Jenom čas nestačí

10.

PÁTRÁNÍ POKRAČUJE

"Myslíš, že bude táta v pořádku." John přestal přecházet z místa na místo po prodejně malé pekárny. Pohlédl na drobnou dívenku se sytě modrýma očima. Mladá Helen, dvacetiletá vlkodlačice, byla přesnou menší kopií svého otce. Nejenom vzhledově, čemuž napovídaly obrovské modré oči, tvar obličeje, ale také černá barva vlasů, které nosila střižené po lopatky povětšinou stažené do pevného culíku. Postavu zase naopak měla menší, drobnou po matce. Ale nadání a lásku pro pečení má po Dimitrijovi. John vždy pochyboval o tom, že ženou v domácnosti byla Clara. O tom jindy.
"Tvůj táta si umí poradit Helen. Neboj se o něj. To, že ho nemůžeme najít, může znamenat, že se někam ukryl, kde on a jeho vlk tiše truchlí."
"Myslíš, že stihne matčin pohřeb?" John si povzdechl. O tom upřímně pochyboval. Zakroutil hlavou.
"Myslím, že ne. A neměj mu to za zlé."
Helen viditelně sklesla. Ale snažila se, být silná. Už kvůli zbytku rodiny. "Já mu to za zlé nemám. Nemohl za to, co se stalo mámě. Ale Peter to vidí úplně jinak. Od té události se chová... jinak. Jako kdyby to ani nebyl on."
Toho se John obával. Peter byl vždy maminčin kluk. Více tíhl ke Claře než k otci. A teď mu to určitě dával za vinu. Tohle bude ještě hodně zajímavé. Teď Dimitrije upřímně lituji. Mohl se pro rodinu roztrhnout a vlastní syn ho bude nenávidět. Nikdo si podobný osud nezaslouží. Nikdo. John si začal nervózně pohrávat s páčkou kávovaru, který dominoval obslužnému pultu.
"Vím, že je to těžké Helen. A lituji, že tě nutím k práci."
Helen odmítavě zakroutila hlavou. "Neomlouvej se, strejdo Johne. Udělal jsi jenom dobře. Aspoň budu myslet na něco jiného. A tím se nesložím." John drobounkou dívenku pevně objal. Tím gestem jí chtěl zbavit alespoň části té bolesti. Kdyby jenom mohl. Tak bude pro ni alespoň oporou. Když už jiného.
"Ty jsi vážně celý Dimitrij. Otec na tebe musí být hrdý. A děda určitě taky. A když už je řeč o něm... jak je mu?" Zatím ještě neměl odvahu ho navštívit. Ze starého vlkodlaka sálala přirozená surová autorita. A jeho děti to po něm zdědili.
"Drží se. Má spíše strach o tátu, než aby truchlil nad ztrátou snachy. Což je divné." Helenina mladá hlavička nechápala dědovo chování. Bude se muset později zeptat.
***
Marika se zastavila u zříceniny kostela. V těchto místech podle hlídek nalezly poslední stopy po jejím bratrovi.
"Ty starej blázne. Teď už se ani nedivím, že tě němčouři neodpráskli. Dokážeš se doopravdy dobře schovávat. Ale kde jsi? Rodina tě teď potřebuje." Rozmlouvala, ke komu? K poházeným kamenům ukrytých pod sněhovou přikrývkou? Nebo snad vrabcům zvědavě nakukujícím mezi větvemi stromů?
"Tuhle část jste mi ještě nedovyprávěli." Marika se s leknutím otočila. Byla tolik zahloubaná do sebe, že nezaregistrovala příchozí osobu. Měla sakra štěstí, že se jednalo o jejího otce.
"Jo, válka. Na to nikdo nerad vzpomíná. Promiň tati. Možná někdy. Až na to budeme oba připravení." Nesli si v sobě opravdu bolestivé tajemství. A to zatím zůstane hodně hluboko pohřbené.
"Promiň zlatíčko. Počkám si." Ivan si povzdechl. Oproti své dceři připomínal obra. Stárnout přestal ve věku čtyřiceti pěti let, hned po tom co ho násilně proměnili. "Něco nového o Dimirim?"
