Scarlett ✔️

30.

Dojdu až k Newtovi, kterej mě nečekaně obejme.
,,Co se stalo?" promluví, když se odtáhne, a kývne směrem k Therese, kterou odvádějí zpátky na medinu.
,,Upřímně nevím, bavila jsem se s Albym a další věc, kterou vím, je jak Theresa vybíhá bez jediného slova z mediny." pousměje se.
,,Co?" zeptám se.
,,Někoho mi to připomíná! Nic víc." usměju se a skloním hlavu. Vzpomněl si stejně jako já.

Všichni se rozejdou a zbydeme tam opět pouze já s Newtem. Chytne mě za ruku a já zvednu pohled. Usměje se.
,,Až mi budeš chtít říct tu věc, co jsi vynechala, budu čekat." můj úsměv lehce povadne. Pustí mou ruku. Rozejde se směrem do Dvora. Zhluboka se nadechnu. Začne mi bušit srdce. Začnou se mi klepat ruce. Najednou mám sucho v puse.
,,Newte!" prostě mu to musím říct. Zastaví se. Chci promluvit dál, ale nemůžu, nemůžu dýchat.
,,Já.." snažím se dál. Otočí se.
,,Já.." nejde to.
,,Scar!?" dojde ke mě. Začne na mě mluvit, ale já se na něj nemůžu soustředit. Cítím jenom vinnu.

Taylor je moje chyba. Byla to moje nejlepší kamarádka a já ji sem i tak poslala. Věděla jsem co se stane? Věděla jsem, že umře? Byl její úkol Newt? Ublížit mu? Byla jeho proměnná? Ať už to znamená cokoliv.. Kdo jsem byla před Labyrintem? Jak jsem Tvůrcům mohla někdy pomáhat? A Thomas s Theresou!? Jak dlouho se vlastně známe? Viděla jsem je jako děti? Jedno vím jistě! Je to moje vinna!

Něco mě píchne do krku. Všechno začíná mizet a já zase můžu dýchat. Ani jsem si neuvědomila, že mám zavřené oči. Prudce je otevřu a začnu se rozhlížet kolem.
Sedím na posteli, ale ne na medině. V pokoji. Asi v mém. Řekla bych, že je už noc. Co se vlastně stalo?
,,Scar?" ozve se Thomas. Posadí se vedle mě na postel.
,,Jak jsem se sem dostala?" zamračí se.
,,Měla jsi panickej záchvat." zvednu obočí.
,,Jeff ti píchl něco na zklidnění, ty si nic z toho nepamatuješ?" zavrtím hlavou.
,,Říkala jsi, že je to tvoje vinna a že musíš Newtovi něco říct. Že je to důležitý." kývnu. Skloním hlavu.
,,Nepamatuju si to, ale vím o čem jsem mluvila." chvíli je ticho.
,,Taylor?" stále mlčím a moje ticho vezme jako souhlas. Zvednu na něj svůj pohled.
,,Nevíš kde je?" přikývne.
,,Je u Theresy. Ještě s Albym. Vyslýchají ji. Chtěli svolat radu, ale nakonec se rozhodli, že bude lepší, když půjdou jen oni dva, ať ji nerozruší ještě víc, než je." kývnu, že chápu.

Oba vstaneme a vydáme se směrem k medině.
,,Pořád jsem Albymu neřekla o tom vzkazu, úplně mi to vypadlo." řeknu nahlas.
,,Už jsem mu to řekl, když se mě ptal, co si pamatuju." zastavím ho.
,,A co si pamatuješ?" zeptám se ho.
,,Hodně Theresu. Pak tebe. Pamatuju si i nějakou dívku Chloe? Myslím, že to je její jméno." kývnu.
,,Jo, to je Taylor." řeknu po cestě.
,,Aha." neví, co mi má na to říct. Radši už jen mlčíme.

Dojdeme až k medině, kde před vchodem stojí ostatní kápové, kteří nemohli dovnitř.
,,Lett!" odlepí se od stěny Minho a dojde ke mně.
,,Viděl jsem jak si doběhla tu bažantku! Už si tě dokážu představit jako běžce!" zřejmě mu Newt o mým panickým záchvatu neřekl. Nebo neměl čas!
,,Jo!" potvrdím a plácnu si s ním.

Chvíli si ještě povídáme, až se nakonec otevřou dveře. Všichni zmlknou a čekají. Nejdřív vyjde Alby.
,,Nepamatuje si víc jak svoje jméno. Poslední věc si pamatuje jak jí Scarlett pomohla vstát v Kleci a pak černo až do dneška, kdy se snažila utéct." podívám se na Minha a následně na Thomase.

Alby následňe všechny rozpustí a pošle spát. Zítra oznámí novinky všem ostatním.
Počkám, až se místnost vyklidí a zůstanu s Newtem sama.
,,Promiň mi to předtím." promluvím jako první. Thomas mezitím zaplul na medinu, aby zkontroloval Theresu.
,,Nemáš za co! Nejsi první komu se to stalo." udělá dva kroky vpřed. Já však ucovnu.
,,Není to jak si myslíš. Musím ti něco důležitýho říct!" založí si ruce a pokyne mi hlavou ať pokračuju.
,,Když jsem byla mimo, potom co se nás Theresa dotkla. Viděla jsem střípky mého bývalého života." usměje se.
,,Scar, ale to já vím." zatřepu hlavou.
,,Ne, nevíš všechno. Už dřív jsem měla podivné sny. O Tvůrcích. Teda myslela jsem si, že to jsou sny, ale potom co byl Alby pobodanej, viděl mě ve svých vzpomínkách. Viděl mě s Tvůrci." přistoupí opět ke mně.
,,To přece nic neznamená." zahledím se mu do očí.
,,Myslím, že měl pravdu. Newte, to já jsem vymazala Taylor paměť a poslala jí sem. Poslala jsem ji sem, kvůli nějaké proměnné. Nějakému úkolu. Nevím co byl ten úkol, ale myslím, že to mělo něco dočinění s tebou." postupně jak odhaluji další a další krutou pravdu, mizí z Newtovi tváře úsměv.
,,To přece... je to... já.. potřebuju.. chvíli." udělá pár kroků zpět. Z oka mi ukápne slza a začne mi téct po tváři.
,,Newte, já.." nevím, co mu vlastně chci ještě říct. Už nemám co.
,,Promiň, Scarlett." otočí se a seběhne schody do nižšího patra. Poslochám jeho vzdalující kroky, až se zvela vytratí a já zůstanu sama. Řekl mi Scarlett..
Svezu se po zdi na zem a propuknu v pláč. Se slzami v očích se podívám na hodinky. Už je pozdě. Musím jít spát, když zítra brzy vstávám.