Scarlett ✔️

16.

Znova zkontroluju hodinky. Za 10 minut 6 hodin. Minho jasně říkal, že se musíme vrátit do šesti. Nikdy to nemůžem stihnout včas. Alby je nejspíš mrtvej a Minha sotva držím na nohou. Jak se to mohlo z ničeho nic takhle pokazit? Tohle se nemělo nikdy stát.

,,Scarlett, zastav." letmo se na něj podívám jestli to myslí vážně, ale i tak jdu dál. Už takhle bloudíme asi 2 hodiny a já vůbec netuším, kde jsme. Minho sotva vnímá. Beze mě by ani nedokázal chodit.
,,Sklapni a radši mi řekni kudy mám jít." odpovím mu. Asi čekal, že ho poslechnu, protože je to přece velkej kápo, ale vybral si špatnou chvíli.
,,Musíš dojít nakonec téhle chodby a doprava. Tam je Plac." vysmekne se a spadne na zem a já skoro s ním. Hned ho zvedám, ale on se nenechá.
,,Musíš jít sama, se mnou to nikdy nezvládneš. Scarlett, sotva jdu, máš ještě 7 minut, je to hned za rohem." dívala jsem se na tu nohu, ale je vymknutá,
,,Dobře. Půjdu, ale jen když mě necháš udělat poslední věc." ušklíbne se na mě.
,,Že ty chceš pusu." protočím oči a než se stihne vzpamatovat, obejmu rukama jeho kotník a posunu s ním. Zařve, tak nahlas že to museli slyšet až v Place. Vytáhnu ho za ruce na nohy. A rozeběhnu se přesně, jak mi Minho řekl. Vím, že se mu tím kotník neuzdravil, proudí v něm pouze adrenalin, takže tu bolest více méně vypustí, ale bude ho to strašně bolet, to už ale budeme v bezpečí, doufejme.
,,Dělej Minho." popoženu ho, když zakopne na konci chodby. Otočím hlavu směrem k Placu, všichni stojí před branou a netrpělivě čekají, pokřikují na nás.
,,Scarlett, běž! Musíš jim říct, co se stalo. Musí to vědět." zamračím se na něj, adrenalin je asi pryč, moc dlouho mu to nevydrželo. Zvednu ho ze země a přidržuju ho zase pod pažema.

V půlce cesty brány zarachotí a začnou se zavírat. Zanadávám.
Teď nezakopne Minho, ale já. Už nemám sílu. Jakoby mě opustila, když se brány začali zavírat.
Upadnu a začínám ztrácet vědomí. Asi jsem se praštila při pádu do hlavy. Minho se mnou třese, ale je mu to prd platné. Zavřu oči s vědomím, že jsem v tuhle chvíli, v Labyrintu, při pokusu o záchranu lidí, co mám ráda, zemřela.
A to je můj příběh.
***
Chyba. Nebyl to konec. Avšak, bylo by to snazší. Nemám páru o tom co se stalo. Nevím jak dlouho už spím, no i když spánkem se to nazvat nedalo.

Namáhavě otevřu oči. Nikdy pro mě nic nebylo těžší. Ležím na marodce to je mi jasné. Kolem mé postele jsou postaveny 3 židle. Ani na jedné nikdo nesedí. Místnost je dočista osvětlená poledním sluncem. Prospala jsem skoro celý den.

Pokusím se vstát. Zapřu se o ruce, ale nechtějí spolupracovat. Někdo vejde do místnosti, vlastně jsou to 4 lidé. Jeff, Clint, Minho o berlích a Newt. Ale vůbec se nedívají na mě. Stojí u vedlejší postele. Stočím pohled a spatřím Albyho, nevím, ale vypadá jako mrtvý.

O něčem diskutují, vnímám je jen okrajově, jako bych poslouchala za dveřími. Snažím se, ale nezachytim ani jedno slovo.
Ani si to neuvědomuju, ale pohled automaticky nasměřuju na Newta, který se dívá z Jeffa na Clinta, pak na Albyho a posledně na Minha.

