Jenom čas nestačí

8.

TAK VÍTEJ, SNÍŽKU!

"Ale co Vás nemá, slečno. Vlci v těchto končinách už dávno nežijí. Před několika staletími je všechny vystříleli. A pak už se sem nikdy nevrátili." Ta slova pořád nedávala Aderyn spát. Přísahala by, že v lese vážně zahlédla vlčí smečku. UA pak ten bílý vlk, kterého potkávala. Zase na druhou stranu. Podle zbarvení... není možné, aby v Americe se nacházel čistě bílý vlk. Ke všemu s tak nádhernýma modrýma očima. Ne, určitě se muselo jednat o nějakého křížence psa s albinismem. Určitě.
Vydechla a vyčistila si hlavu. Teď se nad tím nebude zabývat. Ne v té krásné krajině.

Milovala procházení po městských ruinách. Za celou dobu v těchto místech potkala pouze jednoho člověka. Což pro její plachou povahu bylo naprosto vyhovující. Nikoho nepotkávala, s nikým si nemusela povídat. Lehce jako peříčko vylezla po zbořeném pilíři bývalého kostela na kamennou zídku. Ani ji nevadilo, že seděla na sněhu, až se jí zima zařezávala hluboko do kostí. To má z toho, že pořádně nejí. Jsou dokonce chvíle, kdy zapomeneme na jídlo po celý den. Ale za ten pohled trocha chladu to stálo.
Se zavřenýma očima se zhluboka nadechla chladného podvečerního vánku. Slunce jenom s velkými obtížemi prosvítalo přes mohutné hradby ocelově šedých mraků. Předpovědi hlásily, že v nejbližší době napadne další vrstva sněhové pokrývky. Jestli to takhle půjde dál tak se bude muset do práce rovnou prokopávat. I když si všimla někoho kdo za pomocí nákladního auta s radlicí jak čistí těch málo sjízdných silnic v Arcole. I tak by to nechtěla podceňovat.
Prsty se dotkla hrubého okraje ulomené části kamene. Tím shrnula z něj mokrý sníh.
V pohádkové krajině jenom silou vůle odolávala si zazpívat. Nakonec se přeci jenom nadechla a nechala z úst vypustit první kouzelné tóny Skotské národní písně.
***
Pohublý vlk procházel okolo zasněžených stromů. Packy se mu bořily do závějí čerstvě napadaného sněhu. Každé zvednutí packy ho nepředstavitelně vysilovalo. Už to bylo několik dní, co nejedl. Pil jenom tak střídmě. A to jenom v podobě oždibování napadlého sněhu. Jinak ani tuk. Zoufalství, které jeho nitro ovládalo, bylo přespříliš silné.
Uvažoval nad ukončením svého bídného života. Jenomže něco uvnitř něj ho vždy zarazilo. Proto se proměnil jenom na ducha bloudícího bez cíle sem a tam.
Zvedl slechy. Zaposlouchal se do tiché písně větru. Za nějakou tu chvilku mu došlo, že to nezpívá vítr ale nějaká lidská bytost. Pozorněji se zaposlouchal do slov, které neznal. Pro něj to byl naprosto neznámý jazyk. Zvedl nos, aby mohl nasát pachy okolí.
Čichové centrum polechtala slabá přesto omamně sladká vůně. Chvíli váhal. Nakonec se přeci jenom odhodlal a vydal se rovnou za zpěvem.
Jak se pomalu přibližoval k ruinám, zpěv sílil.

***

Aderyn a okamžik přestala zpívat. Zdálo se jí, že mezi kmeny stromů zahlédla modrý záblesk něčích očí. Naklonila hlavu na pravou stranu. V houští se něco pohnulo. A znova.
Nadechla se. Znova se nadechla a začala zpívat pomalou uklidňující melodii doplněnou slovy o lásce a odpuštění v jejím rodném jazyce. S úsměvem sledovala, jak se neznatelný obrys vynořuje z houští a mění se do tvaru bílého psa, kterého potkávala v poslední době dosti často. V duchu se zajíkla, když viděla v jak pohublém stavu je. Nejraději by ihned vyskočila na nohy a běžela mu pomoci. Udržela se. Raději dál zpívala a čekala až to majestátné, bohužel přesto zdevastované stvoření přiblíží. Při každém zaklopýtnutí ji jakoby ji někdo zabodl kudlu do srdce.

