Jenom čas nestačí

25.

KOLEČKOVÉ KŘESLO NENÍ FAJN. MIMOHODEM, KDO JSTE?

Aderyn se probudila za doprovodu sladkého úsměvu. Po tom včerejšku se cítila jako vyměněná. Chtěla se pořádně protáhnout, ale něco ji v tom zavázelo. A to něco mělo necelá dva metry. Otočila hlavu směrem ke spícímu Dimitrijovi. Pohladila jej po drsné tváři, kde už rašilo uranní strniště. Teď takhle spící vypadal více opravdověji. Upravený, oholený a učesaný vždy vypadal jako princ z pohádky. Takhle spící a rozmačkaný zase naopak vypadal roztomile.
Dimitrij měl majetnicky přehozenou paži přes její útlé boky čímž si ji přitahoval blíže k tělu. Jeho pach připomínající spadané listí a mech se vznášel ve vzduchu všude okolo.
Stačil jeden nemotorný pohyb a modré oči protkané zlatem vykoukly na světlo. Aderyn se usmála. Takhle zmatený je Dimitrij snad ještě roztomilejší.
"Hm, dobré ráno." Hlesl Dimitrij rozespale. Přitáhl si Aderyn ještě blíže až se nosy dotýkali jeden o druhého. "Jak ses vyspala?"
"Dobré ráno." Odpověděla Aderyn s úsměvem, který nechtěl opustit její rty. "Výborně. Děkuji. A jak ty?"
Dimitrij zabručel. Zabořil Aderyn obličej do prohlubně mezi krkem a ramenem. Vdechl její vůni připomínající květinovou zahradu a skořici teď doplněnou i jeho pachem.
"Naprosto skvěle. Jsi mnou cítit."
"Já vím a nevadí mi to." Přivinula se k jeho tělu. Milovala to teplo, které z něj sálalo. "Mám tu vůni ráda." Rukama obkreslovala vlkodlakovi kontury těla. Špičkou prstů přejížděla po pomalu se rýsujících svalech. Sice věděla, že vlkodlačí organismus je zrychlenější než ten lidský i když se vlkodlaci dožívají mnohem většího věku. Přesto ji fascinovalo, za jak krátkou dobu se dokázal Dimitrij spravit. Což bylo jenom dobře. I když Dimitrijem milovala tak jako tak. Pro Aderyn byl důležitější charakter než vzhled.
***
Reymonda probudilo otravné pípání nemocničních přístrojů- ke všemu se probudil s hlavou bolavou jako střep. Máchl rukou ve vzduchu, jako kdyby chtěl ty nepříjemné zvuky odehnat co nejdál od sebe. Ještě notnou chvíli trvalo, než otevřel oči a rozhlédl se po monotónně bílém pokoji. Nevěděl kde je. A ještě hůře. Nevěděl kdo je.
Vůbec na nic si nepamatoval.
Nikde nic. V hlavě naprosté prázdno.
Za pár okamžiků se už přihnali jako vichřice sestřičky spolu s doktorem. A hned ho začali kontrolovat. Každý kousek kůže, každý úd.
Reymond vše zmateně pozoroval. Na jazyku svědilo tolik otázek. A nevěděl, s kterou začít. A tak dál pozoroval šrumec u jeho těla.
***
Lukas postával u právě opravovaného rodinného fordu. S přivřenýma očima sledoval tu cicající se dvojici před sebou.
Ženy, Lukas je opravdu neměl rád. Nelíbili se mu. Averze vznikla přímo od jeho matky, která ho neustále nutila do jakéhokoliv vztahu s nějakou slečnou. A když náhodou zjistila, že dává přednost mužům byl nemilosrdně zbit a vyhozen z domu. Aspoň, že to bylo po studiích. A měl nějaký menší základ do života. Přestěhoval se do Arcoly a otevřel zde autodílnu. Tedy autodílnu, on dokáže opravit si sekačku na trávu nebo pračku.
A tak si vytvořil výdělečné živobytí.
Jenom by tu nemusel jeho zaměstnanec ocucávat se ženou. Nervózně podupával nohou. Už by mohla vypadnout.