,,Scarlett?!" zaslechnu svoje jméno, nic víc nic míň. Chci něco odpovědět, ale cítím se úplně vyčerpaně. Opět zavřu oči a usnu.
***
Když se znovu proberu, cítím se jinak, jako bych nabyla novou energii. Sice se cítím pořád slabá nejsem vůbec ve své kůži, ale cítím se trochu silněji. Posadím se na posteli.

,,Panebože, jsi vzhůru!" hned mě obejme. Usměju se jakmile mě zašimrají jeho kudrny.
,,Chucky! Tak ráda tě vidím." stisku ho, co nejvíc můžu.
,,Scarlett, co se stalo v Labyrintu? Minho nám řekl všechno, co věděl, ale během toho hlavního omdlel, jak ho rmut odhodil proti zdi. Chodí teď o berlích. Všichni o tebe mají strach. Byly to nejdivnější 3 dny v mým životě, od té doby co jsi tady jsem ani nespal..."
,,3 dny? Já měla za to že se to stalo včera." zatřpe halvou.
,,Ne, 3 dny a přijel novej bažant. Ty si nic nepamatuješ?" zavřu oči a vydechnu. Znovu je otevřu a kývnu na něj, aby mi to vysvětlil.
,,No bylo to divně, nic mi nechtěli říct. Moc toho nevím, ale když někteří běžci vběhli do Labyrintu, myslel jsem že to se mnou švihne. Ale pak mě překvapil Newt, čekal jsem, že na ně bude řvát, že se je pokusí zastavit, ale sám tam vběhl. Šel tam pro tebe. Zachránil tě. Minha popadli další dva běžci a stihli to včas. Vlastně jste spadli tak dva metry od brány."
,,Newt, že mě zachránil? Myslela jsem že je na mě naštvanej." zasměje se.
,,Jestli myslíš, že tady 3 dny chodí a po všech řve, jakto že ještě nejsi vzhůru, jestli se o tebe dobře starají, nebo po Minhovi jak se to mohlo vůbec stát, tak ano, určitě je na tebe naštvanej." oba se zasmějeme.
,,Je z toho celkem na prášky. Minho mi nic moc neřekl, ale říkal že Jeff ti musel něco píchnout, tvoje tělo bylo vyčerpaný nadoraz. Říkal, že ještě chvíli a už by nic nezmohl. Prej si se pořád budila a zvracela všechno jídlo, které ti dávali. Nějaký polívky nebo co. Nevěděli jestli přežiješ, pořád neví. Báli se, že přece jen přišli pozdě a selhávají ti orgány, proto nepřijímáš jídlo, ale pak najednou, jsi začala. Už jsi se tolik nubudila. Pořád tu s tebou někdo byl, Jeff říkal že by jsi mohla mít zástavu srdce. No a Plac? Všichni jsou úplně mimo. Minho si nic moc nepamatuje, říkal že ty víš co se stalo, pro Albyho se vrátili hned ráno, prej jste ho někde schovali. Jediný dva lidi co ví, co se tam venku stalo, byli a jeden z nich stále je, mimo. Newt mohl strachy vyletět z kůže. Nikdo neví jestli z toho, že se bojí že umřeš ty nebo Alby. Stal se zatím nový vůdce, všichni ho poslouchají, nesnaží se vzdorovat a nikdo se na nic neptá. Schůze kápů byla jenom jedna, kde vyslechli Minha a od té doby nic. Abych to zhrnul Newt je časová bomba a všichni kolem něj chodí po špičkáš. Možná by jsi se k nám mohla přidat na večeři, Newt se hodí do chládku a mohli by se vyřešit ty věci kolem Labyrintu." řekne skoro na jeden nádech.
,,Jasně. Ale ráda bych se předtím převlíkla."
,,Jasně něco ti seženu."

