Jenom čas nestačí

6.

John se probíral houštím už několik hodin. Nohavice měl už po kolena promočené od sněhu. Voda ho studila na pokožce, až mu vyskakovala husí kůže. Jenom silou vůle a popoháněným touhou po splnění úkolu ignoroval jak únavu, tak chlad. Kolem něj se rojilo sedm podřízených bet, které alfa uvolnil k téhle, trochu bláznivé, akci. Pohledem prohledal okolí, dokud nezahlédl sedm šedavo-hnědých hřbetů jeho vlkodlačích druhů.
"Nějaké stopy?" Vlkodlaci měli tu schopnost, že mohou mezi sebou komunikovat pomocí myšlenek. Mohli si mezi sebou posílat celé věty, pocity nebo dokonce i obrazy. Což tolik usnadňovalo komunikaci.
"Ne nic, jako kdyby se do země propadl." Ozval se Johnovi v hlavě dívčí hlas. Popelavá vlčice zvedla hlavu a rozverným zeleným pohledem vyhledala Johna. Tiše vyčkala než si ji také všimne. Po tom co na ni lehce kývl, opět sklonila k zemi a pokračovala v dalším hledání pachových stop.
John si pro sebe zaklel. Věděl, že jeho přítel není tak naivní jak se může na první pohled ostatním jevit. Jinak by ty dvě světové války, které zažil, nemohl přes ně přestát bez větší úhony. I když si několikrát všiml, jak Dimitrij masíruje při špatném počasí levou nohu. Jednou se ho zeptal, co se mu stalo a on mu s úsměvem odpověděl, že ho doslova a do písmene převálcoval tank. Blázen jeden rusáckej. Pomyslel si pro sebe. Přesto nepřestával věřit, že se jenom někde schovává.
"Mohl se vyválet v blátě a tím zakrýt svůj pach." Ozval se ostatním v hlavách další lehce ironický hlas. Tentokrát mužský. John mohl tušit, že většina vlkodlaků budou rozmrzelý z hledání jednoho jedince. Navíc Dimitrij více vycházel s omegami, které chránil a staral se o ně. A to se některým betám prostě nelíbilo.
Jenom se mu zdálo, že Chriss tu hledací akci doslova sabotuje. Nejraději by ho spráskal jako psa a poslal domů a pak za alfou. Ať asi to vyžere od něj. Nebo lépe, ať si to vyžere u alfovi družky. Marika dokáže být opravdu nebezpečná, když chce. Navíc to byla Dimitriova starší sestra.
"Není to žádný nováček. Přežil dvě stě let. Určitě dávno ví jak se ukrýt." Odpoví John rozmrzelému vlkodlakovi. Plánuje hledat ještě tak hodinu. Pak už bude slunce dost nízko, což by hledání znesnadňovalo. Navíc vlkodlak i přes svoji velkou sílu a legendární regenti také potřebuje odpočinout. A s rukou na srdci. Hlady už padá. A vlkodlak potřebuje jíst mnohem více než obyčejný člověk.
"Jo jistě, náš pekaříček umí něco jiného než péct rohlíky." John už měl vážně nezadržitelnou touhu proměnit se a vyprášit Chrissovi kožich. A že to s velkou chutí ještě udělá. Jenom co najdou Dimitrije.
***
Zase ho zahlédla. Tentokrát na okraji města a to jenom koutkem očí. Zrovna kráčela s doktorem Oliverem Starkem. Nevěřila mu, když tvrdil, že mu dávno bylo padesát. Vypadal na takových slabých čtyřicet. Ale její povaha ji přímo zakazovala se o tom zmiňovat. Ba nedej bože hádat. To by se raději nechala dobrovolně zakopat.
"Vím, že na první den to je nezvyklé. Ale rád bych vás zavedl do míst, kde budeme pracovat. Teda, až odpadne sníh. Do té doby budeme pracovat s podklady, které jsme připravili v létě a na podzim." Oliver byl zapálený do své práce. Aderyn byla jenom ráda. Taková zapálenost dokazuje tomu, že by profesor nemusel být nějaký zajíknutý sukničkář. Aspoň podle toho co vypozorovala ze seriálů a z povídání jejích vrstevkyň ze třídy.
"Ano jistě." Aderyn pro většinu lidí přijde jako zajíknutá puritánka. Pravdou je, že nedůvěřuje lidem. A ke všemu nemá ráda muže. Spíše jim nedůvěřuje. Hlavně po tom, co ji udělal ten podrazák ve Skotsku. Nasliboval ji hory doly, přinesl by ji modré z nebe, ale jenom do doby než se s ní vyspal. Pak už byla pro něj méně než vzduch.
