Scarlett ✔️

33.

Probudím se s hlasitým výkřikem. Posadím se a prohrábnu si vlasy.
,,Hej!" pohladí mě po vlasech Newt. Otočím se a obejmu ho. Chvíli tam oba sedíme v objetí a mlčíme.
,,Byl to jen sen!" snaží se mě utěšit. Odtáhnu se.
,,Nebyl. Viděla jsem znovu Thomasovu smrt." proplete si se mnou prsty.
,,Chceš si o tom promluvit?" nabídne mi, ale netlačí na mě. Přikývnu.
,,Stejně se to dozvíš zítra na radě, ale radši bych, aby jsi to slyšel ode mě první." přikývne.
,,Henry slyšel naší konverzaci o Taylor a o mém bývalém já. Řekl, že Gally měl pravdu, ale že byl zbabělec, aby se mě zbavil. Snažil se mě zabít stejným nožem, který skončil v mojí noze. Thomas po něm ale skočil a oba spadli do jámy. Minho mě dostal ven. Potom, co jsem odešla od Severní brány, potkala jsem v lesíku Minha. Myslí si, že jsme našli cestu ven." Newt zvedne obočí.
,,Když jsme oba seděli u propasti, neslyšeli jsme dopadnout těla. Navíc Minho říkal, že je to jediné místo, kterým jste se nepokusili odejít." lehce se zamračí.
,,Zkoušeli jsme tam házet kameny, ale je pravda, že ne všechny jsme slyšeli dopadnout." přikývnu.
,,Možná je to jen v určitém místě?" zamyslím se. Usměje se na mě.
,,Věděl jsem, že jestli nás někdo dostane z tohohle místa, budeš to ty a Thomas." vezme můj obličej do dlaní a dlouze mě políbí.
***
Probudí mě zabušení na dveře. Jen se otočím na břicho a přehodím si přes hlavu kapuci od mikiny. Newt však vstane a dojde ke dveřím.
Lehce zavržou a podle toho poznám, že je pouze pootevřel.
,,Minho? Co chceš?" dveře zavržou ještě víc, a proto zvednu hlavu.
,,Vlastně tu hledám šípkovou růženku!" zvýší hlas.
,,Co chceš, Minho!?" zavrčím na něj.
,,Mluvil jsem s Albym a dal nám zelenou!" oznámí mi. Posadím se na posteli a zvednu na něj obočí.
,,Zelenou na co přesně?" hodí po mě běžecký oblečení.
,,To si snad děláš srandu Minho!?" ozve se ode dveří Newt. Pohodí rameny.
,,Musím odzkoušet mou teorii!" začne se bránit. Otočím se směrem k Newtovi. Pohled mi oplatí.
,,Minho sejdeme se u Jižní brány!" naznačím mu ať vypadne. Podívá se ze mě na Newta a zpět.
,,Oukeeej." projde kolem Newta, kterej za ním zavře dveře.

,,Scar,.." přeruším ho dřív než začne.
,,Newte, vím co mi chveš říct. Promiň, ale Minho má pravdu!" odložím stranou oblečení od Minha a dojdu k němu.
,,Dokážu to! Dostanu nás odsud pryč!" zavře oči a prohrábne si vlasy.
,,Musíš se vrátit, Scar!" oznámí mi nakonec. Usměju se.
,,Vrátím! Slibuju." posadí se na postel a já se převlíknu.
,,Proč mě nikdy nemůžeš poslechnout?" zvednu k němu pohled, když si zrovna zavazuju tenisky. Jen se pousměju. Popadnu ho za ruce a donutím ho vstát.
,,Budu zpátky dřív než si všimneš, že jsem pryč!" letmo ho líbnu na rty a následně se vydám na snídani.

Po deseti minutách doběhnu do lesíka a  dojdu až k Jižní bráně. Před nima pochoduje Minho. Vedle něj jsou shromáždení všichni kápové.
,,No konečně! Brána se každou chvíli otevře!" Minho po mně hodí batoh, tentokrát těžší a já si ho oblíknu. Stoupnu si vedle Minha před bránu a podívám se na něj a on na mě.
,,Hodně štěstí!" řekne Alby předtím než vyběhneme. Noha mě lehce pobolívá, ale snažím se to nevnímat. Na konci chodby se ohlédnu a vyhledám Newtův pohled. Vypadá ustaraně. Vůbec se mu nedivím, ale musím to udělat, pro dobro nás všech.