Když Chuck odejde trochu si oddechnu. Nic proti němu, ale těch informací na mě bylo až až. Pomalu vstanu, ale stále se přidržuju postele, než dojdu k oknu a pohledem proletím Plac.

Nikdo nikde. Jasně večeře. Abych řekla pravdu, převlíc se nepotřebuju. Mám na sobě černé leginy a velké tričko. Klučičí. Podle vůně bych řekla že je Newtovo. Ale čisté.

Pobosky se vydám na chodbu. Nezamířím ale do jídelny. Naopak vyrazím na Plac. Pořádně se nadechnu. Čerstvý vzdych mi osvěží plíce. Jako by jsem nebyla na vzduchu už rok a uvnitř mě byla Sahara. Přitom to byli jenom 3 dny.

Jen co udělám druhý krok, začne pršet. Není to liják, prostě normální letní přeháňka. Rozeběhnu se doprostřed Placu a zatočím se dokolečka. Směju se. Asi jsem se zbláznila, ale doopravdy se směju.

Někdo vyjde z lesíka. Snažím se zaostřit, než však stihnu rozpoznat osobu na kterou se dívám, podívá se mým směrem, jako by věděla, že ji pozoruji.

Poznám ho podle vlasů. I když jsou mokré, pořád jsou tak známně zlatavé.
Oba na sebe jenom ziráme. Ani jeden se nehne. Když se k němu chci rozejít, otočí se a běží pryč.

Vůbec nechápu jeho reakci. Jakoby mnou projel blesk. Najednou nejsem vůbec šťastná, na mysl mi vyvstanou vzpomínky, za dobu co tu jsem.

Začne se mi motat svět. Vzpomnky na mě a na Newta, kdy se hadáme, pak jak za mnou každej večer chodí s novou otázkou a mnoho dalších. Možná jsem si to špatně vyložila. Já a Newt asi nikdy nemůžeme být kamarádi. Spadnu na kolena a začnu brečet. Možná jsem vážně blázen.

,,Scarlett!" zaslechnu, ale nemůžu přestat myslel na jednu věc. Když přede mě dopadnou berle, vím že je to Minho. Pevně mě obejme a já zabořím hlavu do jeho hrudi.
,,No tak, nebreč. Všechno je v pořádku. Už jsi v bezpečí."
,,Copak to nechápeš? Jsme v zatraceným Labyrintu, já jsem se asi zbláznila a Newt mě nesnáší. Měl mě nechat umřít. Měl mě tam nechat. Já chci umřít Minho. Já už...už na to prostě nemám." křičím na něj. Minho někomu něco řekne a pak se zase věnuje mě.
,,Hej tohle už nikdy neříkej. Dostaneme se odtud. To ti slibuju." začnu nanovo brečet.
,,Já už nemůžu Minho. Jak to, že jsi tu dva roky? Jak jsi ti zvládl?"
,,Myslím, že každej si prošel fázi, kdy chce umřít. Myslím, že jsem šel za... za nějakým kdo tu je stejně dlouho a chápe mě."
,,Jasně, že jsi šel za Newtem. Za kým mám jít já, když mě nesnáší?" vstanu.
,,Stejně si pořád všichni myslí, že jsem je sem přišla zabít." otočím se. Jdu směrem k bráně, vzdávám to.

,,Kam jsi myslíš že jdeš?" Newt mě chytne za zápěstí a otočí mě jeho směrem. Chci se vymanit z jeho sevření ale moc mi to nejde.
,,Newte! Tak už mě do frase pusť." začnu se vzpírat. Přitáhne si mě blíž a obejme mě.

,,Scar, nemohl bych tě nenávidět. Mám tě rád. Hodně." najednou ucitím píchnutí na krku.

Podlomí se mi nohy. Newt mě zachytí. Vyčítávě se na něj podívám, pak se ale znovu propadnu do tmy.