Scarlett ✔️

32.

Zajdu do lesíku, kde se asi dvě hodiny procházím. Dojdu až k Jižní bráně, kde narazím na Minha.
,,Nevěděla jsem, že jsi tu." promluvím. Otočí se na mě. Nikdy jsem neviděla Minha takhle, vždycky vyzařuje tak pozitivně a teď nic.
,,Můžu se tě na něco zeptat?" přikývne.
,,Každej pár běžců má svou trasu, že?" opět přikývne.
,,Jak je teda možný, že jste na nás narazili?" pohodí rameny.
,,Nemám tušení, Thomas se prostě rozeběhl směrem, kterým jsme vůbec neměli jít." zamračím se. Jak to mohl vědět?
,,Víš, Lettie, přemýšlel jsem. Víš jak jsi řekla, že si myslíš, že ty a Thomas máte v hlavě mapu jak se dostat ven?" přikývnu.
,,Dobře tohle bude znít asi bláznivě, ale mám teorii. Víš, že jsem kápo běžců a že všechny trasy plánuju já. Plánoval jsem i tvojí s Henrym. Neměli jste u té propasti s vodopádem, co dělat." zvednu obočí.
,,Není náhodou možný, že jste běželi a místo toho, aby jsi ty následovala Henryho, tak jsi následovala samu sebe?" zamyslím se nad tím.
,,Nejsem si jistá, ale je to možný." potvrdím.
,,Možná s Thomasem máte mapu ven. Možná jste vůbec nenásledovali nás, ale my vás. A možná jste tu cestu našli." uchechtnu se. A pak mi to dojde.
,,Ty si myslíš, že východ je na dně té propasti!?" zadivím se.
,,Zamysli se Klec spadla dolů, už nikdy nepřijede, možná jsme se nikdy neměli dostat domů. Ne dokud nám to Tvůrci nedovolí. Museli jste nejdřív přijet vy 3. Předtím šlo vše hladce. Jakmile jste přijeli vy, vše šlo do kytek." protočím oči.
,,Navíc Rmut na tebe nezaútočil, máš tu nějaký úkol. A poslední věc? Když jsme byli oba nad tou propastí, ani jeden jsme neslyšeli náraz!" má pravdu, neslyšeli jsme dopadnout ani jedno tělo.
,,Máš pravdu!" začnu nad vším přemýšlet.
,,Navíc nikdo nebyl zatím tak blbej, aby skočil dolů, takže je to teoreticky možný. Je to náše poslední šance se dostat ven!" šibalsky se pousměju.
,,Alby na zítra svolal Radu, na kterou si zvaná taky. Předložíme jim mojí teorii." přikývnu.

Z lesa se nakonec vymotám celkem rychle. Minho zůstane ješte u Jižní brány, aby vše promyslel.
Já se vydám do mého pokoje, jsem celkem unavená po dnešku. Po cestě jsem tak zamyšlená nad Minhovou teorií, že vlezu do špatných dveří.
,,Scar?" zvednu pohled. Newt se posadí na posteli a dívá se na mě.
,,Ehm, promiň, já.. špatně odbočila!" zacouvu zpět na chodbu a zavřu Newtovi dveře.
Tentokrát vlezu do správných a sednu si na postel. Nejdu spát. Sice to, co řekl Minho, dává smysl, ale nemůžu zapomenout to, co jsem viděla. Navíc pád z takové výšky? Kdo ví co tam dole vůbec je?

