Jenom čas nestačí

13.

ZÁBLESK NADĚJE

John pospíchal z autodílny, kde pracoval, přes polovinu města rovnou do kanceláře alfy. Při cestě se ještě pokoušel z kůže dostat poslední zbytky motorového oleje z prstů. Bylo zvykem, že Rian zavolal z nenadání na nějakou neodkladnou schůzi. Ale dnes to znělo nezvykle zoufale.
Bože, snad se zase nezbláznil nějaký vlkodlak. Copak Dimitrij nestačí? Zakroutil nad tím nechápavě hlavou. Jako kdyby nestačilo, že se nedostavil na Clařin pohřeb. No aspoň se nestala žádná nepříjemnost. Zoufalý vlkodlak je nevypočitatelný. Mohl by někoho napadnout. Nebo nedej bože něco mnohem horšího.
Ihned si vzpomněl na ten pach. Uvažoval, co se tak mohlo stát. Že by Dimitrij zabloudil před pekařství a pak zase zmizel? Že ho smutek tolik ničí, že nedokáže být ve společnosti smečky? Ale to by ten pach byl kompaktní. Ten pach připomínal spíše jenom závan. Jako kdyby kolem proběhl. Jenomže byl slabý, a s něčím smíchaný. Ale vždyť tam nikdo jiný nebyl až na...TA DÍVKA! Že by ten lišák se nakonec někam zašil? Zahloubán do svých myšlenek si ani neuvědomil, že došel, bez většího či menšího karambolu, až ke kanceláři místního maséra a alfy vlkodlačí smečky v jedné osobě.
***
Crrr, Crrr, budík zazvonil. Poprvé, podruhé, potřetí. To už jeden z obyvatelů malého domečku nevydržel. Se zabručením pozvedl hlavu z měkké deky. Zamžoural modrýma očima. Uši měl přitlačené k hlavě. Pro citlivý zvířecí sluch byl zvuk budíku naprosto nesnesitelný.
Bolestivě zakňučel. Opatrně vstal na všechny čtyři. Jelikož spal Aderyn u nohou musel se o devadesát stupňů otočit a udělat dva kroky aby se dostal k jejímu obličeji. Při pohledu na uvolněnou spící tvář zalitoval, že musí toho andílka probudit. Jednalo se však o menší zlo než kvílející budík.
Šťouchl do ní čenichem. Pak olízl nos a ucho. To už by snad mohlo pomoci.
Aderyn ucítila zvláštní mokrý pocit na nose a posléze i na uchu. Instinktivně se po tom ohnala rukou. Ruka dopadla do měkké srsti. Pročísla tu příjemně hřejivou měkkost a pootevřela oči. Pohled ji spočinul na vyplázlý růžový jazyk.
"Ahoj Snížku. Neboj, už ho vypínám."
***
"Mě to je jedno. Braňte ho, jak chcete. Ale podle mě to jenom on může za to, že máma umřela. On je na vině. On a nikdo jiný." John zalitoval, že si posledních několik desítek metrů pospíšil. Měl si raději před barákem raději zapálit. Vešel v tu nejméně vhodnou chvíli.
Peter Volkov, starší ze dvojčat Volkov, které zplodil Dimitrij s Clarou, naštvaně přecházel po místnosti z rohu do rohu. Tiše si povzdechl. Co Helen měla společného s Dimitrijem, měl Peter přesný opak. Byl vznětlivý a arogantní. Měl vysokou sportovní postavu s tváří anděla a moc dobře věděl jak toho využít. Už od malička více tíhnul k matce než k otci. Takže bylo zřejmé, že Clařina smrt ho opravdu hluboko zasáhne. Ale tohle už bylo přehnané.
Rian, alfa místní vlkodlačí smečky vypadal bezradně, prsty si masíroval kořen nosu. Ani přítomnost jeho družky Mariky ho neuklidňovala. "Clara byla nemocná. Je to vina celé smečky, že jsme si toho nevšimli. Neobviňuj jenom otce." Peter se zastavil a probodl alfu pohledem.
"Kdyby se raději nezavíral v tom svém pitomém krámu a pak nechodil na pivo. Kdyby raději trávil více času s matkou. Nic z toho by se nestalo." John, který stále tiše postával v koutě. (Jak se zdálo, ještě nikdo si ho nevšiml.) Bolestně zkřivil tvář. Tohle prohlášení vyznělo, jako kdyby on mohl za to, že jeho otec chodil po práci na hodinu do hospody. Co znal Dimitrije, mohl se pro rodinu roztrhnout. Tak teď jsem rád, že je Dimitrij v trapu.
