Jenom čas nestačí

11.

ZVLÁŠTNÍ SMRT

Protáhla se, až klouby v ramenou poskočily. Úlevně vydechla. To má z toho, že spala v nepřirozené poloze. Jenomže spěte si pohodlněji, když vám polovinu postele zabírá jedno velké chlupaté stvoření. Na druhou stranu zase netrpěla v noci zimou, i když zapomněla nastavit termostat na vyšší teplotu.
Aderyn se vyškrábala do sedu. Poupravila si zběsile se kroutící vlasy v oblasti obličeje. Odhrnula ofinu z očí.
Zívla si.
Pohledem sklouzla na spícího Snížka. Nakonec mu tedy dovolila, aby si lehl do postele. Přeci jenom matrace je mnohem měkčí než studená podlaha. A aspoň nebude tolik otlačený, když je jenom kost a kůže.
Pohladila bílou hlavu přesně mezi ušima. Čímž jejího spolubydlícího probudila.
Sice to nechtěla. Nechtěla ho probudit. Ale nemohla si pomoci. Toužila vidět ty jeho modré oči. Jsou tak nádherné. Až mě to děsí. Moc nádherné.
Jestli se dá zamilovat do nějaké části těla tak se Aderyn právě zamilovala do těch modrých očí. A samozřejmě z toho byla celá vykolejená. Říkala si: Je to zvíře. A jsi sama. Ty pocity si jenom namlouváš. I tak v hlouby duše byla rozdělená na dvě části, jedna podvědomě věděla, že ten pocit je svým způsobem správně. Jenomže ta druhá si myslela přesný opak, neustále opakovala jako mantru, že zamilovanost k zvířeti je nemístné. Ba dokonce na hraně zákona. A vůbec to není normální.
"Dobré ráno Snížku. Vyspáno, do růžova?" Naklonila se ke svému novému chlupatému příteli a líbla ho na ouško. Zatím jakékoliv předsudky hodila za hlavu. V bytě byli jenom oni dva. Kdo by je mohl zahlédnout?
Snížek spokojeně zabručel. Jeho vlčí já si přímo hovělo nad tou laskavostí, ze strany jeho paničky.
'Líbí se nám. Moc se nám líbí.' Zaznělo Snížkovi vrčivě v mysli. To se jeho zvířecí instinkt ozval a řekl svůj názor. Lidská část mysli nechápavě vyhekla. Poprvé za dlouhý život na něj jeho vlčí já promluvilo. Od některých vlkodlaků věděl, že se svými zvířecími polovičkami rozmlouvají, radí se s nimi. Jenomže on ho jenom krotil. Otočka o sto osmdesát stupňů byla pro Snížka tak nezvyklá.
'Vím, ale není to správné. Jenom ji klameme. Já nejsem Snížek. Já jsem Dimitrij. Slyšíš? Dimitrij.'
'My! My jsme Snížek. Nemysli. Tohle nebolí. Nebolí to. Ona je hodná. Ona nás miluje.' Vlk se po absolvování vnitřního rozhovoru zděšeně otřásl. Tohle nebylo správné. Nelíbilo se mu to. Vůbec ne. Kdyby jenom mohl, utekl by. Ale už takhle sváděl se svým vnitřním vlkem souboj.
Ba naopak příšerně ho to děsilo. Ale jenom do doby, než zaslechl její hlas.
"Copak se děje Snížku? Je všechno v pořádku?" Opět spokojeně zabručel. Jako kdyby všechny starosti zase zmizeli.
'Vidíš? Ona nás chrání. Snížek je dobře. Snížek je správný.'
'Ale lžeme ji. To není správné.'
'Lhát? My ji neřekli, kdo jsme.'
***
"Takže?" Rianovi se nechtělo vstoupit do místní patologie. Nenávidět ten zápach konzervačních látek a smrti. Hlavně, když musel zařizovat tak smutnou záležitost jako úmrtí člena své smečky. Jenomže si ho patolog vyžádal osobně. Tak tu teď stál a obracel se mu žaludek vzhůru nohama. I když navenek nedal nic znát.
Malý doktůrek zvedl hlavu od úmrtního listu, který právě vypisoval. "Jsem rád, že jste sem dorazil tak rychle, alfo." Uctivě pokynul hlavou. I když byl jenom pouhý člověk žil v Arcole už od dětství a osvojil si některá vlkodlačí pravidla. I když od doby co je Rian u moci jsou pravidla mnohem uvolněnější. "Mám trochu znepokojující zprávy."
Rian podezřívavě přimhouřil oči. Co to jenom může být? Kvůli tomuhle se alfa nevolá do márnice. Zvědavě naklonil hlavu na stranu. Tím vyzval doktora, aby mluvil.
"No," nervózně se podrbal na nose, "jde o to, že jsem při pitvě nalezl něco opravdu nezvyklého." Přistoupil k tělu ukryté pod bílým plátnem. Každé mrtvé tělo uctíval. Choval se k nim s tou největší úctou. Vzal dvě Petriho misky se vzorky. "Obyčejné lidské a tím i vlkodlačí orgány jsou růžové, když jsou zdravé. Ale tohle." Zvedl misky s odporně zeleno-šedivými vzorky tkáně. "Jsou Clařiny vaječníky, žaludek a plíce." Tiše si povzdechl. Tohle se mu neříkalo vůbec lehce. "Nevím to přesně, ale chudák Clara musela mít rakovinu. A to rovnou několikanásobnou. Musela tím trpět nezvykle dlouhou dobu. Možná i celé roky. Nebyla náhodou proměněna?"
Rian pokrčil rameny. Takovou delikátní věc netušil. Nikdy se na Clařin původ nevyptával. Nechtěl být neuctivý. A navíc Clara byla ve smečce delší dobu než on sám.
