Jenom čas nestačí

3.

Dimitrij Volkov byl štíhlý, vysoký a hlavně pohledný vlkodlak. Na svůj věk opravdu nevypadal. Každý by mu typoval ne více než dvacet osm let. Ale světe div se, on už má dvě dospělé děti. S výčtem jeho kladných vlastností bychom zůstali do nového roku. Stačí snad jenom říci, že byl vstřícný a ve svém životě opravdu miloval jenom pár lidí nebo také vlkodlaků samozřejmě. Miloval svého dospělého syna, ženu, otce a sestru, to byla celá jeho rodina. A pro ně by byl schopný i zemřít jenom aby je ochránil. V Arcole vlastnil malé pekařství na náměstí. S úsměvem obsloužil zákazníka a sem tam prohodil pár vřelých slůvek. Proto ho převážně zákaznice milovaly.
I když někdy rád vzpomínal na dětství strávené na Sibiřských pláních, nikdy by tohle město nevyměnil za nic na světě. Teprve tady potkal jak on tak i jeho starší sestra štěstí.
Arcolu vlastnila středně velká vlkodlačí smečka. Alfou byl mladý vlkodlak násilně proměněný v patnácti letech a právě Dimitrij patřil jako jeden ze trojice jeho zástupců. Ti měli na starosti určité části smečky a úkoly. A k té zodpovědnosti přistupoval svědomitě.

Jako každý den, kromě víkendu, zavíral krámek se svými dvěma pracovníky přesně o půl třetí odpoledne. Občas na něj čekal nejlepší přítel John O'Conel. Stejně jako dnes. Většinou chodí po práci do místní hospody U Prohnané lišky na jedno či dvě piva.
"Nazdar starý brachu." Dimitrij pozvedl pohled od zámku mříže ke svému nejlepšímu příteli. John se svými metr a osmdesáti pěti centimetry patřil, k výškovému standartu místních vlkodlaků. Světle hnědé a zkoumavé zelené oči prozrazovaly. Že pochází z Evropy, přesněji řečeno z Anglie. Z Johna čpěl osobitý pach benzínu a motorového oleje.
"Nazdar. Tak jak dupou králíci?" John nad rozvernou otázkou svého parťáka pouze pokrčil rameny. Jenom děkoval bohu, že na něj nešišlal jako na alfu. Přistoupil o krok blíže.
"Ale znáš to. Pořád na ocet. A co ty? Je Claře pořád slabo? Nebo konečně poslechla a šla k doktorovi?" od Dimitrije se dočkal nesouhlasného zakroucení hlavou.
"Ne, pořád mi tvrdí, že je to jenom únava z počasí." Dimitrij byl ženatý něco kolem dvaceti let. A za tu dobu se mu povedlo zplodit dvě děti, dvouvaječná dvojčata Petera a Helen, oba už dospělé a ve většině ohledů po otci. John mu tak trochu záviděl. V dnešní době je šťastné manželství vzácnost i mezi vlkodlaky.
"Tak dnes pivo oželíme a půjdeme se na ni povídat. Bude ráda, když uvidí jinačí ksicht než ten tvůj." Dimitrij jenom cosi zavrčel. Ale nebral to jako urážku. Nakonec stejně souhlasně přikývl. Co jiného mohl John čekat, že?
"Ach ty tvoje upřímnost Johne. Proč jsem si jenom nezval tebe místo Clary?" John s úsměvem pokrčil rameny. Už si zvykl na jeho styl vyjadřování. Tak proč to nebrat jako srandu a příjemné zpestření dne?
"Protože by jsi nemohl mít milence u kterého můžeš přespat když tě manželka vyhodí na ulici." Což byla občas pravda. Hlavně když přebrali v oslavování. To pak byla Clara neústupná a chudák Dimitrij musel spát na chodbě. Nebo právě u něj. John mu totiž nikdy neřekl ne.

