Jenom čas nestačí

15.

VÝKRM ALÁ HUSA

"Co tě to proboha napadlo? Víš, jakej jsme o tebe měli velkej strach?" S Dimitrijem zatřásl chlap jako hora. Chytil pohublého vlkodlaka za lem vypůjčeného svetru. Nadzvedl si ho výše, aby se nemusel sklánět. Ale aby bylo jasno. Dimitrij se chlubil s úctyhodnou výškou metru a osmdesáti pěti centimetrů. Jenže uoproti druhému muži co měl rovné dva metry a vypadal, jako kdyby utekl z hlaví role Herculese a shodou okolností to byl Dimitriho otec neměl sebemenší šanci. Vypadal jako pulec. Zvláště teď když byla jeho váha sotva poloviční.
"Tati, nech toho. Uškrtíš mě." Snažil se slabě Dimitrij bránit. Chytl otce za mohutné paže. Bez účinku.
"Tak to ne milej zlatej. Ty teď půjdeš se mnou a popovídáme si. Pěkně jako otec se synem."
"Ne... já nemohu. Musím tu něco vyřídit."
"Ale jasně, že můžeš. Ty prostě půjdeš se mnou. A bez řečí." Utnul rozhovor Ivan Volkov, hlava rodiny.
Rian si tiše povzdechl, když mu Dimitrij nečekaně zavolal, nemohl uvěřit vlastním uším. Bylo nepopsatelné, jak mu spadl kámen ze srdce. Aspoň do doby než mu objasnil, o co se jedná. Teď se nakláněl nad svázaným vlkodlakem, který stále chrněl v bezvědomí. Dimitrij má pořád páru, i když je poloviční. Takhle ho ale Marika prostě nesmí vidět.
Upřímně, když ho viděl po delší době poprvé tak, stejně jako jeho otec, zapomněl na pár okamžiků dýchat. Dimitrij postával před domem nahý a příšerně hubený. Každá kost v těle byla viditelná na několik kroků. Hlavně v oblasti žeber a kyčlí. V tu chvíli Rian děkoval bohu, že přibalil i svetr. Takže se stalo to, že Rianovo oblečení, ač je o dvanáct centimetrů nižší než Dimitrij, na něm viselo.
"Co kdybyste se vy dvě hrdličky přestali hádat? Dimitriji. Běž s otcem. Vyspi se, najez se. A zbav se toho..." Ukázal zmateně na krk. "obojku." Jenomže Dimitrij na něj výhružně zavrčel. Až Rian o dva kroky ucouvl. Co jsem řekl špatně?
"Ne, já mám jiné povinnosti." Hlesl tiše. I když začínal tušit, že jakýkoliv odpor bude marný. Ivan je vlkodlak, kterého proměnili v drsných podmínkách Sibiře, kde taky po většinu života žil, jenž nezná slovo ne. Prostě bude po něm a přes to vlak nejde.
"Co se tu vlastně stalo?" Zeptal se Rian a pohleděl na Dimitrije. On si jenom povzdechl. Převyprávěl ve zkratce, co se stalo. Samozřejmě Aderyn z toho vynechal. Dokud si s ní nepromluví on tak o ní nikdo nebude vědět. Na otázku: Odkud máš ten obojek? Odpověděl stroze: To tě nemusí zajímat. Pak pro něj svět zase potemněl. Prostě a jednoduše omdlel.
***
"Hele jako, mě je jedno co máš za tajemství. Ale jíst prostě budeš. Seš jako kost a kůže." Dimitrij už po několikáté za den bolestivě syknul. Jeho otec Ivan si prostě neuvědomoval sílu, kterou dokázal vynaložit. A pro pohublého Dimitrije to připomínalo týrání.
"A co když nemám chuť jíst."
'Tohle není Aderyn. Není to ona!' ozval se podrážděně jeho vnitřní vlk. Za poslední dobu, kdy měl Dimitrij více času o samotě, rozmlouval se svoji druhou polovičkou. Dokonce se dohodli na tom, aby mu Dimitrij říkal Snížek. Což ho upřímně podivilo. Ale podle gustu...
'Já vím, že to není ona.'
'Chceme za ní. Okamžitě!' Vnitřní vlk se zdál být hodně podrážděný, když trávil delší dobu mimo společnost Aderyn. Dokázal si ho jasně představit, jak chodí po jeho mysli ze strany na stranu. Naježený v hřbetu a podrážděný až na půdu.
"Hej! Posloucháš mě? Dimitriji?" Otázaný pozvedl pohled na svého otce. Kdo by to byl tušil, že ten dvoumetrový obr vypadá na sotva čtyřicet pět let. A on už je ke všemu dědeček dvou dospělých dětí, jednoho adolescenta a malého dítěte. Vlkodlaci hold nestárnout. Ve věku dvou set padesáti let vypadá na chlup stejně jako v ten den, kdy byl násilně proměněn. Dimitrij měl jiný život. On už se jako vlkodlak narodil.
"Cože?" Jasně, že ho neposlouchal. Byl hluboce zahloubán do vnitřního rozhovoru, že všechny a všechno v okolí úspěšně ignoroval. I svého otce, toho především.
"Říkám, že se najíš. A to bez jakýkoliv námitek." Zavrčel podrážděně starší z vlkodlaků. Už jenom posledním zbytečkem sil se ovládl, aby nechytl svého nanicovatého synka pod krkem. Což po chvíli zvažování taktéž nakonec udělal.
Samozřejmě se Dimitrij začal vzpouzet. Bez úspěchu. Zase.
