Jenom čas nestačí

21.

PŘEKVAPENÍ S POŘADOVÝM ČÍSLEM DVĚ

John si poslední dobou připadal bezradnější a bezradnější. Ze svého nejlepšího přítele Dimitrije nedostal kloudného slovíčka. Jenom směsici zamilovaných žvástů. Tedy hlavně, když se ke slovu dostal jeho vnitřní vlk. Až bylo k neuvěření jak rychle, převážně jeho vnitřní vlka, se dokázal přenést přes ztrátu družky. I přes neshody, které mezi nimi ke konci panovali.
Rozhodl se utopit svoje starosti ve sklence dobré whisky nebo raději rovnou v celé flašce. Zakotvil svoji procházku v místním opravdu netradičním baru. No, uznejte sami. Koho by napadlo vytvořit bar a diskotéku v jednom ze starého protiletadlového bunkru?
Pro střízlivé byl vchod stará šachta s kovovým žebříkem. Pro opilce byl východ po rampě, ale museli si dávat pozor. Stačil by jeden chybný krůček a zahučeli by do výběhu pro prasata. A to by zrovna vábně nevonělo.
V celém byru panovalo přítmí, jakpak by také ne, když celý prostor ozařovalo jenom osm starých stropním svítilen pamatující zajisté ještě druhou světovou válku. Ono více světla na ty ožrali ani nebylo potřeba. Nepsané pravidlo pravilo: kdo leží na zemi, musí bezpodmínečně vypadnout. Ať už se jedná o člověka nebo třeba rovnou o alfu vlkodlaků.
John zaplul rovnou k baru. Sice uvnitř bylo několik boxů zaručující soukromí, ale takhle v blízkosti toho nejcennějšího tekutého potěšení by se nemusel strachovat, že by ho obsluha ignorovala.
"Jednoho Jacka s ledem... nebo ne. Dvojitého Jacka." John se podrbal ve vlasech a pohlédl na police s alkoholem. "Nebo víte co? Nechce mi tu celou láhev." Obsluha baru Bunkr pozvedla pobaveně obočí. Tohle byla její úplně první směna a hned se jí pod nohy připletl takový zajímavý týpek. Lehce naklonila hlavu na stranu. Po celou směnu zatím nalévala jenom piva nebo míchala prapodivné drinky. Tohle byla první kvalitní pití. Což jenom oceňovala. Mlčky se natáhla pro sklenici objednaného pití. Nalila dvojitého panáka do sklenky whiskovky, přidala led a ji i spolu se sklenicí položila před Johna.
"Ještě nějaké přání?" Optala se okamžitě rázně. Jinak to ani s alkoholiky nešlo. Pokud by nebyla holka od ruky nedopadlo by to zrovna nejlépe. S jednou rukou opřenou o bok a druhou o desku stolu se usmála. Trocha vřelosti přeci jenom neuškodí.
John nezvedl pohled. Pro něj jenom dobře. Nakrčil ramena. Ruku natáhl k nalitému pití a pořádně si přihnul. Potřeboval to.
"Možná si popovídat?"
"Popovídat? Seš gay?" John se zasmál. Tak takhle ráznou obsluhu v Bunkru snad ještě nezažil. Zakroutil hlavou s pohledem stále upřeným na sklenici.
"Ne to fakt nejsem. Ale zažít takový sračky jako já by musel každý dostat ze sebe ven." Obsluha mlčky pokývala hlavou.
"To je pravda. Tak do sebe kopni ještě jednoho panáka a začni. Já poslouchám. Ale nikdy neřekl, že to druhým uchem nepůjde ven." To Johna pobavilo. Holka, podle hlasu, měla papuli pěkně proříznutou.
"Nikdo vás nenutí, abyste to vnímala do posledního slovíčka." Řekl s už lehce pozvednutými koutky úst. "Mám přítele. Tomu umřela žena. A on se z toho složil. Utěšoval jsem jeho dceru a jeho syn mi málem rozbil hubu. To je slušnej srab. To nemluvím o tom, že holka, která se mi líbila, se psychicky zhroutila a zdrhla, kdo ví kam." Vysypal všechno ze sebe útrpně.
"Jo, tak tohle není nic k závidění." Ivy se přistěhovala do Arcoli z naprosto sobeckých důvodů. A to, že pátrala po ženě, která ji nechala hnít v sirotčinci. Ani neví, proč ji indicie přivedly do těchto zapadlých končin. Nejvíce ji však vytáčely pohledy místní štamgastů. Jako kdyby byla duch nebo co. Nechápala to. A raději to ani neřešila.
