskou

9.

Nastal leden. Je po Vánocích, Silvestru, Nový rok už je také pryč. A oni se zase shledávají. Je více než jisté, že si přes prázdniny psali nebo volali. I tak to vypadalo, jako by se neviděli měsíce.

Zase se na sebe usmějí. Po dvou týdnech se zase vidí, na odpoledce. Můžeme vypozorovat, že je cosi jiného. Jakoby si neměli co říct. Taková situace zde ještě nenastala. Jen se na sebe podívají. Až po nějaké chvíli jeho hlas prořízne ticho. "A jak jsi se měla o prázdninách? A co maraton návštěv?" ona se na něj podívá. "Ale jo, docela to šlo. A co ty?" "Um, mno. Jako, asi dobrý." To je asi tak všechno, co si mohli říct. Zvláštní, že? Teď zde vládne pouze mrtvolné ticho, on se rozhlíží kolem a ona zase pozoruje špinavé špičky svých turistických bot. Sem tam se koukne jeden na druhého a druhý na prvního, snad to mají vypočítaný, že se nikdy nestřetnou pohledy. Taky sebou občas cuknou. Snad si chtějí něco říct. Ale, co to s nimi je? Jakoby z nich najednou vyprchala radost se spolu bavit. Vždyť to vypadalo, jak se na sebe moc těší.

 Po dlouhé chvíli, mnohem delší než hodina nejnudnějšího předmětu, se konečně jeden z nich odváží. Dívka. Už otevírá svá nevýrazná ústa, chce něco říct. Ale zazvoní. Z ní nevyjdou slova pouze jakési zachraptění a netypický výdech. "Tak se měj dobře. Zatím." rozloučí se a poklidně oba odchází, každý svoji cestou.