Jenom čas nestačí

16.

DENÍK: 9. PROSINCE

Asi ten deník nikdy nedostaneš do rukou, Elzo.
To co sem píšu, by asi nikdy neměl znát nezasvěcený člověk.
SNÍŽEK JE VLKODLAK!
Ano, vidíš správně. VLKODLAK!
Začalo to zaklepáním. V tak nelidskou hodinu si říkám: Kdo to otravuje? Původně jsem chtěla zůstat v posteli a nevylézat. Jenomže to klepání bylo tak... naléhavé. Nešlo na to nereagovat. Prostě jsem se nakonec vykodrcala z postele. A teď mi nebudeš věřit.
Stál tam Snížek. Černé vlasy rozcuchané, pod očima obrovské pytle z nevyspání, modré oči ještě smutnější než před tím. A co po mě chtěl? Říkáš si? No chtěl se vrátit jako Snížek. Jako můj věrný psík co mi seděl po boku a chodil na procházce?
Copak jsem mu mohla říci ne? Jo možná jsem naivní. Ale kdybys viděla jeho oči, taky by si sis myslela to samé co já. Vyslechla jsem si ho. A usoudila, že mu dám ještě druhou šanci.
Ty oči. Jenom díky těm očím jsem se tak rozhodla.

DRUHÁ ŠANCE

Aderyn probudilo naléhavé klepání na dveře. Původně nechtěla vylézt s postele. Tvářila by se, že není doba. Jenomže klepání nepřestávalo. Naopak každým okamžikem znělo naléhavěji a naléhavěji. Mladé dívce nezbylo nic jiného než se zvednout z vyhřáté postele, ne tak vyhřáté jako když ji obýval Snížek, a bosky přejít ke vchodovým dveřím.
"Už jdu." Pípla tiše, spíše pro sebe zatímco tanečními kroky přecházela k oněm dveřím. Klepání se mezi tím proměnilo v dunivé bouchání.
Pomalu otočila klíčem v zámku. Otevřela dveře.
"Aderyn?"
A hned dveře zase zavřela. Tohle se jí muselo jenom zdát. Určitě. Zakroutila odmítavě hlavou. Čelem se opřela o chladivou strukturu dřeva. Jako kdyby nechtěla uvěřit vlastním očím. Je to sen. Určitě to je jenom sen.
Zaslechla slabé škrábání nehtů o dřevo.
"Aderyn? Aderyn, prosím otevři. Nech mi to všechno vysvětlit." Semkla víčka pevněji k sobě. Jeho hlas. Jeho hlas byl příjemný jako chladný vánek v horkém letním dnu. Chvíli ještě váhala, než znova otočila klíčem.
Se zavřenýma očima znova otevřela dveře. Pak i pozvedla víčka. Pohledem zabrouzdala na teplou bundu černé barvy. Aspoň, že je tentokrát oblečený. Pohledem pomalu putovala nahoru až těm uhrančivě modrým očím. Náhle ji zachvátil příjemný pocit z toho, že Snížek je doma. I když... to asi nebyl.
"Aderyn." Promluvil znova. Zase se ta slova proměnila v uhrančivou melodii laskající její uši. Přivřela sladce oči.
Co se to se mnou jenom děje?
"Mohu dál?" Zmateně zakroutila hlavou. Po chvilce uvažování ustoupila od dveří. Počkala, až vejde. Přitom sledovala vysoké pánské boty na menším podpatku.
Vždyť už tak je vysoký.
"Aderyn já..."
"Od... odkud znáte mé jméno?" Pípla tiše Aderyn. Nervózně si pohrávala s lemem blůzy. Muž se sklonil. Tak aby byl dobře v jejím zorném poli. Přeci byla Aderyn o nějakým třicet centimetrů nižší. Pomalu si rozepnul bundu a poodhalil krk. Tím ukázal na obdiv tolik známý obojek s černo-bílým šátečkem.
Aderyn zmateně zamrkala očima. Vždyť jsem ten obojek dala Snížkovi. To není možná. Ledaže... Bázlivě natáhla prsty směrem k obojku. Na krátký okamžik se polštářky dotkla kůže, než je stáhla zpět k tělu.
"Sní... Snížku?" Bála se to jméno vyslovit. Nakonec se přemohla. Jenom nevěděla, jestli udělala dobře. Opět se podívala do pohublé tváře, kde hrůzostrašně vystupovaly lícní kosti. Kdyby jestli ještě trochu pohubl, připomínal by lebku potaženou kůží.
Mužovi ta slova vykouzlila úsměv na rtech. A pak... přikývl. A ještě jednou.
"Ano, takové jméno jsem od tebe dostal." Prolomil nepříjemné ticho, které nastalo. Aderyn opět zalapala po dechu. Tohle se jí jenom vážně muselo zdát. Šok zaúčinkoval přesně, tak jak by se od šoku dalo očekávat. Aderyn se podlomila kolena při náhlém prozření. Než ale stihla spadnout na zem, byla zachycena mužskými pažemi. Dimitrij se na ni usmál. Jako kdyby se nic nezměnilo.