***

Po celou cestu k Dimitriho domu ho zužoval nepříjemný pocit. Někdy ho jeho vnitřní vlk dokázal varovat před nepříjemnými událostmi. I když ho po většinu to byla jenom běsnící krvežíznivá bestie, která se musí bezpodmínečně zkrotit. I Claře, jeho ženě a družce, to vždy dělalo velké problémy.
John ho po celou dobu se starostmi sledoval. Neušlo mu to podivné napětí v přítelově postoji. Jako kdyby tušil nadcházející potíže.
"Claro? Lásko?" John počkal, až pán domu vejde, jako první pak teprve vstoupil. S úsměvem sledoval toho cukrouška, jak hledá svoji ženu. Jenomže to ticho, které nastalo později, ho vyděsilo. Nikdo mu neodpovídal. Což bylo divné. Clara většinou přispěchala, jako uragán aby mohla svého manžílka obejmout a přivítat se s ním.
Rychle ze sebe skopl boty. Prošel chodbičkou do obývacího pokoje.
"Dimko?" To byla Dimitriho přezdívka, kterou mu vymyslela sestra, když byli malý, takže před nějakými dvěma stoletími. John se zamračil, když se nikdo neozval. "Dimitriji?" Nic.
Rázným krokem porušil slib, který si před lety po jedné úsměvné události dal. Nikdy nevstoupí do ničí ložnice bez pozvání.
Málem se mu srdce zastavilo.
Hleděl na svého nejlepšího přítele jak klečí u postele a třese se svoji ženou. Z jeho modrých očí se nezadržitelně řinuly slzy. Zatřásl s ní i John. Posléze zkontroloval puls. Nic. Při pohledu na její popelavě šedou pokožku mu bylo jasné, co se stalo. I jemu se nahrnuly slzy do očí.
"Dimitriji, je mi to..."
"Ne! Neříkej to." Zakňučel Dimitrij do prostěradla.
"Ale Dimko..." zkoušel uklidňujícím tónem.
"Dost!" Kňučení se proměnilo na podrážděné zavrčení. Tak silné, že i John ustoupil do bezpečné vzdálenosti od rozčíleného vlkodlaka.

***

Po zavolání koronera a alfy (Sám John by nedokázal Dimitrije odtrhnout od jeho mrtvé družky, průměrný vlkodlak má sílu pěti mužů.) John postával u dveří do ložnice, s praskajícím srdcem sledoval bolestivou scénu před sebou. Za tohle se mu rozchod s Darou zdál jako naprostá malichernost. Aspoň věděl, že je živá. Ale tohle... nepopsatelná bolest.
"Dimitriji, prosím, pusť ji. Už ji stejně nezachráníš." Chtěl mu pomoci, ale nevěděl jak. Připadal si tak bezmocný. Jako čerstvě narozené mládě.
John netrpělivě pozoroval ciferník hodinek. Město není tak velké, aby jim cesta trvala celou věčnost. A čím déle si budou dávat na čas, tím horší to pro jeho přítele bude.
Smrt vlkodlaka byla vždy zvláštní událost. Zvláště u tak mladé vlčice jako byla Clara. Vždyť nedosáhla věku sta let. John si opět povzdechl. Musel alespoň na pár okamžiků odvrátit pohled od zničeného vlka a jeho mrtvé družky. Jsou to společenská stvoření, proto John cítí bolest stejně intenzivně, jako kdyby on sám přišel o družku.
Konečně.
Ve dveřích se objevil menší přesto pohledný mladík s ostře řezanými rysy a pronikavým pohledem, alfa. Za ním už nervózně postával postarší prošedivělý muž.
Konečně jsou tady, pomyslel si John s neskrývavou úlevou. S pomocí by se mu snad povedlo odtrhnout Dimitrije od těla Clary.
"Co se tu stalo?" Optal se Alfa s vlídným hlasem. Zpráva od Johna byla strohá a nesmyslná. Což ho vyděsilo. Pohledem zatrousil na Dimitrije. Při pohledu na naštvaných jantarových očí usoudil, že člověk se stáhl do pozadí a přenechal nadvládu nad tělem.
"Clara... nevypadá to, že ji někdo přepadl. Musela zemřít ve spánku." Johnovy šla slova těžko přes zuby. Připadal si jako ten největší zrádce pod sluncem. Jako kdyby těmi slovy zadupal poslední kousíčky Dimitriho naděje.
Alfa stroze přikývl. Sám si nedokázal představit, jaké utrpení musí prožít při ztrátě té nejcennější osoby. "Podrobnosti budeme muset vyřešit později. Teď musíme odtrhnout a uklidnit." Postarší doktor za alfou souhlasně přikývl. Předpokládal podobnou situaci, a tak měl u sebe připravenou pušku a uspávajícími šipkami.
"Jdeme na to?" Doktor i John přikývli, i když se jim do toho dvakrát nechtělo.

