Jenom čas nestačí

14.

POŘÁDNĚ ŠPATNÝ DEN

Se Snížkem se sžila až překvapivě rychle. Ten vychytralý kamarád byl plný nečekaných překvapení. Šaškováním dokázal zvednout náladu všem v okolí deseti metrů.
Její život dostal nový rozměr, když pokaždé při příchodu z práce nebo z přednášek na ni za dveřmi čeká Snížek sedící na zemi před rohožkou a zběsile kroutícího ocasem ze strany na stranu. Pokaždé ji ten pohled dokázal vykouzlit úsměv na rtech. Vřelý a příjemný, takový ten, který člověk u ní jenom tak neuvidí. Snížek byl pro ni přítelem a rodinou v jednom. A kdyby to šlo tak i možná i milencem.
Dnešek nebyl výjimkou. Vítání se uskutečnilo ve velkém stylu.
Zavřela za sebou dveře a hned se usmála na čekajícího Snížka. Podrbala tu bělavou kouli mezi ušima. Od doby co s ní sdílí domov, přibral na váze. Sice to stále není dokonalé, ale už nevypadal jako reklama na hlad.
"Ahojky. Jak se vede mému pašákovi?" Odpovědí ji bylo souhlasné štěknutí a poskočení toho chlupáče. Už dříve se potácela s myšlenkou, že Snížek je prostě nějaký vlk. Ale nakonec takovou pitomost, vzhledem k jeho mazlivé povaze a usoudila, že se musí jednat o nějakého křížence, třeba Německý ovčák se Samojedem. Vlk je přeci jenom agresivní stvoření.
"Tak pojď, půjdeme na procházku. Potřebuješ se protáhnout viď?" Aderyn položila tašku s nákupem na zem a vzala vodítko z věšáku na kabáty. Snížkovi ten slušivý obojek nesundávala. Proč by taky měla, když mu tak ukrutně slušel.
Navíc stejně půjdou jenom na krátkou procházku a pak se musí Aderyn plně ponořit do práce pro školku. Jinak nebudou mít oba co jíst. A to by bylo nemilé.
Tak Aderyn by to bylo jedno. Byla zvyklá třeba i několik jídel po sobě vynechat. Ale Snížek potřeboval honem rychle nabrat nějakou svalovou hmotu. Většinu kolemjdoucích svoji hubeností děsil. Pak musela horko těžko vysvětlovat, že ona svého Snížka netýrá. Že ho v takovém stavu nalezla a teď se pokouší ho dostat zpět do kondice.
To je prostě celá ona. Potřeby ostatních postaví před potřeby svých. Klidně i do roztrhání těla.
Snížek několikrát vesele zatančil kolem své osy a vesele štěknul. Kdyby jenom tušila, co Snížek po jejím bytě vyvádí v její nepřítomnosti. To by se holka pořádně divila.
"Jdeme?"
Odpovědí jí bylo veselé štěknutí.
"Šašku jeden."
Otevřela vchodové dveře aby mohl Snížek pohodlně projít na chodbu. Pak po schodech dolů, kde na ni vždycky počká. Vodítko po většinu procházky nepotřebuje. Jenom když vidí několik nevlídně vyhlížejících lidí. Tak aby neměli zbytečné průpovídky. Stačila ji jenom konfrontace. A to Snížek nedělal nic špatného. Jenom se procházel okolo domů.
"Už jdu, už jdu." Houkla na čekajícího Snížka. Čtyři nohy jsou rychlejší než jenom pouhé dvě.
Opatrně seběhla schody dolů. Jak čekala. Její čtyřnohý přítel už seděl poslušně u dveří. Propnutý a hrdě vztyčenou hlavou čímž ukazuje na obdiv chundelatý krk připomínající lví hřívu.
Zalovila v kapse klíče od vchodu. Určitě, kdyby místo koule byla klika, by si Snížek byl schopný si dveře otevřít sám. Prostě čtyřnohý přítel člověka s nevídaným nadáním. Usmívala se, když spatřila, jak Snížek začal vesele poskakovat kolem ní, jako kdyby ji tím chtěl popohnat, aby nelenila a konečně otevřela.
Konečně se dveře otevřely a Snížek mohl vesele vyběhnout do ulic s čerstvě napadaným sněhem.
Aderyn přivřela oči, aby je nechala přivyknout si změny světla. Slunce odrážejícího od sněhu ji totiž na pár prvních okamžiků oslepilo. Nepříjemný slunce. Pomyslela si. Opatrně vykročila na chodník. Dnes už jednou upadla a bolela ji z toho kostrč, takže bylo více než jasné, že nechtěla, aby se karambol neopakoval.