Nerada na to myslela. Vždy ji přepadl záchvat paniky a úzkosti.
"Nebojte se, slečno Morgan. Bude se vám to tam opravdu líbit." Aderyn opět přikývla. Větší zájem než místo vykopávek ji zajímal ten pes s nezvykle smutnýma očima. Tak ráda by ho znova viděla. Znova by se ráda podívala do těch smutných očí. Ráda by se dotkla i srsti. Zajímalo by mne, jestli je ta srst stejně hebká, jak vypadá. Určitě musí být hebká jako samet.
***
Dimitrij procházel zasněženými houštinami. Od ztráty své družky už uběhlo jenom několik dní a on za tu dobu naspal sotva šest hodin. Nedostatek jídla si pomalu začínal vybírat svoji daň. Sám na sobě pociťoval, že ztratil dobrých pět kilo. A to jenom díky svému zrychlenému vlkodlačímu organizmu. Pomalu mu doházeli i síly. Ale odmítal jíst. Pil jenom pomálu. A to jenom ve formě kolem sebe napadaného sněhu. Při prvním setkání s tou dívkou se v něm něco pohnulo. Ale odmítal cokoliv cítit než jenom bolest a zoufalství ze ztráty své družky.
Jakékoliv jiné city jsou pro něj naprosto nežádoucí. Ale teď, když bloumal naprosto bez cíle a znova mu k čumáku vítr dovál zvláště sladkou vůni, jakoby připomínající hroznové víno a růži. Opatrně zvedl hlavu, aby se podíval, odkud to vane. A koho to nevidí.
Napnul slechy. Přišlo mu zajímavé, že tu neznámou dívku doprovází profesor Stark. Díky své profesi pekaře znal polovinu města. Když nepočítá vlastní smečku. Sem tam dokonce po večerech zaskakoval u manželky v baru. Je to vysoce komunikativní tvor.
A tu dívku neznal. Ani její pach. Musela být ve městě nová. Což podnítilo jeho zvědavost. Chvíli je sledoval, aby věděl, kam mají namířeno. Jenom tak z popudu nudy. No nuda je relativní pojem, když v sobě necítí nic jiného než prázdnotu.
***
Aderyn se rozšířily oči nadšením. Profesor Stark ji dovedl na jedno podle ní naprosto úchvatné místo. Právě se dívala na rozvaliny nějaké staré farnosti. Z rozvalin a díky pokrývce sněhu nedokázala přesně určit, z jakého období budova pochází. I tak to v ní zanechalo hluboký dojem.
Kdyby jenom stále necítila něčí pohled v zádech. Když se ale vždy otočila, nikoho nespatřila. Nakonec sebrala trochu té odvahy.
"Ehm... pane profesore?" Kníkla Aderyn téměř neslyšně.
"Ano?"
"Žijí v těchto končinách vlci?" Tento dotaz profesora Starka mírně vyvedl z míry. Zprvu na jeho tváři byla vidět směsice překvapení, obav a ještě něčeho co Aderyn nedokázala popsat. Pak se ale zářivě usmál a zakroutil hlavou v záporném gestu.
"Ale co Vás nemá, slečno. Vlci v těchto končinách už dávno nežijí. Před několika staletími je všechny vystříleli. A pak už se sem nikdy nevrátili."
"Vážně?"
"Ano vážně. Žádní vlci tu nejsou. Jenom divocí psi." Aderyn jako obvykle jenom přikývla. Co na to mohla jiného říci. Svoji odpověď dostala.
***
Dimitrij se přikrčil. Spokojeně si odfrknul. Jak viděl, Stark to dobře zaonačil. Zatajil jejich přítomnost. Alespoň pro zatím. Také měl jediné štěstí v tom, že ta dívka se ničím nepodobala jeho milované Claře a tím si úmyslně nepřidělával další a další utrpení. Už takhle neustále cítil, jak mu puká srdce.
Slabě zakňučel, a aby nebyl vidět se ještě více přikrčil k zemi. Slechy přitlačil co nejblíže k hlavě. Tohle nebylo dobré. Vůbec to nebylo dobré. Vůbec ne.
Rozhodl se raději vyklidit pole. Přikrčený se otočil a odšoural se směrem k zamrzlému potoku. Už včera si všiml spadlého stromu, kam by se mohl na noc schovat a trochu se prospat.