Jenom čas nestačí

4.

Aderyn pomalu postupovala velkou chodbou školky. Se zaujetím sledovala veselé malby místních dětiček na stěnách. S trochou fantazie by si mohla v barevných klikatých čárách představit postavičky různých lidí i zvířátek. Dokonce jedna postavička měla zářivě modré dlouhé vlasy. Ani nevěděla, proč si hned vzpomněla na tu ženu, která ji poradila cestu. U ní ale bylo více postaviček. Jakoby celá rodina.
"Jedna velká šťastná rodina." Povzdechla si. Kéž bych taky takovou měla.
"To je rodina Volkov a Storm." Aderyn leknutím poskočila. Nikoho jiného nečekala. Vzhledem k tomu, že v celé budově bylo nezvyklé ticho. Otočila se o sto osmdesát stupňů a uviděla malou ženu, opravdu malou tak metr dvacet vysokou, musela sklonit hlavu. Plaše se usmála.
"Prosím?" Optala se Aderyn ještě jednou.

"No rodina Storm a Volkov." Pokrčila malá žena rameny. Ukázala na dvojici, kde měla žena modrou hlavu. "Tohle je Marika a Rian Storm, jejich děti Anne a Rian, Rian tohle právě kreslil. Vedle Mariky je Clara s Dimitrijem Volkov a jejich synem Peterem a dcerou Helen, U Riana je jeho bratr Reymond, ale všichni mu říkají Rey. No a úplně uprostřed je Ivan, otec Mariky a Dimitrije." Popsala dětskou kresbu a postupně při vyjmenovávání jmen ukazovala na určité osoby. Aderyn přišlo divné, že všichni vypadají tak... mladě. Nikde žádné šedivé vlasy. Záviděla tak velkou rodinu. Kéž by aspoň na chvíli mohla zažít to sourozenecké pošťuchování. Na jazyku ji svědila jedna zvídavá otázka.
"A ty modré vlasy?"
Malá žena se zasmála. "No to její přirozená barva není, ale nosí je obarvené na zářivě modro. Musím uznat, že to k Marice sedí. A zapomněla jsem se představit... Iliana Black, ředitelka zdejší školky a jeslí. Vy musíte být Aderyn Morgan, už vás očekávám." Podala Aderyn ruku, kterou vykolejená slečna přijala. Opět se plaše usmála s příměsí studu. Měla se představit hned na začátku. Jak smutné.
"Ah... omlouvám se za nezdvořilost. Také mě těší. A jsem..."
"Ticho, maličká. To nic. Všechno jedno po druhém. Teď pojď za mnou. Pohovoříme si o tvé práci."
***
Kancelář ředitelky byla stejně barevná a veselá jako zbytek budovy. Zdi byly ozdobené dalšími obrázky od dětí. Na skříních zase měla vystavené panenky, které dělali asi v nějakých uměleckých dílnách starší děti.
Ředitelka lovila v útrobách šuplíků jedny desky, které později vytáhla na obdiv. Byly úzké a zářivě zelené. Aderyn podezřívavě koukla na obsah. Šlo jenom o pár papírů.
"Vzhledem k vaší situaci slečno Morgan, budete pracovat v kancelářích na poloviční pracovní poměr. Alespoň pro začátek. Než se tady v Arcole zabydlíte a trochu se zorientujete ve vašem školním projektu." Aderyn vděčná za tuhle příležitost div zapomněla dýchat. Taková příležitost... byl to jako sen. A pokud to byl sen. Nechtěla by se probudit.
"Já... já, ani slovy nedokážu vysvětlit, jak jsem vám velice vděčná." Teď i skromnost a bázlivost šly do pozadí. Usmívala se od ucha k uchu. Div nezačínala dojetím slzet.
"Jistě, v pořádku já to chápu. Je to téměř k neuvěření. Buďte ráda, že já a váš nový lektor jsme dobrými přáteli... a propó. Málem bych zapomněla. Tohle tu pro vás nechal." Ze složky vytáhla malý lísteček a podala jej Aderyn.
S pozvednutým obočím pohlédla na lísteček. Stálo na něj ručně napsané jméno: Oliver Stark, její nynější lektor při diplomové práci a nějaká adresa. Mohla by to být adresa k němu domů nebo lépe, a pravděpodobnější adresa jeho kanceláře. Spolu s tím bylo dole menším písmem dopsáno datum a čas.
Asi její první pohovor. Už teď se nemohla dočkat. Nemohla uvěřit tomu nezvyklému štěstí, které se ji poprvé v životě děje.
"A co kdybychom si dali šálek čaje a popovídali si o podrobnostech tvé práce?" Aderyn jako v oblaku přikývla. Pořád tomu nemohla uvěřit.
"Ach, ano jistě. Velice ráda si dám trochu čaje. V tom studeném počasí to přijde jenom vhod."
"To jistě přijde. Sníh v takovém množství a tak brzo tu je opravdu netradiční. Většinou závěje začínají až začátkem prosince." Poví ředitelka tiše. Aderyn přikývla.