Následovala Snížka několik kroků za ním. Hned ji srdce poskočilo, když viděla, jak její přítel ve sněhu dováděl. Jako kdyby šaškoval právě kvůli jejímu úsměvu. Protože když ho na tváři vykouzlila, štěknul a zadíval se na ni jako na svatý obrázek.
"Opatrně Snížku. Nechci tě sbírat ze země." Odpověď bylo další veselé štěknutí. Pro jistotu zkontrolovala malého Seata, kterého koupila za dobrou cenu. Sem tam potřebovala vycestovat mimo Arcolu a vlastní auto je přece jenom pohodlnější než hromadná doprava. Jenom bude potřeba interiér vyluxovat.
"Jak se ti líbí Snížku?" Ukázala na auto.
Snížek přešel ke stříbrné kapotě a hodnotícím pohledem obkroužil kolem auta. Na jeho vkus se jednalo o malý pojízdný nákupní vozíček s benzínovým pohonem, ale pro ni je dostačující. Zabručel souhlas. Aspoň se bude cítit lépe při vědomí, že se nemusí přes silnice kodrcat v autobuse s různými pochybnými existencemi.
"Tak to jsem ráda. Takhle bude nakupování mnohem jednoduší. Aspoň nebudu muset vše tahat na sáňkách."
Další spokojené zabručení. 'To je jenom dobře. Někdo tak křehký jako ty by neměl nic těžkého tahat. Naopak. Měl by být nošen na rukou. Ty dvojnásob.'
"Jenom asi bych ho měla poslat na opravu. Kdo ví v jakém stavu je motor. Nejsem znalec. I když jel dobře."
'To je hodná holka. Nechce zbytečně riskovat.'
'Tolik jiná jako Clara. Jako oheň a led.' Snížkovi bolestivě píchlo u srdce. Zase mu jeho vnitřní vlk připomněl jeho mrtvou družku. Zase otevřel krvácivou ránu. Jenomže na další sebelítost už neměl čas. Zvedl hlavu a zavrčel.
'Vlkodlak. Toho neznáme. Není ze smečky.' Výhružně zavrčel až Aderyn polekaně nadskočila. Viděla Snížka smutného, ale nikdy ne naštvaného. Kór, když výhružně cenil své bělostné tesáky. Při pohledu na silnici, ale pochopila.
Váhavým krokem se k nim přibližoval nějaký muž. Oblečení měl potrhané.
"Hej! Ty děvko jedna!" Aderyn opět leknutím poskočila. Rozhlédla se po ulici, ale nikoho jiného neviděla.
Prosím, ať nemluví na mě. Prosím, ať nemluví na mě. Problesklo jí hlavou. Přitlačila ruce na svůj nevyvinutý hrudník a polekaně ustoupila. Hned se před ní přihnal Snížek ve výhružném postoji. Tvořil metr vysokou hradbu mezi ní a tím neznámým mužem. Citlivý nos ihned zjistil, že muž musí být opilí díky alkoholovému oparu, který z něj táhl jako špatná putika.
"Ty děvko jedna. Co kdybych ti prostřelil hlavu?" Opilecky se zasmál, zatímco z kapsy potrhaného kabátku vytahoval poloautomatickou devítku.
"Ale já vás neznám." Kníkla polekaně. Snažila se utéci. Jenomže zakopla. I když se snažila bránit rukama, ošklivě se uhodila do hlavy o obrubník. Bolestivě zaskučela. Bolest ji prostoupila celým tělem připomínající tisíce malých nožíků.
Snížka tohle nečekaně popudilo. Co si ten muž dovoluje jenom vytahovat zbraň na Aderyn? Vztek se v něm vzedmul jako vlna tsunami. A nejenom jeho. Vnitřní vlk se snažil probojovat do popředí s krvavou touhou po odplatě. A on mu nebránil.
Pohled na probíhající bitvu mezi mužem a jejím Snížek ji vháněl slzy do očí. Moc se o něj bála. Jelikož neozbrojený pes proti muži se střelnou zbraní moc šancí nemá. Dokonce by si troufala tvrdit, že jenom mizivou. Přesto se její bílý zachránce nehodlal nechat zastrašit. Výhružně ježil srst na hřbetu. Cenil zuby a vrčel. Kroužil před Aderyn aby zabránil nepříteli, se k ní byť jenom o krok přiblížit. Pomalu ručkovalo dál od jejich dosahu, až zády ucítila chladivou zeď domu.
Snížek napnul zadní běhy. Zbraň si nalezla jiný cíl. Zazněl výstřel.
Aderyn zakřičela.