Jenom čas nestačí

17.

VĚŘÍM TI!

Odmítala Snížka pustit. Ne teď, když už ho má zase u sebe a může z jeho hřejivé srsti čerpat energii. Co na tom, že to je ve skutečnosti mytické stvoření a ne nějaký domácí mazlíček. Dál se vděčně tiskla k bílé srsti a nechala do ni padat zslzičky štěstí a úlevy. Konečně se po dlouhé době odtáhla. Lemem trička si usušila mokré oči.
'Její vůně, tak sladká. Tak vzrušující. Chyběla nám. Moc nám chyběla.'
"Tak pojď. Jdeme se najíst." Co by pro té jeho modré oči neudělala. Zvedla se z gauče. Kolena se jí klepala díky zbytkovému adrenalinu v krvi. Ustála to.
Jenom několika krůčky přetančila do malé kuchyňky. Dimitrij obdivoval lehkost jejího kroku. Šel za ní poslušně s tlamou dokořán, vypláznutým jazykem a kroutícím se ocasem.
'Konečně dobře. Konečně tam kde máme být.'
'Přesně.' Posadil se hned vedle lednice. Ostřížím pohledem hlídal každý Aderynin krok.
'Musí se mít dobře. Dohlédneme na to.'
"Neboj, vážně si vezmu něco k jídlu... no jo, ale co? Nic tu není." Zamyšleně se postavila doprostřed kuchyňky. Bezradně se rozhlédla kolem dokola. Dimitrij protočil oči v sloup. Co by se jenom stalo kdyby se proměnil a připravil ji k něco k jídlu? Tiše zakňučel.
"Já vím Snížku. Ale když já..." Přešla do k lednici a zkontrolovala její obsah. "Ah, nic tu není." Pronesla mírně sklesle. To Snížka alias Dimitrije vytočilo.
Přeběhl zpět ke svému oblečení. V kožichu nic nepřipraví. Na dvou nohách to přeci jenom bude jednodušší. I když tak trochu Aderyn zmátne. Ale co. Zoufalá situace si žádá zoufalá rozhodnutí.
Proměna trvala jako obvykle jenom pár sekund. Rychle na sebe hodil kalhoty a triko. Spodní prádlo zásadně nenosil a nasazovat si ponožky. Když se zase promění by nemělo smysl. Stejně tak si nasazovat na triko bez rukávů svetr a pak i bundu. Sice by to byla zajímavější podívaná, kdyby měl ruce svalnaté a ne připomínající párátka. Co s tím ale hold nadělá. Bude muset přibrat. A ne jenom kvůli rodině. Ale také kvůli Aderyn. V bytě vládlo příjemné teplo. Určitě nezmrzne.
Aderyn zmatená jeho chováním stála jako opařená u otevřené lednice. V ruce stále držela dveře. Pohledem zabrousila do obývacího pokoje. Koutkem oka zahlédla, jak se záplava chlupů proměňuje na lidské tělo a tiše zalapala po dechu. Vážně to vypadalo jako kouzlo. Při pohledu na holá záda i na to dole nabraly Aderyny tváře růžovoučký nádech. Páni, to je ale chlap. Pomyslela si někde hluboko uvnitř.
"Ukaž to tvoje nic." Zase se před ní objevil v lidské podobě.
Na to si budu asi dlouho zvykat. Zmateně zakroutila hlavou a poodstoupila od lednice. Ruce ochranitelsky zkřížila na hrudníku.
"Neboj se. Nekoušu." Ujistil ji s úsměvem. Nakoukl do lednice. "No jo, vážně to vypadá, jako kdyby se tam oběsila myš." Čím častěji mluvil tak tím více si Aderyn uvědomovala, že Snížek mluví nějakým zvláštním přízvukem. Nějakým slovanským přízvukem.
"já... já se nebojím. Jenom..."
"...ti to přijde divné." Přikývl. "Chápu. Kdybych nebyl to, co jsem, taky bych se cítil zvláště." Z lednice pomalu vytáhl chlazené kuřecí maso, pórek a papriky. Vše zkontroloval, jestli je to poživatelné. A ono bylo. "Máš brambory?" přesunul se k malé kuchyňské lince a dřezu.
