Jenom čas nestačí

9.

OPERACE KOUPÁNÍ

Aderyn s úsměvem sledovala spícího Snížka. Sice jí stále lehce děsily vystouplá žebra. I tak jí to zvíře přišlo nějakým způsobem zajímavé. Hlavně ta srst a oči, byla jimi naprosto fascinována.
Už dala pevné přece vzetí, že ho vykrmí až k ideální váze.

"Neboj se Snížku. Ať už se ti stalo cokoliv nějako to společně spolu zvládneme. Až budeš mít ideální váhu, budeš nádherný." V duchu si zatím nechtěla přiznávat, že by Snížek mohl někomu patřit. Že by mohla o něj nedej bože přijít. Přes tak krátký čas od seznámení si zamilovala jeho nádherné modré oči.
"Zajímalo by mne, proč máš tak smutné oči." Prsty měkce přejížděla přes hebkou srst. Pomalu usychala a začínala být ještě hebčí.
"Až tě vykoupu a vykartáčuji, budeš připomínat plyšového medvídka." Při tichém šeptání do špičatého ouška pomalu propadla do tichého světa spánku. Ani ji nevadilo, že spí skroucená do klubíčka opřená o bok postele. Spaní na nové matraci se bude muset odložit na další noc.
***
Nejdříve zakmitaly chundelaté bílé uši. Později se otevřely modré oči. Velká bílá hlava zkoumavě prohledávala okolí. Nechápal, kde se to vlastně nachází. Upřímně si nevzpomínal na dění v posledních dnů. Vše měl jakoby v mlžném oparu. Jedno však věděl jistě. Tohle ta zřícenina kostela, kde zkolaboval a kam chodil přespávat, opravdu nebyla. Jednalo se o útulný malý pokojík s lehce oprýskanými zdi. Místo na sněhu ležel na koberci s vysokým vlasem. Hned u čela postele.
Když si zrak přivykl zdejšímu prostředí, rozhlédl se po bytě, kde se nacházel ještě jednou. Zvednout se ale neměl sílu. Tělo ho zradilo. Bylo vyčerpané z nedostatku jídla a tak pro něj svaly proměnily na kusy železa. I zvednutí ocasu se pro něj teď zdálo jako nadlidský výkon. Aspoň že se mu povedlo nadzvednout hlavu, aby se mohl porozhlédnout. Z perspektivy ležmo toho však moc neviděl. Musel by se minimálně postavit na všechny čtyři. Na to neměl bohužel dostatek síly. Jednou se o to pokusil. Ale s dunivým zvukem dopadl zpět na provizorní pelech. Jak si stihl všimnout. Ležel na změti dek a ručníků.
"Co? Kde? Kde to jsem?" Nepamatoval si, co se vlastně stalo. A ta divoká potvora uvnitř něj zevrubně mlčela. Do nosu se mu dostala podivná, přesto známá vůně. Teď ve větší koncentraci by ji dokázal popsat jako směsici skořice a chilli papriček, možná ještě trochu šeříku. Lehce ho vyděsila reakce jeho vnitřního vlka. Spokojeně zabručel.
"Ah... dobré ráno." Pes hlavu otočil za dívčím zvukem. Modrý pohled se vpil do oříškového, ne spíše to tekutého jantaru. Sklopil uši k hlavě a slabě zakňučel. "V pořádku chlapáku. V pořádku. Neboj se." Mluvila na něj klidným tónem plným útěchy. A on se... nebál.
"Tak je to dobře. Hodný hoch." Aderyn pomalu natahovala k zvířeti špičky prstů. Pomalu a obezřetně připravena kdykoliv ruku stáhnout zpět k tělu, kdyby Snížka náhodou vyděsila nebo on na ni v obraně zaútočil.
Nic se ale nestalo. A tak mohla Aderyn zabořit prsty do husté srsti. Hned na to na tváři vykouzlila tak omračující úsměv, že by tím Snížka dostala do kolen, kdyby stál na packách.
"Copak se ti stalo? Kdo ti tak ublížil?" Snížek jako odpověď kňučivě vydechl. Cítil z ní pouhého člověka. Proto komunikace pomocí myšlenek nebyla možná. Což bylo na jednu stranu dobře. Alespoň nemusel vysvětlovat svůj krutý osud a znova si tak otvírat bolestivé rány.
"No nic chlape... víš, už jsem ti vymyslela i jméno." Na to Snížek zpozorněl. S vypětím posledních sil zvedl hlavu, kterou později naklonil na stranu. To ho začínalo opravdu zajímat.