Protočil oči. Na tohle se nemohl ani koukat. Proto se zvedl a odešel do kanceláře. Jenom proto, aby se na ně nemusel dívat. A taky by mohl udělat tu objednávku náhradních dílů, které celý týden úspěšně přesouval na další den.
John se na Ivy okouzleně usmál. Ta mladá divoška se mu musela jenom zdát. Jak dlouho se znali? Necelý týden? A už se tu líbají. A podle toho co zahlédl periferním viděním tak naštvali i Lukase. To zase s ním nebude tři dny mluvit. Ach jo.
"Nenaštvali jsme náhodou tvého šéfa?" Pronesla škádlivě Ivy, zatímco uhlazovala záhyby pomačkaného trika. Vůbec ji nevadilo, že John je špinavý. Ba naopak. Přidávalo mu to na živočišnosti. A ona ráda živočišné muže.
"Krapítek. Dělal si na mě zálusk." Zavrněl John do úst, které pak políbil. Nemohl se té chuti nabažit.
"Cože?" Ivy se odtáhla a zmateně zamrkala. Cože to právě John pronesl? To si z ní dělá jenom srandu.
"Lukas je gay. A ženy nemá rád."
"Aha. Chudák kluk. Bude mě tu muset přetrpět."
"Však on si zvykne. Bude muset."
Najednou do dílný vykoukl naštvaný Lukas. Obličej vzteky rudý. "Cucat se potišeji!" zahulákal k pochechtávající se dvojici a zabouchl za sebou s velkou rázností.
***
Bez nohou. Bez vzpomínky. Bez ničeho. Reymond postával u tedy spíše seděl na pojízdném křesle u velkého francouzského okna nemocnice a hleděl ven na zahradu pod přikrývkou sněhu. Doktoři mu říkaly nějaké nesmysli, ale on jim nevěnoval sebemenší pozornost. Více než nějaké nohy mu větší starosti dělaly nohy. Měl by s nimi normálně hýbat. Neměly by, jenom tak bezmocně plandat z těla dolů.
Doktoři říkaly něco o rozdrcených kostech, které špatně srostly a přerušily nervy ovládající jejich pohyb. Což bylo trochu na hlavu. V kómatu byl jenom jeden den. Ale byl naprosto zdravý. Jako kdyby ležel mimo realitu déle jak rok.
Prostě se nemohl stále dopočítat.
"Takže, kdo tedy jsem? Co jsem dělal, že si nic nepamatuji?"
***
"Cože? Můj bratr bude na vozíku? Vždyť je to vlkodlak." Rian vyskočil jako čertík z krabičky. To co mu řekl doktor mu slušně hnulo žlučí. A ani Marika díky druhovému spojení ho nedokázala uklidnit.
"Zatím nevíme přesné informace. Ale vzhledem k jeho genetické výbavě to může být jenom dočasné. Buď mu můžeme nohy operativně zachránit. Nebo tu je možnost, že by se mohli srovnat proměnou." I přes relativně dobré zprávy byl neustále napružený. Vlk se snažil dostat se ven a řádit. Raději okamžitě opustil místnost. Ještě před tím než se stane nějaké neštěstí.
Marika, která celé dění pozorovala si povzdechla. Takže naštvaného svého muže viděla jenom jednou. A dopady nebyly zrovna příjemné.
"Půjdu za ním. A vy pane doktore. Zkuste Reymondovi zachránit ty zpropadené nohy."
***
Rian procházel chodbami nemocnice sem a tam. Nepřemýšlel, na kterém patře se nachází a které oddělení prošel. Prostě se musel nějak uklidnit.
Zastavil se až ve chvíli kdy o něco zakopl.
O zmateně se koukajícího Reymonda.
"Pane bože." Hles nevěřícně Rian. Takhle bratra prostě vidět opravdu nechtěl. "Jak... jak se cítíš?" Optal se váhavě. Na vozík se zamračil. Ošklivý vozík. Ošklivý.
"Ale ujde to. Vozík je sice trochu nepohodlný, ale žiju. To je hlavní ne. Mimochodem. Kdo jste?" zvědavě naklonil hlavu na stranu.
Rian málem omdlel. Ke všem těm průserům ještě měl Reymond amnesii. Teď mu bude muset všechno vysvětlovat od začátku.
Kruci.
Do toho se mu vůbec nechtělo.
Čert aby to vzal.