"Vysvětlím ti to. Ale nejdříve se prosím posaď. Protože to bude neuvěřitelné. Hodně neuvěřitelné." Dívka opět přikývla a za jeho pomoci se posadila na gauč. "Nechceš se napít?"
Aderyn zakroutila hlavou. "Ne děkuji. Nic...nic, nechci. Jenom, prosím, povídej. Protože jsem zmatená."
Dimitrij přikývl. Dokázal si představit, jak zmateně se musela cítit. Přiklekl si naproti Aderyn.
"No, kde bych jenom měl začít?"
"Co třeba jak to, že jsi byl... pes?" Nadhodila opatrně Aderyn.
"Vlk byl jsem vlk." Upřesnil Dimitrij a podíval se na Aderyn. "Víš... možná to bude znít neuvěřitelně. Ale jsem... vlkodlak." Polkl a čekal na jakýkoliv náznak začínající paniky. Nic takového ale nepřicházelo. Aderyn seděla dál v pohodlí. Své světlehnědé oči koulela na něj s ústy pootevřenými.
"Ale..."
"Vlkodlaci existují. I když jsou jinačí, než jistě znáš z různých bájí." Zhluboka se nadechl. "Jsme jinačí. Nemáme proměnu vázanou na úplněk. Můžeme se měnit kdykoliv. Většina z nás nejsou krvelačné bestie..."
Toho si stihla Aderyn všimnout. Snížek nikdy nebyl agresivní. Byl to přerostlý mazel. "To, to myslím, že mi pro dnešek stačí. Ale, proč jsi přišel?"
"Chci druhou šanci. Já... stalo se mi něco opravdu hrozného. Ale s tebou... s tebou je mi nezvykle hezky. Je to, je to těžko popsatelné. Ale cítím se s tebou najednou tak... chtěný." Dimitrij po celou dobu co mluvil, rozhazoval rukama.
'Nám se také líbí. Hodně, líbí.' Ozvalo se Dimitrimu v hlavě. Jeho vnitřní vlk spokojeně zabručel. Že by konečně udělal něco, na čem by se oba shodli?
"Ale, jak?"
"Jako tvůj Snížek?" Použil svoje nejroztomilejší štěněčí oči, co dokázal. "A jsem ochotný celou věčnost strávit v kožichu. Jenom abych ti mohl být na blízku."
Tak a dost. Tohle bylo na Aderyn už příliš informací najednou. Ale jedno věděla jistě. Chtěla zpět svého milovaného Snížka. A to bezpodmínečně. Jenom...
"A... a jak se měníš?"
"To je jednoduché. Je to jako kouzlo. Proměna je téměř okamžitá. Rychlost závisí i na tom v jakém rozpoložení jsme."
"A proměníš se. Přede mnou?" To Dimitrije upřímně vyvedlo z míry. Ale co by pro Aderyn udělal. Ale viděl, jak se dívčina celou dobu lehce červenala.
"Ale... svléknu se u toho." Poví s menšími obavami v hlase. Aderyn jako na povel zčervenala. Zrovna na tohle nepomyslela. Takže nic.
"Tak ne." Její bázlivost ji udolala.
"Mám nápad. Neuvidíš to, ale ucítíš to." Aderyn nechápala. Jak to jenom myslel. "Zavři oči." Chvíli váhala. Nakonec přikývla a zavřela oči. Ruce úhledně složené v klíně.
Dimitrij nelenil ani okamžik. Rychle se svlékl a oblečení uložil na hromádku na zemi. Nechal si na sobě jenom obojek, který nesundal. A nikdo z rodiny na něj nesměl sáhnout.
Vzal Aderyny ruce a přiložil si je na krk těsně nad hranici obojku. "Prosím nelekni se. Od teď už si s tebou nepopovídám. Ale i jako zvíře ti rozumím. A Aderyn? Moc děkuji za druhou šanci." Opět Aderyn přikývla.
"Neděkuj. Se Snížkem mi bylo krásně."
"A ještě bude. A pak by ses měla najíst. Dohlédnu na to." Opět další přikývnutí. Pak už se Dimitrij proměnil. Zavřel oči a soustředil se.
Aderyn se zajíkla. Pod prsty cítila horkou lidskou pokožku. Pak se to ale začalo měnit. Pod prsty začínala postupně cítit chlupy. Cítila i přesouvající se svaly.
Uslyšela štěknutí a otevřela oči. Musela se hned usmát. Její Snížek byl opět s ní. Vděčně zabořila nos do chlupatého krku ozdobeným jejím obojkem.
"Snížku..." Kníkla. "A neboj. Najím se. Najíme se. Oba dva. Teď." Otřela si zbloudilé slzičky. Nebyl čas na pláč. Byl čas na úsměv. Pořádný upřímný úsměv.