***
Vzpouzení nemělo žádný smysl. Byl uvězněn mezi postelí a mohutným vlkodlakem.
"Kruci tati dost! Neblbni. Ještě se ti tu pozvracím." Zachrčel naštvaně Dimitrij. Cukl rukama v marné snaze vyprostit je ze železného sevření. Mě tu vykrmuje jako husu. Nejsem husa! Trhl hlavou na stranu. Zase bez účelu. Stejně do něj dostal další porci rozemletého něčeho, co mělo hodně blízko dětské výživě. A chutnalo to odporně. Ihned mu nadskočil žaludek nechodí. Další sousto už zajisté nezvládne. Jenomže vysvětlujte mu to. Ivan se vývojově zasekl v devatenáctém století, kde se narodil.
Ivan si odmítal jakkoliv přiznat, že by mohl přijít o nějaké ze svých milovaných dětí. Clara mu nikdy moc nesedla. Přišla mu moc zakřiknutá. Když ji pozval k sobě domů, vždy se chovala tak nějak... divně. Ani to nedokázal popsat slovy.
Ale Dimitrij byl po jejím boku šťastný. Teď se ale kvůli její smrti trápil. Což nebylo dobře.
"Pořádně papej. Jako hodnej chlapeček."
To se lehko řekne, ale těžko udělá. Žaludek se bouřil. Bolestivé křeče Dimitriho paralyzovaly.
Dimitrijem projela ochromující křeč začínající v žaludku a končící kompletně ve všech údech. Prohnul se jako luk. V obličeji okamžitě zblednul na barvu čerstvě vybílené zdi.
Ivana to vyvedlo z míry, takže se jeho syn mohl vysmeknout a skutálet se z postele na chladivou, ale tvrdou podlahu. Dimitrij s vděkem přijal chlad vycházející ze dřeva. Jenomže ani to neuklidnilo vzmítající se žaludek.
Prohnul se v páteři. Několikrát se chrčivě nadechl, než ze sebe vyklepal veškerý obsah žaludku.
Kuckavě se nadechl a vydechl. Zašklebil se při pohledu za žlutavě oranžovou tekutinu, která nevábně zapáchala. Celé jeho tělo se klepalo pod návalem křečí vyvolávající zvracení.
"No fuj." Zhodnotil to. Vysíleně se převalil na bok na podlahu. Šťastný, že ta ukrutná zkušenost už byla za ním.
Ivan si povzdechl. Tak tohle nebyl zrovna dvakrát dobrý nápad. Všechno co do něj horko těžko dostal, teď leželo na zemi. Akorát si tím přidělal práci. No, stejně chtěl vytřít podlahu.
"Fajn, tak tohle nepůjde. Budeme to muset vymyslet jinak."
Dimitrij bolestivě zaúpěl. Jeho otec by měl být mučitel a ne dřevorubec. Týrání vlastního syna mu šlo na jedničku.
***
"Dědo! Táta je podvyživený. Mělo by ti být jasné, že když do něj narveš jídlo jako do husy tak hned všechno vyzvrací." Helen si útrpně povzdechla. Jestli to takhle s její střelenou rodinou půjde dál tak si dobrovolně nechá zajednat lůžko v nejbližší psychiatrické léčebně.
"Myslel jsem, že mu tím pomohu. Jídlo vždycky pomůže." Helen opatrně přistoupila k dědovi. K tomu něžnému obrovi co je pomáhal vychovávat. Tahal je na zádech na koníčkovi nebo se o ně staral, když rodiče nemohli. "Ale stejně mi ten obojek nedá spát. Když jsem mu ho chtěl sundat, málem mi jeho vlk ukousl ruku. Přitom na něm není nic zvláštního. A pochybuji, že ho dostal od Clary." To už drobnou dívenku s upřímně modrýma očima po otci, vlastně po celé rodové linii Volkov, rozesmálo.
"A třeba v tom bude něco, co chápe jenom táta. Třeba nevím... si našel někoho u koho mu je dobře. Samozřejmě na zvířecí úrovni." Ivan nakrčil obočí.
"Nechápu. Na zvířecí úrovni?"
"Víš... nikdo to neví. Ani Peter ne. Ale já jsem si toho stačila všimnout." Helen si začala nervózně pohrávat s pramínkem vlasů. Jednalo se o gesto, které dělala, vždy když měla říct něco opravdu nepříjemného. "Myslím, že máma věděla, že umírá. Táta ji miloval. Byl by schopny pro ni umřít. Ale ona se od něj v poslední době vědomě odtahovala. Odháněla ho od sebe." Během vteřinky zmkla a podívala se na dveře, za kterými Dimitrij po dávce sedativ pokojně spal. Zaposlouchala se do ticha. Nic, jenom se jí to muselo zdát. "A tak když ji ztratil si mohl jeho vnitřní vlk najít náhradu v někom jiném. Třeba v někom kdo asi neví, že je táta vlkodlak. Ale jenom obyčejný pes."
"Nechápu."
"Mamka, se, od, táty, vzdalovala. Nechovala se k němu jako dřív. Neusmívala se tolik. Neobjímala ho tolik. Jako kdyby chtěla, aby ji tolik nemiloval, až od nás odejde. Dlouho jsem nad tím uvažovala a postupně si dávala dvě a dvě dohromady. Do toho ta její nevolnost." Pokrčila rameny. Jinak si to vysvětlit nedokázala. Táta se našel živý a zdravý. To pro ni bylo nejdůležitější. "A kdo ví, co se dělo po to co utekl."