Jenom čas nestačí

20.

POTRESTÁNÍ ZLÉHO VLKA

"Co s tebou jenom uděláme?" Reymond s ďábelským úsměvem zatahal za mohutný stříbrný řetěz končící obmotaný kolem krku neznámého vlkodlaka. Bratr mu povolil, aby z něj vytáhl nějaké informace a pak s ním udělal, co uzná za vhodné. Což neměl Rian říkat.
Neznámý muž bolestivě zavrčel, když se mu stříbro více zakouslo do kůže. "Kdybych řekl, abys mě pustil, by mi neprošlo co?"
"A, pán je vtipálek. To se ještě pobavíme." Pomalými kroky obcházel spoutaného muže. "Ale nejdříve se tě zeptám na pár věcí. Určitě nebudeš souhlasit." S rukou bezpečně ukrytou v rukavici z pravé kůže vzal postříbřený cejch na vypalování různých značek. Když ještě býval člověkem bral tyto předměty holýma rukama. Ale od té doby co ho ta děvka proměnila, bylo pro něj stříbro jedem jako pro ostatní vlkodlaky. Nutno podotknout, že si užíval jejího umírajícího křiku, když ji za živa porcoval.
"A kdo řekl, že ti odpovím." Reymond naprosto klidný přecházel z místa na místo. Pohrával si s cejchem. Za dobu co žil už zabil slušnou řádku vlkodlaků i lidí. A jeho první obětí byl otec, ten nechutnej ožrala co ho mlátil a využíval.
"No... to je jistě zřejmé. Zeptám se. Odpovíš, nic se ti nestane. Neodpovíš, zareju ti tuhle stříbrnou hračičku hluboko do těla." A aby dokázal, že to myslí smrtelně vážně přiložil stříbro k jeho holé kůži na ruce.
"Dobrá, dobrá... věřím ti. Co po mě chceš?"
"Tak například. Jméno. Jak se jmenuješ?" Ať vím, co mám nechat alfu vytesat na náhrobek. Pomyslel si pobaveně.
"Alexandr. Jmenuju se Alexandr."
"Výborně, tak Alexandře. Povíš mi, proč si napadl několik vlkodlaků a nevinného člověka?" Alexandr připoutaný řetězem vytřeštil oči. Nebyl si vědom, že by napadl nějakého člověka.
"Já žádného člověka nenapadl." Zavrčel podrážděně, jak si stál za svými slovy. Znova se jeho kůže dotklo stříbro.
"Vážně, že ne? A co ta poslední žena? Ta ti nic neříká?" Pozvedl pohled. Alexandra polil pot.
"Ale byla cítit vlkodlakem."
"Je člověk."
"A kruci."
"Tak a teď se budeme ptát na něco jiného."
***
"Tak co?"
"Co by. Jmenoval se Alexandr. Proměněný lovec. Sem přišel, aby našel toho parchanta, co ho proměnil. Byl sám. Žádnou loveckou skupinu neviděl ani neznal. Jo a při poslední ráně se posral."
Tak tohle Rian opravdu nemusel slyšet. Myšleno poslední větu, kterou jeho bratr pronesl s potěšením.
"A co jsi s ním udělal?"
"Pohnojil zahrádku." To Riana dostala do kolen. Věděl, že jeho bratr byl sadista vyžívající se ve smrti a utrpení. Bohužel si na to asi ani nikdy nezvykne. Aspoň, že k jeho dceři a synovi se chová jako hodnej milující strýček.
"Doufám, že tě nikdo neviděl."
"Neboj. Nejsem blbej."
***
"Vždycky si říkám. Kdo je ta žena?" Bázlivě se podívala na Dimitrije klečícího u náhrobku Clary Volkov. Oprašoval sníh. Opatrně pokládal květiny a zapaloval svíčku. Pomalu se postavil.
"Je to... byla to moje žena." Aderyn zalapala po dechu.