Běžíme asi jen 20 minut, když se Minho zastaví. Pokyne mi směrem k Labyrintu, že je to na mě.
,,Veď, Lettie!" zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Vyběhnu. Nesoustředím se na nic. Zahýbám podle instinktu až se po 2 hodinách zastavím.
Otočím se na Minha, kterej se usmívá a upíjí ze svého pití.
,,Poznáváš to tady?" kývne hlavou směrem do prava. Vydám se krokem tím směrem. Když dojdu nakonec, můžu zahnout jedině do prava. Náhle se předemnou objeví velká plocha. Dojdu až na její kraj a podívám se dolů.
Stejný jako včera. Voda proudí dolů, takže je nemožné cokoliv vidět, ale zvládla jsem to. Minho měl pravdu. Musí to být cesta ven.
,,Newt mi řekl, že jste zkoušeli házet kameny dolů a některé jste neslyšely dopadnout." natočím se na Minha, který stojí hned vedle mě.
,,To je pravda! Asi východ není po celé délce. Nejspíš je to určitá část." potrvdí a ustoupí vzad. Doběhne k nejbližší zdi a sesbírá pár kamenů.
Vrátí se zpět ke mně a pár mi jich podá.
,,Dovedla jsi nás k téhle určité části. Abys pochopila. Tenhle vodopád s propastí se táhne po celé délce Labyrintu. Takže jsi výběr zúžila na těhlech 60 metrů. Musíme teď najít tu malou část, kde se ukrývá východ. Zřejmě to bude v místě kde včera Thomas a Henry spadli. Pamatuješ si, kde to bylo?" podívá se na mě nedočkavě. O krok ustoupím a snažím se vzpomenou, kde jsem včera stála.
Přesunu se o kus doprava a shlídnu dolů.
,,Myslím, že tady jsem se poprvé podívala dolů." pak se natočím celým tělem na Minha, jako předchozí den na Henryho.
,,Pak mi Henry vrazil a já spadla na zem." trochu ucouvnu a sednu si na zem. Opět se podívám dolů.
,,Musí to být někde tam dole v těhlech místech." ukážu mu rozmezí asi 2 metrů. Minho přikývne a podá mi ruku, za kterou se chytím a s jeho pomocí vstanu.
Oba začneme házet kameny dolů. Nejdřív začneme každej z jednoho kraje směrem k sobě.
Nejdřív slyšíme kameny dopadat na dno. Když nám kameny dojdou, doplníme zásoby a pokračujeme, když jeden Minhův kámen neuslyšíme dopadnout. Podíváme se na sebe. Usměje se. Já házím dál a přibližuju se směrem k němu až ani jeden z mých kamenů nejslyšíme. Podívám se dolů. Vše vypadá stejně, nic zvláštního tam nevidím, ale veřím tomu, že to tam je.
,,Tam dole. Musí to být tady." oznámím nahlas i když je to zcela jasný.
,,Musíme to tu něčím označit!" Minho si sundá batoh a snaží se najít cokoliv, čím bychom to tu mohli označit.
,,Nic! Sakra!" zanadává. Batoh si zmovu hodí na záda a rozhlédne se kolem nás.
,,Hoď mi jeden tvůj kámen!" natáhne ruku připravenej na hod. Udělám co po mě žádá a jeden mu hodím. Začne na zem rýt rýhu, trvá mu to dobrých 10 minut než jde aspoň trochu vidět. Pak přejde na moje místo a udělá totéž. Pak kámen hodí dolů a doufá, že ho neuslyší. A má pravdu. Všude je ticho. Vstane a podívá se s úsměvem na mě.
,,Zvládli jsme to!" obejme mě a já jeho.
,,Jo, zvládli!" usměju se. Půjdeme domů. Všichni. Ať je to kde je to.

,,Musíme se vrátit!" oznámím mu. Odtáhne se a přikývne.
,,Tentokrát vedu já!" rozeběhne se rychlostí blesku zpět na Plac. Nahlas se zasměju a vydám se za ním.