"Ta žena si myslí, že jsem pes?" Nechápal to. Co ji, takovou křehkou dívku, vedlo k domnění, že právě on je nějaký domácí mazlíček. No na druhou stranu. Vlastně si to moc dobře uvědomoval. Byl menší a mnohem chlupatější než jeho vrstevníci. Jenomže byl tolik zesláblý, že se nezmohl na jakýkoliv odpor.
"Budeš Snížek. Protože jsi bílý jako sníh, ve kterém jsem tě našla." Opět jej podrbala v husté srsti. "Jsi ale krásný pašák. Ale budeme tě muset vykoupat. Ale nejdříve se napiješ a trochu najíš." Rozsekla jeho budoucnost Aderyn. A chudák Snížek k tomu nemohl nic říci.
***
Napojit a nakrmit Snížka byl mnohem těžší úkol, než se na první pohled mohlo zdát. Aderyn horko těžko zápasila s mohutnou psí hlavou. Z láhve a gumové rukavice udělala provizorní dětskou láhev. Když Snížek nechtěl pít sám od sebe tak to do něj Aderyn klidně i nacpe.
"No ták, Snížku. Musíš se napít." Chlácholila to bílé stvoření, které měla uvězněné pod svým lehounkým tělíčkem. Stačilo by, aby se Snížek pokusil postavit a už by Aderyn ležela na zádech. Měla štěstí, že byl natolik vysílen a ani na to nepomyslel. "Snížku. Prosím napij se." Jako kdyby se prosba proměnila v nějaké kouzlo. Snížek se přestal vzpouzet a, trochu neochotně, začal pomalu olizovat kapající vodu z láhve.
Bod pro Aderyn.
***
"Teda, ty jsi mi dal ale zabrat." Aderyn se unaveně opřela o hranu malé vany na nožičkách a pozorovala Snížka, jež si právě hověl v jejích útrobách. Nečekanou hodinu ji trvalo, než to vyzáblé tělo dokázala odtáhnout z ložnice do koupelny. Mnohem snazší to bylo, když Snížek nevěděl o světě a proměnil se v bezvládnou hroudu chlupů a svalů. Takhle se vzpouzel. Přesto ve vaně byl. Právě teď.
Snížek nespokojeně zabručel, měníce se zase v hromádku neštěstí. Aderyn zatím jenom tušila, že si musel prožít něco bolestivého. Třeba přišel o svého páníčka. Proč by se jinak toulal po okolí a postupně chřadnul? Jinak si to vysvětlit nedokážu.
"Neboj, Snížku. Už nejsi sám. Už nebudeš nikdy sám. Ani ty, ani já." Pokusila se povzbudit smutné zvíře. "A teď tě vykoupeme. Ať vidím, jaký jsi krasavec." Bohužel neměla šampón pro psy, proto si musela vystačit se svým sprchovým gelem s vůní šeříku.
Pustila vodu, ze začátku jenom slabý proud aby nastavila ideální teplotu. Ani moc horkou ani moc studenou. Prostě takovou akorát. Potom přepnula proud přes sprchovou hlavici, aby mohla namočit bílé chlupy.
Snížek poslušně seděl. Ani o milimetr se nepohnul, když první kapky vody dopadly na jeho srst. Nevnímal to. Byl zcela ponořený do svého vlastního vnitřního boje mezi jeho lidskou částí a jeho vnitřním zvířetem. Připadal si ztracený. Jenomže vždy když zaslechl Aderyn podmanivý hlas jakoby všechny strasti života odpluly někam hodně daleko.
Ucítil šeřík.
Aderyn zrovna bílou srst potírala sprchovým gelem. Někde musela přitlačit, jak chlupy byly do sebe zalepeny něčím co raději ani Aderyn nechtěla vědět. Hlavní věc. Musel být voňavoučký a čisťoučký.
A Snížek držel.
***
"Fešák, Snížku. Fešák." Poslední část očistného procesu bylo sušení srsti. Na nejnižší výkon měla zapnutý fén a tím sušila srst, která postupně dostávala objem.
Po skončení procesu si pečlivě prohlédla svoji práci. Snížek teď vážně vypadal jako kříženec Samojeda. Hustá chundelatá srst tomu nasvědčovala. A v tu chvíli ji poprvé Snížek s vrtěním ocasu olízl vděčně obličej. Sice to nebylo ještě štěstí od srdce, ale pevně věřila tomu, že čas vyléčí všechny rány osudu. Vděčně pohladila zvíře po hlavě. Konečně ji začal důvěřovat. Což bylo jenom dobře.