"Ah ano mám.... Počkej. Ty budeš vařit?" Dimitrij pokrčil rameny.
"Proto jsem se proměnil. Potřebuješ nabrat trochu váhy."
"To ty taky."
"Jo, já vím."
Aderyn naklonila hlavu na stranu. Už delší dobu ji na jazyku svědila otázka, co ho vedlo do takového stavu. Ale vždy si ještě před vyrčením otázky vzpomněla na bolest v jeho očích tak raději otázku zpět spolkla. Nechtěla by ho ranit ještě více než je.
"A... co to bude?"
"Nevím." Pokrčil rameny, zatímco omýval maso. "Něco malého vymyslím. Všechno pěkně za pochodu."
"A... najíš se semnou?"
"Pokud budeš chtít?" Aderyn chvíli váhala, než nakonec s úsměvem přikývla.
"Ano, budu ráda."
***
"Páni, to je... dobré. Opravdu dobré." Aderyn si nabrala plnou vidličku pečených brambor s kuřecími nudličkami na pórku a paprice. Celou dobu se zatajeným dechem sledovala, jak Snížek obratně poskakuje po kuchyni a doslova z věcí, které by ona asi vyhodila, kouzlí naprosto lahodný pokrm. A vizuálně bylo vidět, že ji chutná. Hlavně, že tvářičky ji připomínaly ty od syslíka.
"Děkuji. Snažil jsem se." Dimitrij sklonil pohled ke svému talíři s jídlem. Oba toho měli jako vrabci, čili hodně pomálu. Dimitrij věděl, že pokud jde o jídlo, musí se porce zvětšovat postupně nebo dojde k neblahému neštěstí. Jako například u otce, kdy se ho snažil narvat jako husu.
"Ty umíš vařit?"
Dimitrij přikývl. "Ano, a nejenom to."
"Aha." Rozhovor byl takový plachý, rozpačitý. Jako kdyby ani jeden nevěděli co říct.
"Hned jak se najíme, pomohu ti uklidit a proměním se."
"Snížku já..." Zastavila se. Může mu vlastně říkat Snížek? Určitě se nějak jmenuje. Měla by se zeptat na jméno. Jenomže se cítí v jeho přítomnosti nejistá. Je to přeci jenom muž.
"V pořádku. Říkej mi tak. Pro tebe jsem Snížek." Kdo ví, jaké popudy ho vedly k tomu prohlášení. Možná, že to byl jeho vnitřní vlk, který toto jméno přijal za své. Což bylo lehce úsměvné.
"Děkuji, ale nemusíš se... měnit." Trochu vyjekla, když ucítila na své ruce tu jeho. Tak příjemně hřejivou. Rukou ji projelo příjemné mravenčení.
"Ale já chci. Navíc vím, že se v přítomnosti muže cítíš nejistá."
"Ale jak to..."
"Řekla jsi mi to." V tom Aderyn zčervenala ještě více než před tím. Až teď si uvědomila, že nejenom to. Snížkovi vyprávěla o svých největších tajemstvích. Dokonce... panebože. Sprchovala se před ním. Byla jenom vděčná, že o tom se nezmínil. Asi by se jinak hanbou propadla do země.
"Aha..."
"Nikomu to neřeknu. Pokud sama nebudeš chtít. Sám bych ti o sobě něco řekl. Ale je pozdě. Měla by ses prospat. Vypadáš unaveně." Lehce ji pohladil po tváři.
"Však ty také." Odpověděla s lehce přivřenýma očima. Jeho doteky ji byly tak příjemné.
"Já vím. Nemohl jsem pořádně spát." Nehledě na jeho bolesti žaludku.
"To já také ne." Pohlédla na Dimitrije. Všimla si, že mladík měla stále na krku její obojek. Sundal ho vůbec někdy? Tipla by si, že ne.
"Teď se oba vyspíme. Budu tě zahřívat a hlídat." Aderyn přikývla.
***
To spokojené zabručení u ucha ji tolik chybělo. Vděčně objala chlupaté tělo vedle sebe. Zavřela oči.
"Dobrou Snížku, už mě prosím neopouštěj."