Marika zakroutila hlavou. "Zatím ne. Tady naposledy našli jeho pach. A byl čerství. Což znamená, že je na živu. Ale schovává se opravdu dobře. Nikdy bych do něj neřekla, že se dokáže až tak dobře ukrývat."
"Tvůj bratr je plný nečekaných schopností. Stejně tak jako ty."
"Máš pravdu. A děkuji, tati."
"Nemáš zač, dcerunko."
Marika několika tanečními krůčky zdolala vzdálenost k jednomu zbořenému pilíři bývalého kostela. Ukazováček zabořila do sněhové pokrývky. Když našli pachovou stopu, napadla už další vrstva sněhu. Takže ztratily stopy.
***
Potemnělým bytem se neslo tiché kňučení. Ne, nejednalo se o týrání zvířete. To jenom Snížek potřeboval na záchod. A k úctě k paní domu nechtěl pustit potřebu svého těla na podlahu. I když je pravda, že by potřebovala zrenovovat.
Položil svoji obrovitou hlavu na postel hned naproti spícímu dívčímu obličeji. Zafuněl. Zakňučel.
Nepomohlo to.
Proces zopakoval a ještě navíc lehce do Aderyn šťouhl čumákem. "Notáák paničko, vstávej. Potřebuji na záchod." Její jméno neznal. Vždycky ho přeslechl, když se potkali venku. A jelikož jeho podvědomí je teď úzce spjaté s vlkem uvnitř něj, takže chápání bylo promíchané a zvířecí. Proto si ji pro sebe pojmenoval jako paničku. Aspoň do doby než se dozví její jméno.
Jenomže Aderyn dál spala jako špalek. Proto hlasitě štěkl. To už pomohlo. Dívka vystřelila do sedu jako čertík z krabičky. S pohledem nechápající vyorané myši pohlédla na Snížka sedícího u její postele.
"Copak je?" Snížek přešlápl z packy na packu. Pak jí to konečně došlo. "Aha, potřebujeme na záchod." Pousmála se. Nechtě vyklouzla z tepla postele a vyskočila na nohy. Okamžitě přešla ke vchodovým dveřím. Vklouzla do pohodlných bot a na sebe si natáhla teplou bundu.
"Tak pojď. Půjdeme jenom před dům. Teď stejně nebudeš mít sílu na delší trasy." Snížek vděčně štěknul. Ihned následoval Aderyn rovnou ven.
Na shody nejdříve nenávistivě pohlédl. Pro jeho slabé tělo je sejít a pak následně vyjít bude heroistický výkon. Ano mohl by zmizet hned, jak se otevřou dveře na ulici. Ale jeho vlkovi se vůbec nechtělo opouštět její přítomnost. Pro vlka působil její hlas jako balzám na duši. Necítil se tak zničený. A jak se zdálo, tyhle pocity byly vzájemné. I v jejích jantarových očí, tolik specifické spíše pro vlkodlaky než pro lidi, našel bolest.
"Tak pojď Snížku." Bílý pes poslechl. Opatrně zdolal dvě patra schodů. Dveře na ulici už Aderyn držela otevřené, takže mohl pohodlně proklouznout ven. Aby jí dal jasně najevo, že nemá vůbec v plánu zmizet jako pára nad hrncem počkal až i Aderyn vstoupí na čerstvě napadlý sníh.
"Á pán je džentlmen. Tak běž. Slibuju, že se nebudu koukat." Vůbec ji nevadilo, že se ke Snížkovi chová jako k lidské bytosti. V mnoha ohledech se choval opravdu jako člověk. Hlavně pokud se jednalo o ty modré oči.
Snížek přeběhl přes ulici do přilehlé zeleně. Zašel za jeden zasněžený keřík, kde si vykonal svoji malou potřebu. Ten úlevný výraz na zvířecí tváři Aderyn upřímně pobavil. Vypadal tak... vtipně.
Snažila se opravdu hodně, přesto se neubránila hihňání.
"Tak pojď ty šašku. Půjdeme si zase lehnout do postele." Mávla na Snížka. Zima se jí zařezávala do kůže. Už se nemohla dočkat, až zapluje zpět pod teplou deku. Položí hlavu na polštář a zavře oči. Možná dovolí Snížkovi, aby si lehl k ní do postele. Proč by nevyužila pojízdné topení, i když trochu pohublé.