"To vím. Je to pěkná kopa sraček." Odpověděl John už mírně popohnán alkoholem, který pro údiv Ivy pil jako vodu z kohoutku. Hold vlkodlak potřebuje mnohem více alkoholu, než se zlije do němoty.
"Já bych to nazvala jinak."
"Pravda. Použil bych mnohem ostřejší slova. Ale to mám z toho, že jsem ještě furt střízlivej." Další povzdech nad smutným osudem jeho přítele a další povzdech nad prázdnou lahví.
Asi bych se měl krotit. Takové pití si tohle vulgární zacházení nezaslouží. Přesto.
"Ještě jednu láhev." Nemusel čekat dlouho a přistál před ním nový, ještě neotevřený Jack Daniels.
"Teda chlape. Ty máš ale vyřídilku. Já pít tak rychle tak už se válím pod stolem."
"Taky se divím, že jsem se ještě nesložil pod stůl."
***
Bloumal se pomalu lesem ve vlčí podobě. Jeho černá srst vysoce kontrastovala s okolní krajinou. Jemu to ale bylo jedno. Měl vztek na všechno a na všechny. A tak aby neublížil těch několika málo lidem, na kterým mu opravdu záleželo raději trávil celé dny ve vlčím kožichu a dávil srnčí hrdla než lidská nebo nedej bože vlkodlačí. Jediná osobo, která mu nesmí přijít na oči je jeho povedený otec.
To on může za to, že matka zemřela. Měl se o ni více starat. Neměl tolik pracovat. To on za všechno může. On a nikdo jiný.
Peter vztekle zavrčel a pohodil hlavou. Několik kroků od něj procházel po cestě na Stormovic sídlo Reymond. Alfův povedený bratříček. Jakožto bývalého lovce vlkodlaků se od Reymonda každý držel dál. A také z důvodů zachování svého psychického rozpoložení. Reymond Storm byl velice arogantní a všem dával jasně najevo svoji nadřazenost. Peter nechtěl riskovat jakékoliv problémy. Proto se raději pomalu klidil z jeho dosahu hlouběji do lesa.
***
John již značně společensky unavený usoudil, že mramorová deska baru bude právě tím nejlepším odpočívadlem jeho těžké hlavy plnou různých problémů.
"Hele fešáku. Myslím, že nastal čas se sebrat a odporoučet se domů." Ivy ztrácela trpělivost. John byl sice neškodný alkoholik, ale tak trochu podivínský. Hlavně proto, že téměř neustále vrčel.
Jako kdyby si myslel, že je nějaký pes. No ale ožrala si může myslet, že je klidně a král sýrové hory. Pomyslela si pro sebe posměšně.
"Ne, já nechci." John zakroutil odmítavě hlavou. Ta deska baru mu přišla tak příjemná. A navíc byl blízko svému kamarádovi Jackovi. Toho tu přece nemůže nechat jenom tak o samotě. Ještě by ho někdo dopil za něj.
"Na to se tě nikdo neptal fešáku. Prostě vztyk. A já tě doprovodím ven. Ještě bys skončil mezi prasaty." To Johna donutilo se pořádně od srdce zasmát. Jo kdyby jenom holka věděla, kolikrát s Dimitrijem mezi nimi skončili. Dokonce si myslel, že je tam majitel nastražil naschvál jako poslední pomstu. Ale nechtěl se s dívkou, která mu dělala celou noc společnost odporovat. Proto se zvedl. A tehdy poprvé zabrousil pohledem na tu hodnou přesto ironickou duši.
Srdce se mu málem zastavilo. Na Ivy hleděl s pootevřenou pusou neschopen jakéhokoliv slova. Připadal si jako ve snu. Ne lépe, jako ve špatném vtipu.
Právě hleděl to tváře Clary Volkov. Ale nikde jiný vlkodlačí pach kromě svého necítil. Takže muselo jít o šálení smyslů.
"Sorry." Zamumlal, než přitiskl ruce na její mírně nafouklé tváře. Ne, v drobnostech se od Clary lišila. Přiblížil se blíže, div Ivy ten alkoholový odér nedostal do kolen.
Má jiné oči. Má je sytější. A taky nevoní jako vlkodlak.
"Kdo jsi?"
Ivy zmateně zamrkala. "Ivy. Ty mě odněkud znáš?" John zakroutil odmítavě hlavou.
"Ne, ale někoho kdo ti jakoby z oka vypadl."