Jenom čas nestačí

24.

TOHLE JE IVY

John jako obvykle posedával v Bunkru a popíjel svoji oblíbenou whisky.
Tímhle stylem se ze mě stane vážně alkoholik. Ale když mám i jinou zábavu než jenom pití. Pomyslel si pro sebe vlkodlak pobaveně. A vzpomínal, kdy se jeho život tak převrátil naruby. Jestli to bylo Clařinou smrtí, kdy se seběhlo tolik náhod najednou, až to nebylo možné, jnebo ještě dříve, kdy se sourozenci Volkovi přistěhovali do Arcoly. Kdo jenom ví.
Lehce se usmál na Ivy, která obratně poskakovala mezi hosty s objednávkami. Chápal, že se mu nemůže naplno věnovat. Hlavně, když je v Bunkru docela hodně zákazníků. Až nezvykle živo na jeho maličkost. Mezi prsty si pohrával se skleničkou.
"Co tu sedíš jako hřib Satan?" Johnovi kolem ramen přistály ruce velké jako lopaty doplněné o tolik známý hlas. V tu chvíli ho zalil studený pot. Co ten tady dělá? To vůbec není dobré. Vůbec ne.
"No, zrovna jsem byl na odchodu." Jasně, že to byla lež. Hlavně, když jeho sklenka pořád obsahovala Jacka. Dimitrij se zamračil. Jasně, že si u Johna všiml každé lži. Tak proč lhal dnes? Nechtěl s tím mluvit. Jenom ruský vlkodlak zářil jako sto wattová žárovička a tak se nenechal odradit. Posadil se na volné místo vedle něj.
"Nekecej."
John si povzdechl. Byl prozrazen vlastní neschopností dobře zalhat. "Prokoukl jsi mě Sherlocku."
"Promiň. Poslední dobou jsem tě zanedbával." Dimitrij se podrbal ve vlasech. Jasně že se Johnovi doslechlo, že Dimitrij bydlí u nějaké slečny. Sám mu to řekl. A dokonce ji i několikrát potkal.
"To je v pohodě. Aspoň, že vypadáš lépe." No jo, ale na jak dlouho. Hned co Ivy uvidí, se to zase posere. "Dokonce jsi i přibral. A co ta tvoje?" Pozvedl zvědavě obočí a přiložil sklenku k ústům.
"No," na Dimitrijovi bylo poznat, že byl v rozpacích. "Tak trochu. Zmatené. Vlk si ji začíná nárokovat ještě důrazněji. Ale... i já k ní něco cítím. Připadám si tak..." John se podivil. Jeho přítel najednou přestal uprostřed věty. Vypadal, jako kdyby spatřil ducha. Když se podíval tím směrem tak hned věděl proč tomu tak je.
A je to tady. Připrav se na zdlouhavé vysvětlování. Zatřásl se svým přítelem.
"Dimko?" Nic. Nereagoval. Za tu dobu se k nim Ivy přiblížila s úsměvem od ucha k uchu a prázdným podnosem v rukou. Už ale při prvním pohledu na druhého neznámého muže pomalu začínala vědět, že to nebude nic příjemného. Přistoupila ke dvojici a s profesionálním úsměvem pověděla.
"Tak co to bude?"
V Dimitrijovi se všechno stáhlo do velikosti malé scvrklé švestičky. Ne, tohle nemůže být možné. Tohle není Clara! Jeho mysl ale odvodila něco jiného. Ruskému vlkodlakovi se nahrnuly slzy do očí. Jako v povzdálí zaslechl Johnův hlas.
"Seber se chlape. Tohle není Clara. Ani není vlkodlak. Je to člověk." Bezděky třásl se svým nejlepší přítelem. Kousal se při tom do spodního rtu. Připadal si zase a opět tak bezmocný. Kdyby jenom věděl jak svému příteli pomoci.
Aderyn celou tuhle nepovedenou komedii sledovala s nezakrývaným šokem. Ten bolestný pohled toho neznámého muže se jí zařezával hluboko do srdce. Nakonec to John vyřešil s naprostým přehledem. Vzal malou hadičku se sprchou, kterou za barem používali při mytí sklenic a namířil ji přímo muži na obličej. Jak bylo vidno vyplatilo se. Muž se probral s transu. Jako nějaký pes se oklepal. Což naopak Ivy pobavilo. Nemohla si pomoci, prostě to vypadalo komicky.
"No tak Dimitriji." Napomenul ho John.
"Sorry síla zvyku."