"Petere, prosím. Uklidni se. Není to ničí vina."
"Ale je. Vždyť ani nebyl na pohřbu. Kde je? Chci to vědět." Helen, která tam byla také (John si ji všiml až teď. Styděl se za svoji nepozornost.) bolestivě vzlykla.
"Jak tohle můžeš říci? Nebýt táty tak se nemáme tak dobře."
Oj, začíná se to tu přiostřovat. Pomyslel si John. Už vymýšlel jak nejlépe zasáhnout, ale situace se vyřešila sama. Peter něco nesrozumitelného zavrčel a opustil místnost. Nezapomněl při odchodu pořádně třísknout s dveřmi. Jenom zázrakem se sklo nevysypalo.
"Koukám, že jsem přišel nevhod." Promluvil do náhlého ticha John. S ustaraným výrazem sledoval jak Rian zaklání hlavu a hledá uklidnění ve výstřihu své družky a Helen jak se stáčí do klubíčka. "Ale možná mám dobrou zprávu." Ti dva jakoby najednou ožili.
***
"Už mi nebudeš ujídat melouna Snížku. Tvůj močák pak připomíná protrhnutou cisternu." Zabručela si Aderyn pro sebe, když už po čtvrté za dopoledne trávila svůj čas procházkou. A to jenom proto, že Snížek nemohl vydržet a potřeboval se vyvenčit. Opět si pro sebe zabrblala. Kdo to kdy viděl, aby pes žral meloun jako utržený ze řetězu. Ale sranda byla, že vyplivoval pecky.
Tentokrát pozměnili trasu a mířili si to kolem hřbitova do parčíku a přes něj zase zpět domů. Snad delší procházka pomůže k tomu, aby Snížek neotravoval s dalšími procházkami. Jenomže to asi nebyl zrovna dobrý nápad jít kolem hřbitova. Snížek najednou zavětřil nějakou stopu a vyrazil jako střela mezi náhrobky.
"Snížku, počkej." Aderyn klopýtala za mizejícím se bílým flekem. Měla štěstí, že Snížek zabočil jenom jednou a pak se zastavil.
"Snížku... to se dělá... takhle mi utíkat?" S hlubokým oddechováním se konečně zastavila. Cítila, jak ji plíce pálily. Nikdy nebyla sportovní typ, i když dělala jógu, běh ji nic neříkal. Opřela se o kolena a snažila se opět nabrat vzduch do plic. Pak pozvedla hlavu.
Uviděla, jak Snížek leží před novým náhrobkem. Přečetla si pro sebe. Clara Volkov, milující žena a matka. Nikdy nezapomene.Všimla si, že datum úmrtí je jenom pár dní staré. A Snížkova reakce byla zřejmá.
"Ach Snížku... to je mi líto." Přistoupila ke kňučícímu uzlíčku bolesti a pohladila ho mezi ušima. Chudák pes, přišel o paničku. Potom se nedivím, že odmítal jíst. Určitě umíral žalem. Ale já to tak nenechám.
"Pojď Snížku. Půjdeme domů. A zítra paničce přineseme nějaké květiny." Zatahala psa za obojek, aby ho donutila zvednout se. A po celou cestu domů šel se svěšeným ocasem i hlavou. Kňučet přestal, až když zavřel oči a usnul. Chudák Snížek.
***
"Co myslíš tím? Ale možná mám dobrou zprávu?" Rian se pohodlněji posadil na točivé kancelářské židli s koženým potahem. Naklonil se blíže k Johnovi. Ten jenom pokrčil rameny.
"Když jsem včera odcházel od Helen, ucítil jsem Dimitriho pach. Sice byl slabý, ale za to čerství." Hlubokým nádechem a výdechem se John připravil na salvu otázek od všech přítomných.
"Co? Kde? Jak? Odkud?" Helen nezklamala a zaplavila Johna salvou otázek na jedno mohutné nadechnutí. Hned bylo poznat, jak rychle pookřála.
"Podle mě se někde schovává. Jeho pach by s příměsí někoho jiného. Byl podbarvený nějakým sladkým pachem."
Rian se zamračil.
"To mi na něj nepřijde."
"Brácha vždycky jedná nelogicky. Ale aspoň je naděje, že je někde poblíž. Což je dobře ne?" Vložila se do rozhovoru Marika. Při mluvení se zdála být naprosto klidná. Přeci jenom se znají dvě století.
"Mám informovat zbytek smečky?"
Alfa přikývl.