"Netuším." Odpověděl jednoduše. Pak si ale na něco vzpomněl. Luskl prsty. "Ale Dimitrij mi několikrát říkal, že Clara byla poslední dobou nezvykle slabá. Mohlo by to s tím nějako souviset?" Podíval se na obrys postavy pod plátnem. Povzdechl si. "Chudák. Takový osud si nezasloužila."
"Takovou smrt by si nezasloužil nikdo. Nedovedu si představit, jak trpěla. Tak, že to ani její vlkodlačí tělo vzdalo."
"Chudák Dimitrij. Tohle zjištění ho zničí. Pokud ho tedy vůbec najdeme." Promluvil alfa tiše. Jako kdyby nechtěl rušit klidný spánek mrtvých.
"Jistě alfo. Ale pojďme jinak. Nechme je spát. Aspoň v klidu vyřešíme náležitosti pohřbu."
***
"To je hrozné. Co se ještě musí špatného stát?" Rian vděčně zaklonil hlavu. Jeho žena mu právě masírovala ztuhlá ramena. Po příchodu z márnice si připadal jako přejetý parním válcem. Proto byl vděčný za péči od své milované polovičky. Dostala další vděčný bod k dobru za to, že ho opečovávala jenom ve sporém oblečení. Což byla jenom krátká noční košilka z poloprůhledného materiálu černé barvy.
"Já vím, Mariko, já vím." Vzal jednu její drobnou ručku a líbnul ji na zvrásněnou kůži na dlani. Pozůstatek po napadení jiným vlkodlakem. Marika, jeho žena byla ta nejodvážnější vlčice, kterou znal. A také nejoriginálnější. Její vlčí vzhled totiž připomínal hrdou rasu ruských chrtů Barzojů, stejně jako bratr disponovala čistě bílou srstí. Ale také její pomalou a nedokonalou regenerací.
Rian ze začátku nenáviděl vlkodlaky. Proměnili ho násilím. Nelze se jeho nenávisti divit. Ale Maričin vzhled byl tak netradiční, že díky němu si dokázala probojovat cestu hluboko do nitra srdce a postupně mu změnit pohled na vlkodlaky. Ne všichni jsou totiž krvelačné bestie. Někteří milují a jsou relativně neškodní.
"Ale už prosím na to nemysli. Odpočívej. Je toho na tebe poslední dobou hodně." Sklonila se k jeho uchu, které následně políbila. Za tu dobu co se znají, už Marika věděla, co má a co nemá rád.
"Pokusím se, má lásko."
"Tak je hodný alfa. Co kdybys řekl trochu hraní pro dospělé. Aspoň do doby než se děti vrátí domů?"
Na Rianově tváři se poprvé za dnešní den rozetřel úsměv od ucha k uchu.
"Tak jsem všemi deseti pro tenhle návrh. Paní alfová?" Slastně mlaskl. "Co kdybyste shodila to sice sexy, ale překážející prádélko?"
***
Už si dokázala jasně všimnout Snížkovi nezvyklé inteligence. Chvílemi sice vypadal, jako kdyby sváděl boj sám se sebou. Jindy zase ležel stočený v klubíčku pod postelí a bolestivě kňučel, jak musel truchlit. Aderyn z prvopočátku nevěděla co si počít. Prohledávala pohublé tělo a hledala jakékoliv zranění, které by mu mohlo způsobovat bolest.
Nic. Ani na vnitřní zranění to nevypadalo. I když nemohla si být jistá stoprocentně. Nebyla školená veterinářka. Jenom usuzovala vzhledem k tomu, že Snížek jinak jedl. Musela to sice do něj páčit, ale po chvíli přemlouvání si vždy dal říct a přežvýkal nějaké to menší sousto.
Vždycky říkala: "No tak Snížku. Za maminku. Za tatínka." Když skončila u pra prababičky vždycky to vzdal a dal si sousto. Jako kdyby nemohl nadále poslouchat to šišlání.
***
'Měl bych se ukázat rodině. Určitě mají o mě strach.' Snížek pozvedl hlavu z chlupatého koberce. Podíval se na Aderyn, která právě omývala nádobí. Na jednu stranu toužil se vrátit domů i přes nebezpečí toho, že mu sestra ošklivě ublíží. Ale na stranu druhou... nechtěl prožívat znova bolest ze ztráty družky a nechtěl opouštět Aderyn. Začínalo ho děsit ty pozitivní pocity, které v něm vyvolávala její vůně, dotek i hlas. Hlavně ten hlas měl přímo blahodárné účinky.
'Ne, ne už bolest. My nechceme bolest.' Ozvalo se Snížkovi odmítavě v hlavě.
'Ale?'
'Ne, copak to nevíš? Zabije nás to. Zabije. Tady lepší. Mnohem lepší. Máme domov. Daleko od bolesti.' Snížek praštil čelem o podlahu. Aderyn toto gesto zoufalství a nerozhodnosti s přehledem ignorovala. Ani si ho nevšimla. Neotáčela se. Věděla, že tam Snížek je. Nikdy se moc daleko nevzdaloval.
'Přesto si myslím, že...'
'Ne! Dlouho si nás utlačoval. Teď už nebudeš! My jsme ty. A my chceme být zde. S ní. S tou co tak nádherně voní. S tou, které říkáme naše paní.' Nechápal co se to s jeho vnitřním vlkem děje. Vždycky byl agresivní. Znázorňoval zvířecí dominanci, která odmítala jakoukoliv nadvládu. A teď tohle. Dobrovolně by sklonil hlavu před člověkem.
Co se to s ním jenom děje?