Podívám se na hodinky. Půlnoc. Začne mi být v triku zima. Chci si oblíct Newtovu mikinu, ale je poskládaná ve skříni, kde je i Thomasovo oblečení. Zavřu oči. Co teď?
Nakonec se zvednu a dojdu před Newtův pokoj. Zaklepu.
,,Newte?" skoro až zašeptám. Chvíli je ticho. Už se chytám odejít, když se dveře otevřou.
,,Scar? Co tady děláš?" zadívá se mi do očí.
,,Promiň! Nechci tě otravovat." udělám krok vzad. Newt se však uchechtne.
,,Tak jsem to nemyslel. Myslel jsem, že jsi na mě naštvaná." zarazím se.
,,Proč bych na tebe měla být naštavaná? To ty jsi se mi ráno vyhýbal." zavřu oči. Co to zas melu?
,,Promiň, já jen.. Prostě zapomeň, že jsem tu byla!" rychlostí blesku zmizím do mýho pokoje. Začnu pochodovat sem a tam. Proč je to mezi mnou a Newtem tak divný? V jednu chvíli začnu i litovat, že jsem včera večer vůbec něco řekla. Tím šlo všechno do frasu.
Sice si to nechci přiznat, ale potřebuju ho. Zastavím se. Zhluboka se nadechnu a otveřu dveře.
Bez zeptání vejdu k Newtovi a spustím.
,,Promiň, že jsem ti to o Taylor neřekla hned jak jste se nás s Thomasem zeptali, promiň mi za to jakej jsem byla člověk, že jsem se podílela na něčem takovýmhle, promiň mi že jsem ti ublížila, Newte." zvedne se z postele a zastaví se přede mnou.
,,Ale potřebuju tě! Chápu, že mě asi nenávidíš, ale.." zmateně se na mě podívá.
,,Co?" zeptám se.
,,Jak jsi přišla na něco takovýho, že tě nenávidím?" zmateně se zamračím.
,,Ráno.." začnu. Kývne.
,,Neříkám, že to není divný. Mluvil jsem s Albym, o tom co jsi mu řekla. A chápu to. Nevíš kdo jsi byla, a z pár vzpomínek to nezjistíš. Každej měl život před Labyrintem a nikdo není takovej jakej byl. Ani ty ne! Nevíš jaký důvody tě k tomu vedly. Co já vím, třeba jsme tu všichni dobrovolně, jako Taylor. To jsi řekla Albymu, ne?" přikývnu.
,,Jen jsem prostě musel připustit jaká je slutečnost. Ale Scarlett, nikdy a to si pamatuj, že nikdy bych tě nemohl nenávidět!" pořád na něj zmateně zírám.
,,A jestli mys..." stoupnu si na špičky a políbím ho. Přidrží si mě v pase. Já mu naoplátku obtočím ruce kolem krku. Kopnu nohou do dveří, které se zavřou.
Newt začne couvat k posteli, na kterou se následně oba posadíme.
Nakonec mě přetočí pod něj. Rukama se nadzvedne, aby mi viděl do očí.
,,Jen abys věděla, právě jsme porušili snad všechny Albyho pravdila!" pousměju se.
,,To jsme porušili už dávno!" přitáhnu si ho za triko zpět a obmotám kolem něj nohy. Vpluje mi jazykem do mých úst a zajede prsty do mých vlasů.
Využiju situace a tentokrát přetočím já jeho pod sebe. Usměje se na mě. Naposled ho políbím a lehnu si vedle něj.
,,Měli bychom jít spát. Zítra je Rada!" vycítím, že se na mě podíval. Zvednu tedy svůj pohled.
,,To znamená, že tentokrát zůstaneš přes noc?" zablýskne se mu v očích. Pousměju se.
,,Musím využít situace dokud se zas nepohádáme." otočí se na bok a obejme mě v pase.
,,To nebylo vtipný, Scarlett!" zvednu obočí.
,,Takže teď už je to Scarlett, jo?" zadivím se. On se jen ušklíbne.
,,Já věděl, že se ti Scar líbí." řekne vítězně.
,,Aaah, už jsem si zvykla!" odvětím.
,,I od Henryho?" zvednu na něj pohled.
,,Minho ti to neřekl?" zamračí se.
,,Ne, nechtěl o ničem mluvit a nechtěl jsem ho do ničeho nutit." přikývnu.
,,Viděl jsi mou nohu?" zeptám se. Mile mě po ní pohladí a přikývne.
,,To udělal, Henry." trochu se odtáhne. Nechápe to.
,,Já myslel.." zavrtím hlavou.
,,Můžu ti to říct zítra?" řeknu se zavřenými oči. Dá mi pusu na čelo.
,,Jasně, Scar. Až budeš chtít!" otočím se k němu zády a on mě znovu obejme. Zaboří si obličej do mých vlasů a oba usneme.