Manželka. Takovou odpověď nečekala. Překryla si ústa rukou. Přivřela oči, jak se do nich nečekaně nahrnuly slzy.
"Ah bože... to mi je líto." Přistoupila k Dimitrijovi a objala ho. Kdyby se jednalo o jiného muže, k tomuto intimnímu gestu by se neodhodlala. Jenomže tohle je Snížek. Její Snížek. Proč se nepřitulit. Sice neměl chlupy, ale i tak ho měla ráda. Možná více než bylo zdrávo. Ale bože. Vždyť on je vdovec!
"Děkuji. Myslím... myslím, že věděla, že odchází. Poslední dobou. To mezi námi nebylo ideální." Pověděl a zamrkal. Přece se nerozbrečí jako malý kluk. Musí být silný. Pro sebe, pro všechny.
"Možná nechtěla, aby ses trápil. Musela tě hodně milovat." Vztáhla na Dimitrije a pohladila ho po pohublých tvářích. Sice už pomaloučku nabíral váhu. Přesto ještě někdy vypadal docela děsivě.
"To ano. Pojď Aderyn. Nechci tu být." V hlase už bylo patrné, že se nechával ovládat emocemi. A to těmi pesimistickými. Aderyn poslušně přikývla. Někde v hlouby duše cítila jakýsi pocit štěstí, že mezi ní a Snížkem nestojí nic v cestě. Za což se hluboce styděla. Proto to nikomu neřekne. Ani čistým stranám deníku. Musela by se hanbou propadnout do země.
"Jistě. Půjdeme." Kdyby jenom dokázala Snížkovi nějako pomoci. Nerada ho viděla smutného.
"Děkuji."
***
"Prosím. Usměj se trochu." Kníkla vystrašeně Aderyn. Raději se dívala pod nohy, než aby hleděla na tu smutnou Dimitriho tvář. Zase si připadala malinkatá a neviditelná. Nejraději by zalezla někam hluboko do nory a nevystrčit nikdy nos.
"Promiň. Trochu mě ta návštěva hřbitova rozhodila. Nechci tě děsit." Nos zabořil raději ještě hlouběji do těžkého dlouhého kabátu. Akorát ji jenom děsím. Měl bych se sebou něco udělat. Nechci, aby se mě bála.
'Blázen, blázen. Obejmi ji. Utěš ji. Nebo to uděláme my.' Dimitrij se zase po dlouhé době rozhodl poslechnout vlka. Přiblížil se k Aderyn. Když takhle stál vedle ní, si uvědomoval jak malá Aderyn oproti němu byla.
Konejšivě ji objal kolem ramen. Obdařil ji polibkem do vlasů. "Omlouvám se. Hlavně se mě neboj. Nechci, aby ses bála."
"Tak mi řekni něco o mě. Něco veselého. Abys na to nemusel myslet." Dimitrij přikývl.
"Kolik myslíš, že mi je?" Aderyn zprvu nechápala otázku. Přejela ho pohledem od hlavy až k patě.
"Nevím. Tak třicet. Maximálně třicet tři." Dimitrij se usmál. Tuhle odpověď čekal. Vždyť i na falešné občance má věk dvacet devět let. Kdyby náhodou vycestoval mimo Arcolu, kde vlkodlaci jsou jenom bájí.
"No trochu přiber."
"Čtyřicet?"
"Ne."
"Tak kolik." Bylo vidět, že Dimitrij lehce zčervenal. Jako kdyby se za svůj pravý věk styděl.
"Je mi dvě stě let." Aderyn se zastavila. Nemohla uvěřit vlastním uším. Najednou se ji podlomila kolena. Odporoučela by se k zemi, kdyby ji nezachytili Dimitriho paže.
"To... tolik?"
"Ano. Tolik, vlkodlaci se dožívají klidně i věku pět set let. Takže jsem pořád ještě mladíček."
Aderynin výraz jasně říkal: Wau. Ale zase ji znepokojila jedna věc. Jeho pohled. Nebeská modř byla protkána zlatem.