Jenom čas nestačí

2.

NOVÁ VE MĚSTĚ

Té zimy napadlo nadměrné množství sněhu. A také hlavně napadl nezvykle brzo. Třímetrové závěje malé lesní městečko Arcola bezpečně ukryté před zraky okolního světa nezažilo snad celých padesát let. A ještě k tomu, když se jednalo o listopad. Pro místní to znamenalo komplikace při přípravě náročných oslav měsíce.
Přesto pro novou příchozí se jednalo o nádherný úkaz. Už od malička milovala pohled na pohádkově zasněženou krajinu, kde se sněhové vločky třpytí ve slunečních paprscích jako malé drahokamy. Přes prvotní pochybnosti během letecké cesty z Edinburghského letiště, teď nelitovala toho, že se rozhodla na půl roku vycestovat z rodného státu. V rukou držela malý deník s koženým přebalem ebenově hnědé barvy. Dostala ho od své snad jediné kamarádky. Trochu se k němu stavila s odporem. Jenomže věděla, že kdyby neuposlechla a nezapisovala si svoje poznatky, dopadlo by to pro ni ne moc příjemně. Elza v jejím životě patřila mezi nejlepší kamarádky. Vlastně byla jedinou kamarádkou, kterou měla. Byla s ní, když si procházela peklem po rozpadu vztahu. Byla s ní, když přemýšlela nad půl roční stáží mimo kontinent Evropy. A svůj nesouhlas vždy dávala jasně a hlavně hlučně najevo.

Žluté taxi zastavilo před starým domem. Se zdobeným čelem. Na okrajích střechy držela tichou stráž dvojice chrličů. Obdivně pozvedla zrak k nebesům.
Uchvácena krajinou kolem sebe a také mohutností domu málem zapomněla dávat pozor při vystupování z automobilu. Jenom o malý chloupek zabránila pádu na zamrzlý chodník. Až jí leknutím poskočilo srdce.
Pohlédla dolů na uhlazený povrch obrubníku. Uf, tak tohle bylo opravdu jenom o chloupek. Nebylo by to moc příjemné vykročení do nového života. Opravdu ne. Naražená kostrč slušně bolí. Hlavně, když postavově byla Adery takové malé tíntíko. Nedochůdče.
V duchu poděkovala bohu, že si vzala na nohy boty s rovnou podrážkou a ne podpatkem. Jinak by tahle malá nehoda dopadla úplně jinak. Stačil jenom jeden špatný krok a mohla by se jet podívat do místní nemocnice s rozraženou hlavou.
Těžký černý kufr dopadl ztěžka k jejím nohám. Zkoumavě si prohlédla budovou, které bude pro příští půl roku říkat domov. Tedy domov s uvozovkami, pro ni toto slovo nemělo žádného významu. Vždyť dětství strávila od svých osmi let, kdy ji zemřela matka na leukémii, výhradně jenom v sirotčinci. Patřila mezi malé okouzlující holčičky, které byly ale bohužel moc staré na adopci pro jakékoliv náhradní rodiče.
Tak dopadají děti, jejichž rodina se jich zřekla. Nebo o ně přišli nešťastnou náhodou. Copak ona za to mohla, že se narodila jako výplod jednoho divokého kolejního večírku? Copak mohla za to, že otce nikdy nepoznala? Přesto ji matka milovala, to nemohla nikdy popřít. S úsměvem vzpomínala na ty vzácné chvilky, kdy ji vyprávěla pohádky na dobrou noc. Doby, kdy ji ke snídani vařila horké kakao s trochou skořice. Její neoblíbenější nápoj do dnešních dní. Škoda, že nedokázala nikdy napodobit maminčinu chuť.
Bohužel to vše byla minulost.
Sirotčinec by se dal popsat jako peklo na zemi. Sestry, které ho vedly, neustále nutily děti k přehnaným domácím pracím, i když byly nemocné. V zimě museli vyhazovat sníh a další podobné věci. Praní, pletí záhonů, vytírání chodeb, to vše bylo na denním pořádku.
Teď opustila rodné Skotsko, aby se přestěhovala do odlehlých míst Severoamerických lesů. Aderyn Morgan měla v těchto končinách významný projekt. Významný byl spíše jenom pro ni, když se jednalo o diplomovou práci, bez které by nemohla úspěšně dokončit studium a stát se profesorkou v oblasti historie. S lehkým úsměvem na rtech pohledem prozkoumala nejbližší okolí.
Řidič netrpělivě podupával u dveří automobilu. Aderyn obezřetným krůčky vystoupila na vozovku přecházejíc k řidiči. Dávala si pozor před další možností pádu. Z peněženky vylovila poslední balíček bankovek v přesné hodnotě, jako byla taxa za dopravení. Až ji udivilo, jak si před odletem dokázala odpočítat přesné množství hotovosti. Z úspor už jí zbývávalo jenom to málo bezpečně uschované na dně svého jediného zavazadla. Aspoň, že začátkem týdne nastupovala jako placený praktikant do místní mateřské školy.
Zamávala odjíždějícímu taxíku.
"Tak a je to tady. Nové město. Nové prostředí. Vzhůru do víru poznání."
"Aderyn Morgan?" Dívka leknutím nadskočila. Na okamžik ji srdce poskočilo rovnou do krku, kde udělalo pár zběsilých úderů a pak se propadlo zpět na své místo. Možná i o trochu níže.
"Eh, ano. To, to jsem já."
"Tak tě tedy vítám v Arcole. Zavedu tě do tvého bytu."
"Ah, mockrát děkuji."
Vystoupala po schodech do druhého patra. Plaše následovala domovníka. Už od dětství stráveného v dětském domově nedůvěřovala lidem. Pro ni byly tou nejlepší společností zvířata. Nejvíce obdivovala psovité šelmy. Považovala je za velice inteligentní zvířata, schopné silné empatie. Mohla se jim svěřit se všemi, aniž by měla mít starosti, že budou její tajemství roznesena do okolí.
Vždycky toužila si pořídit psa. Jenomže sirotčinec, škola a mnoho dalších aspektů ji to nedovolalo. Pak od toho opustila. Bohužel neměla čas se starat o jakékoliv domácí zvíře. Možná teď na to nastane ta správná chvíle.
"A tady to je. Vaše malé bydleníčko. Snad se vám bude líbit." Domovník otevřel ošoupané dveře však opatřené novým protipožárním zámkem. Ustoupil a nechal dívku pohodlně projít. Nejednalo se o žádný luxus. Pouze dvě místnosti se sociálním zařízením a malou rohovou kuchyňkou. Pro osamocený život mladé praktikantky ovšem ideální útočiště.