***

"Pozor, pozor! Ustupte!" Alfa zavelel k ústupu. Frustrovaně si odfrkl. Dimitrij při bezhlavém bránění své mrtvé družky se proměnil do vlčí podoby. Dimitrij díky svému ruskému původu jako vlk disponoval nižší postavou, tak metr vysokou a hustou bílou srstí, která mu dodávala na mohutnosti. V obranném postoji s vyceněnými tesáky kroužil okolo těla mrtvé družky s odhodláním k ní nikoho nepustit. Jenomže alfa byl jiného názoru.
"No tak, Dimitriji. Neblázni. Clara už tu není." Alfa pomalu zkracoval vzdálenost mezi ním a zoufalým vlkem. "Prosím, chovej se jako dospělý." Jenomže se alfa přepočítal. Zoufalý vlkodlak dělá zoufalé rozhodnutí. Dimitrij se vzepjal na zadních nohách a skočil.
Mohutné tesáky zabořil do alfovi paže. Stiskl. Prostě jenom chtěl ochránit svoji družku.
Alfa bolestivě setnul zuby k sobě. Bolest se mu rozšířila z paže do celého těla. John okamžitě přiskočil, aby ty dva od sebe odtrhnul.
Situace se však vyřešila sama.
Dimitrij jako kdyby na okamžik procitnul. Pustil alfovu paži. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. S bolestným kňučením začal couvat. Pomalými krůčky a se svěšeným ocasem mezi nohama se přibližoval k otevřeným dveřím. Pak už stačilo jenom vzít do zaječích.
John se už chtěl pustit za svým nejlepším přítelem a zastavit ho. Jenom byl zastaven. Zmateně pohlédl na alfu.
"Nech ho být. Nic se nestalo." Natáhl zraněnou paži před sebe. Kousanec se už díky vlkodlačím genům začínal hojit. "Teď potřebuje být sám. Pak pro něj někoho pošlu."
"Ale..."
"Věř mi, že i když přišel o družku Tak neudělá žádnou blbost. Navíc... musíme to říct i Peterovi. A Helen samozřejmě taky. Přišli o matku." Tohle byla povinnost, kterou alfovi John opravdu upřímně nezáviděl

***

Dimitrij ve zběsilém běhu skončil v době, kdy vysílený zakopl o zmrzlý kořen stromu a čumák zaryl do sněhové závěje. Chvíli tak zůstal. Smutně vydechl obláček páry. Pak se teprve opět postavil na nohy. Zatřepal hlavou, aby shodil sníh ze srsti a čumáku.
Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Uviděl kolem sebe jenom les. Sníh a stromy, nevěděl, kde se nachází. Jedno, ale věděl jistě. V blízké budoucnosti se nepromění a ani se k Arcole nepřiblíží. Chce být sám jenom se svým žalem.
Vzduchem se rozneslo táhlé vytí nesoucí v sobě tolik beznaděje a bezmoci. Nezvyklý zvuk vyrušil ptactvo hnízdící ve větvích, až se poplašeně vznesly k zašedlé obloze.