Chlapec se sedmikráskou

13.

Korona je svině, to už asi víte, což? Nastal březen. Pandemie přerušuje kontakty mezi naší dvojicí. Naposledy se viděli, když šli společně ze školy. Nic nezmohli. Mohli udělat jen jedno. Rozloučit se a odejít. Bohužel.

Ale je tu přeci jen záchrana. Vláda trochu uvolnila opatření a oba půjdou do školy. No jo, přijímačky nejsou zrovna lehké a musí se na ně připravovat. Snad se tam potkají. Protože dva měsíce se nic nedělo. Nenapsali, nevolali, neviděli se. Jako by se po nich slehla zem. Ale teď je tady otázka: 

Chyběli si navzájem nebo to bylo tak jen z jedné strany?

Tuto otázku prozatím nechme stranou a přesuňme se k ději. Potkali se cestou do školy, zase ji mají společnou. Rozpovídali se, vypadají vedle sebe tak šťastně. Může se jim člověk divit? Mluví o všem, co je napadne, div, že nezapomněli zabočit ke škole. Už si nasazují roušky, uklízečka jim dezinfikuje ruce a pokračují do šatny. Zase ten problém: kdo půjde do dveří první? Škoda, že už se blížili další jejich otravní spolužáci,  třeba by se alespoň mohli zasmát nad onou úsměvnou situací, kdy se na tomto "vážném" problému nemůžou dohodnout. Dveřmi první prochází chlapec. U svých skříněk se oba přezují, dívka počká chvilku na svého kamaráda a zase pokračují spolu až do třetího patra. Samosebou po nějakých těch vyšlápnutých poschodích nechybí vtipy nejrůznějšího typu, třeba že "Tolik schodů tady dříve nebylo." nebo "Objednáš mi prosím lanovku do učebny dějepisu? Byl by jsi fakt hodnej." a oba se zase usmívají vtípků, chápou je jenom oni. Zase je tady ten jejich malý svět. I ten za chvíli zmizí, jsou v nejvyšším patře školní budovy a každý míří do jiné třídy. "Tak se měj dobře." loučí se chlapec. Dívka ho však ještě zastavuje. "Počkáš na mě po škole? Prosím." On přikývne a zamává na ni. "Ahoj." Zase se rozloučí.