DENÍK: 3. PROSINCE

Páni. Je to až k neuvěření. Zapomněla jsem na tvůj dárek, Elzo. Prostě promiň. Bylo toho moc. Snížek potřeboval hodně péče. Hlavně s krmením. Byl tolik zesláblý, že jsem ho musela krmit, piškoty, mlékem a cukrem jak mi bylo porazeno. A trochu to pomohlo. Už včera do sebe nasoukal pár rohlíků s paštikou. A že mu chutnala. Už brzo mu koupím granule. Snad je po tomhle rozmazlování bude žrát.
Jo a taky chodíme už dále na procházku. Nejenom před barák. Teď už obíháme kolem našeho domu. Je pěkné vidět, jak se mi svaly postupně obalují tukem. Nevypadá ani tak pohuble. Přemýšlím, že to ho vyfotím a přiložím ji k textu, abys viděla, jaká kostřička byl ze začátku.
Promiň. Zase se tu rozplývám nad Snížkem a nic ti nevyprávím o Arcole a jeho životu. Je pravda, že jsem toho zatím moc nenavštívila. Jo byla jsem na obědě s profesorem Starkem U Prohnané lišky. Na zavádějící název tam vaří až překvapivě dobře. Takže až sem přijedeš, tak aspoň víš kam zavítat. Ještě jsem se dozvěděla o opravdu netradičním baru ze starého bunkru. Tam jsem ale nebyla. Ještě a nevím, jestli tam zavívám. Nemám moc odvahy tam zajít.
Ale pekařství už funguje. A mají tam opravdu lahodné pečivo. Je poznat, že je dělané s láskou.
No, to je pro dnešek asi všechno. Nevím, co bych jiného mohla napsat. A stejně už musím se Snížkem na procházku. Je to strašně inteligentní pes. Vždy si dokáže říct, co potřebuje. Ať už se jedná o procházku, vodu nebo jídlo či spánek. Teď mě tu zrovna šťouchá do nohy, abych se už zvedla a šla.