Starší z vlkodlaků se zhluboka nadechl. "Ivy, tohle je Dimitrij. Víš, jak jsem ti povídal o Claře? Tak tohle její manžel." Ukázal na Dimitrije. "Kámo, tohle je Ivy. Zaručuji, že vzhled je čistě jenom náhodný."
V Ivy by se nikdo krve nedořezal. Nečekala, že se setká s manželem té mrtvé ženy tak krátce. Ale je hezkej. Pomyslela si.
Dimitrij se za pomoci studené sprchy vzpamatoval dosti rychle. Taky tomu dopomohlo plísnění jeho vnitřního vlka. Aspoň, že druhá duše sídlící v jeho těle se nemůže uchylovat k tělesným trestům. Kdo ví, jak špatně by to dopadlo. Ještě stále zmatený vzal Ivy za ruku a lehce jako kdyby byla z křehkého porcelánu, si s ní potřásl.
"Těší mě."
"Mě také."
"Ivy prosím panáka vodky. Jinak tu na tebe bude civět ještě dlouho."
***
"Omlouvám se, nevěděl jsem, že ten blázen zavítá do Bunkru tak brzy." John postával i Ivyna mustanga. Tyhle auta měl v převeliké úctě tak se ani neopovážil opřít se o karoserii. Měl neukojitelnou touhu se Ivy za tu scénu v Bunkru omluvit. Sice se to pak vyvinulo v uvolněnou konverzaci. I když musela zažít nepříjemný šok.
Ivy potěšená, že John na ni čekal, nebo spíše došel domů a pak se vrátil, a chtěl se omluvit za přítele. Zakroutila hlavou. "Není za co se omlouvat. Dimitrij je pro tebe asi důležitý přítel. A bohužel osud to tak chtěl. Není za co se omlouvat." Pronesla s mírně sklopeným pohledem. Ona byla snad v rozpacích. "A navíc je to i pěkný kus chlapa." S potěšením zaslechla Johna, jak nespokojeně mlasknul.
"To možná je, ale na vás je moc starý slečno." Což John nelhal. Dvě stě let oproti necelým třiceti letům, více Ivy netypoval. Dívku to ale pobavilo.
"Ale nepovídej. Kolik mu může být? Třicet? Ani mu ještě neřídnou vlasy."
Jo kdybys jenom věděla. Pomyslel si John suše. I když on měl co říkat. Byl dokonce dvakrát tak starší jako Dimitrij. Což se pomalu začínalo podepisovat na jeho chování. "Dobrá. Byl jsem prokouknut. Ale stejně. Řekněme, že už je tak trochu zadaný." To donutilo Ivy pozvednout obočí vzhůru.
"Zadaný? Za tak krátkou dobu."
John pokrčil rameny. "Je to na dlouhé vyprávění. A tím nechci nikoho zatěžovat. Navíc by mě Dimitrij pěkně vynadal, kdybych řekl, že tu slepičím jeho osud. Neprojdeme se?"
"Dobrá, ale jenom odvezu auto domů. Nechci ho tam nechávat."
"Chápu. Asi nemohu mít tu čest a řídit, že?"
"Ani kdyby padaly trakaře nabarvené na růžovo s fialovými puntíčky."
***
"Asi bych tě měl varovat. Je to takový poděs." Varoval Ivy s lehkým úsměvem. Vzpomněl si totiž na událost, kdy jeho čtyřnohá společnice porazila samotného alfu. Neberte to zle. John měl alfu v úctě, uznával ho i jeho družku. Ale té scény se prostě musel smát. Hlavně, když se Dimitrij postávající po jeho boku zhroutil smíchy k zemi jako pytel brambor.
"Snad to nebude tak hrozné. Navíc mám ráda psy." Ivy si zvědavě prohlížela malý domek na předměstí Arcoly. V něčem podobném by ráda bydlela. Měla by tu vlastní klid a nikde v okolí žádný zvědavý sousedí nakukující do oken, jenom aby věděli, jakého fešáka si přitáhla domů. A ráno by to už vědělo celé okolí.
"Já tě varoval." Zamumlal si pro sebe a otevřel vchodové dveře. Na reakce svého domácího mazlíčka nemusel čekat dlouho. Nezaměnitelný dusot tlapek se blížil jako parní lokomotiva.
Kolem Johna proběhl bílý flek, který se zastavil až na Ivy, kterou povalil za horoucího vítání. Velká fena irského vlkodlaka kroutila ocasem ze strany na stranu a olizovala návštěvě svým obrovitým jazykem obličej. Prostě a jednoduše se jednalo o veselého vítajícího psa. John se uchechlt.
"Ivy, tohle je Ivy."