***
Aderyn odcházela ze školky se smíšenými pocity. Dobré tři hodiny si povídala s ředitelkou o její náplně práce, ale také i o Arcole a jejím obyvatelstvu. Ale přišlo ji na tom něco divného. Jako kdyby ji něco zatajovala. Jenom nemohla přijít na to co.
Aby si utřídila myšlenky, zamířila do nedalekého parčíku. Nacházel se naproti budově hned přes silnici.
Parčík byl jakoby malá zelená oáza uprostřed pouště betonu, železa a kamene. I přes pokrývku sněhu bylo poznat, že se někdo o tu zeleň pravidelně stará. Jehličnaté stromky a túje byly pečlivě zastřižené do geometrických obrazců. Chodníčky někdo vyházel a díky tomu mohla Aderyn zahlédnout zámkovou dlažbu. Malý ráj na zemi.
S rukama zastrčenýma hluboko v kapsách dlouhého kabátu pomalu procházela a vnímala zelenou krásu okolo. Teda aspoň té zeleně, kterou nezakryl sníh.
Zhluboka se nadechla okolního vzduchu. Vzdál se jí mnohem čistější než vzduch ve městech. Taky tiché rozjímání nenarušoval hluk motorů. Ano, sem tam zahlédla nějaký ten automobil. Však po málu. Město nebylo nikterak velké a takřka kamkoliv se dalo dopravit pomocí vlastních nohou.
Zastavila se pod jednou lampou a kochala se pohledem na její ručně opracované linie. Vypadala jako umělecké dílo. Připomínala květ tulipánu. Už si za uši zapisovala, že se má do těchto míst zastavit v podvečer až se lampy rozsvítí, aby si mohla tu krásu pohlédnout i v jiném světle.
Jenomže z rozjímání ji vyrušilo něco jiného. Slabý zvuk připomínající nářek. Pohlédla tím směrem.
Zarazila se.
V houští, za obláčkem túje na ni vykukoval pár pomněnkově modrých očí. Zářily jako ty nejdražší drahokamy. Nejvíce co však Aderyn znervózňovalo, bylo to lidské utrpení, které se v nich odráželo.
Chvíli tam tak stáli, člověk a vlk či snad přerostlý pes hledící si jeden druhému navzájem do očí. Jako kdyby ani jeden nechtěl porušit tu křehkou chvilku.
Bílý chlupáč nakonec naklonil hlavu na stranu. Naposledy z čumáku vyfoukl obláček páry a zamířil rovnou do hlouby umělého lesíku.
Aderyn zamrkala. Zdálo se jí to snad?
***
Doma si Aderyn nad deníkem utřiďovala myšlenky dnešního dne. Váhala, ale nakonec se přeci jenom rozhodla zapsat vše do jejich mírně zažloutlých stránek. Úhledným písmem začínala nadepisovat novou stránku s dnešním datem. Pokud tím aspoň trochu utiší Elzu při svém návratu tak jenom dobře. Možná rovnou na celé dny. Záleží, jak se k tomu bude stavět
Jenom ji bylo zvláštně pokaždé, když si vzpomněla na toho bílého psa a jeho bolestivý pohled. Jako kdyby ztratil někoho opravdu důležitého. Mohla jenom přemítat nad tím zvláštním slovním spojením: Co kdyby.
Pero na okamžik přestalo hladce klouzat po papíře. Aderyn zvedla pohled, aby se mohla podívat z okna ven. Město pomalu začínalo halit šero.
Tím dostávala Arcola nový mnohem tajemnější nádech. Jako kdyby to město ukrývalo opravdu velké tajemství.
***
Rian Storm alfa místní vlkodlačí smečky si povzdechl. Vůbec se mu nechtělo na konfrontaci s jeho družkou. Mariku miloval, co mu jenom srdce stačilo. To vlastně jenom díky ní se dokázal vypracovat z potulného zpěváka a prodejce drog až v toho nejvlivnějšího vlkodlaka v Arcole. Dokázala mu, že život bez lásky je jenom přežívání. Obmotala si ho kolem prstu. Udělala z něj konečně živou bytost. Dala mu rodinu. A stále tomu nemohl uvěřit. Oba byly jako dva nespoutané živly. Teď? Dvojnásobný otec, alfa a manžel. Měl prostě dokonalý život. Jenomže jeho družka už ledacos zažila, měla pádnou ruku. A bál se jak by zpráva od Clařině smrti a následném zmizení jejího bratra Dimitrije s ní zamávala. Bál se její křehké psychiky. Nebo svého nosu.
A vidět ji trpět? To by si raději nechal vrtat koleno.
Naposledy se zhluboka nadechl. Čas vejít do jámy lvové.
Jenom bude muset naleznout chvíli, až s ní nebudou děti. Nechtěl je zbytečně znepokojovat. I když ony se to dříve nebo později budou muset dozvědět. O Anne strach neměl, byla už dospělá. Horší byl Junior, byl ještě malý a sotva chápe strasti života. Nemluvě o jeho všetečných otázkách, které určitě zdědil po své matce.