DENÍK: 6. PROSINCE

Jak jsem Snížkovi slíbila tak jsem i udělala. Na hrob jeho paničky jsem přinesla kytici růží a svíčku. Aspoň tak jsem mohla vzdát poslední hold ženě, která měla Snížka přede mnou. Nechci vyznít hnusně. Ani to nemám v plánu. Ale díky jejímu neštěstí jsem dostala to nejlepší, co mě mohlo v Arcole potkat.
Snížek je prostě... Snížek. Inteligentnějšího psa jsem jaktěživ nepotkala. Jasně si dokáže říct, co potřebuje. A dokáže pochopit, co potřebuji já. Jednou jsem hledala ovladač od televize a teď tomu neuvěříš. On mi ho našel a přinesl. A to jsem se jenom pro sebe zeptala, kam jsem dala ovladač. To samé je s novinami, knihou (Mám nepříjemný pocit, že ten pes dokonce umí i číst). Ale máme dobrou zprávu. Konečně přibíráme. Při kontrole proporcí (Z nějakého mnou neznámého důvodu ho nedostanu na váhu. Ani vidlemi bych ho tam nedostala. Tak jsem se musela spokojit s přeměřováním za pomocí krejčovského metru) jsme ztloustli o dva centimetry v pase. A už ta nová váha je poznat, když mi v posteli zalehne nohy. Ale hřeje pořád stejně.
Jo a mimochodem. Mají tu krámek s knihami. Je to normálně ráj na zemi.

DENÍK: 7. PROSINCE

Nebudeš tomu věřit, co se mi stalo. Je to naprosto neuvěřitelné. Vím, že to bude znít jako nějaká pohádka. Ale opravdu se to stalo. Doopravdy. Mohu na to klidně odpřísáhnout.
Ale pěkně od začátku.
Už od rána jsem měla sakra špatný den. Všechno mi padalo z rukou.
A procházka se proměnila v krvavý střet. Někdo mě napadl. Nechápala jsem, co se stalo. Všechno se seběhlo tak rychle. Ale jedno jsem věděla jistě. Jenom tu jednu věc.
Můj snížek se proměnil v muže. Opravdu. Nelžu.
Musela jsem několikrát zamrkat, štípnout se, kousnout se do jazyka abych se ujistila, že se jedná o realitu a ne o žádný přelud způsobený otřesem mozku. Na to jak vypadal, byl... nádherný. Měl svoje kouzlo. Sálala z něj dobrota i nebezpečí. Vím, že je to zvláštní kombinace. Ale tak to bylo. Jako kdyby se v něm praly dvě osobnosti.
A další co bylo zvláštní. Oči. Když se na mě podíval, byly pomněnkově modré. Přesně tak nádherně modré jako měl Snížek, i s tou bolestí a zoufalstvím v nich. Pak ale postupně začínaly měnit barvu. Dostávaly postupně zlatavý nádech. Nejdříve se jednalo o tenounké žilky. Pak se začínala proplétat jako pavučina. Ale modrou neovládla nikdy úplně. Pořád tam byla. A pak jak se zlatá objevila tak i zmizela.
Postaral se o mě. Nesl mě jako nějakou princeznu. Bylo by to i příjemné. Jenomže já byla natolik v šoku, že jsem nevnímala nic jiného než jeho vůni.
Pak už jenom vím, že jsem omdlela.
Když jsem se probrala tak na mě čekal jenom divný vzkaz.
Teď když na to tak koukám. Asi tuhle stránku vytrhnu. Nechci se dostat do zbytečných nepříjemností