***

Pes naposledy popošel. Aderyn se divila, že se na těch párátkách ještě udrží. Na bocích i přes hustou srst zahlédla, jak se rýsují žebra. Zakopl o jeden kámen a svalil se k zemi jako pytel brambor. Aderyn se zajíkla. Ten pád vypadal opravdu bolestivě. Hlavně to znamenalo, že to stvoření je na konci svých sil. Seskočila z kamene a rozeběhla se rovnou k němu.
Poslední metr se sklouzla po mokrém sněhu. Ji nevadilo mokré oblečení. Však se doma může kdykoliv převléknout. Teď byl pro ni důležitý ten kopeček chlupů před ní.
Přiložila ruku k mokré srsti. Pod prstíky cítila slabý tep srdce. Měl velmi opravdu na mále.
"Tebe tady nemůžu nechat, chlapče. Nemůžu. To by byla škoda." Zajíkla se, když spatřila modré oči. Měli v sobě něco nepopsatelného. Jako kdyby byly plné lidského utrpení.
Až ji z toho zamrazilo.

***

Na pár okamžiků zavřela oči. Zdálo se to jako jeden velký neuvěřitelný sen. Jenomže po otevření očí vždy zjistila, že to byla skutečnost. Žádný sen.
Svaly ji však bolely. Aderyn byla tintítko. A táhnout takového velkého psa dalo docela velkou práci. Chvílemi ho táhle jako pytel brambor. I když jinak to ani nešlo. Kárku neměla, aby ho naložila. A to si ještě vzpomněla, že má vytřít před dveřmi tu velkou louži vody. Ještě by nastalo další nadělení, kdyby po tom někdo uklouzl.
Lehce se usmála. Ten bílý vlk/pes stále ležel v provizorním pelechu z dek u postele na vysokém koberci. Ty pomněnkové oči byly schovány za víčky. Vypadal pokojně, když spal. Dojem kazila jeho váhová situace. Byl značně pohublý. Připomínal kost a kůži.
"Neboj se." Hlesla Aderyn tiše. Na tváři ji pohrával úsměv. "Vak já si tě vykrmím." Bázlivě natáhla ruku směrem k bílé srsti. Sice byla vlhká od roztátého sněhu, na některých místech slepená (raději ani nebádala po čem přesně) přesto neztrácela nic ze své hebkosti. Bylo to, jakoby se mazlila s přerostlým plyšákem.
"Jakpak ti jenom budeme říkat?" stále se lehce zasněně prohrabovala v srsti. V duchu plánovala, jak až se probere, ho bude muset vykoupat. Páchl zmoklým psem a navíc ty slepené chlupy. Stále sledovala jeho vílou srst. Připomínala čerstvě napadlý sníh, stejně takový jako ten, v kterém ho nalezla. Sníh... "Budeš se jmenovat Snížek." Usmála se jako sluníčko. "Tak vítej, Snížku." Lehce ho pohladila mezi ušima.
Ještě chvíli hleděla na oddechujícího psa. V duchu si přemítala, co všechno by měla koupit pro jeho blaho. A hlavně co bude nejvhodnější, aby přibral. No zatím ho nechá spát.
Neochotně se zvedla na nohy. Aderyn neměla moc velký byt. Od postele na jednom konci ke dveřím na druhém konci je to nějakých sotva patnáct kroků. Pro jednoho člověka a psa zcela dostačující velikost.
Ještě jedou se usmála na spícího Snížka, než se chopila hadry a belíku aby mohla vytřít tu mokrou skvrnu na chodbě před bytem.
***

Ztěžka si oddechla. Aderyn by ani ve snu netušila, kolik vody stihlo vytéct z mokré srsti za tak krátkou dobu. Podívala se do obsahu deseti litrového kbelíku a zakroutila hlavou. Hladina vody smíchané se špínou dosahovala k rysce ukazující tři litry.
"Tak tohle je zvláštní. Hodně zvláštní." Ještě jednou pohlédla na obsah. A vážně voda na rysce s číslicí tři.
"Tak to ani nechci myslet na to, co se stane, až Snížka vykoupu." Jenom doufala, že se z něj nevyklube žádný agresor. To by ji asi hodně bolestivě ranilo.