Jenom čas nestačí

19.

PŘEKVAPENÍ V PODOBĚ KOLÁČKŮ

Konečně ji cesta zavedla k tolik vychvalovanému pekařství. Po cestě minula hlouček postarších dam, jak diskutují o pekaři a jeho prý ne tak ideálním stavu. Pak ještě něco, že ho litují. Ale to už Aderyn neslyšela, protože neměla v lásce poslouchání cizích rozhovorů.
A jak se vůbec vede Snížkovi? Dnes je poprvé v práci. Když včera kývla na jeho prosbu, že bude chodit do práce, trochu váhala. Ale je to dospělý muž. Sám moc dobře ví co je pro něj dobré a co ne.
Zastavila se před krámkem a zhluboka se nadechla. Podle otevírací doby tu je přesně za pět minut zavíráme. Snad ještě budou mít nějaké pečivo. Opatrně vešla dovnitř. Dveře se plynule otevřely a jazýček na horní straně dveří rozezněl zvonek. Polekaně nadskočila. Zrovna tento styl uvítání nečekala.
Jak se dívala tak se dívala nikoho, nezahlédla. Majitel musel být schovaný za oponou a uklízet.
"Ehm, haló?" Nic. Třeba jo nezaslechl. Hlavně, když to jenom tak pípla. Věnovala se raději prohlížení poloprázdných košů s pečivem. Kousla se do spodního rtu. I když už bylo před zavíračkou, bylo všude okolo ní tolik toho sladkého, že nevěděla, co si má vybrat. Připadala si jako malé dítě v cukrářství.
Co bych si jenom mohla dát? Je toho tu tolik?
Dimitrij vyšel ze zadní části svého pekařství. Všechny už poslal domů. S Helen, jeho milovanou dcerkou se rozloučil polibkem na tvář. Slíbil jim, že i on se vydá domů. Na Heleninu otázku jestli přijde domů, zakroutil hlavou. Nechtěl se vracet někam, kde bylo tolik bolestivým vzpomínek. Odpověděl ji, že má prozatímní bydlení. Ať se na něj nezlobí.
V rukou držel několik prázdných košů. Zbývalo už jenom uskladnit neprodané pečivo a zamknout krámek. Vlk i jeho kousek uvnitř něj se nemohl dočkat na Aderynu přítomnost.
O to bylo větším překvapením, že zrovna Aderyn spatřil ve svém krámku. Zastavil se v půli kroku. Zrovna si prohlížela vystavené pečivo. A vypadala při tom tak bezradně. Tiše k ní přistoupil. Naklonil hlavu na stranu.
"Mohu vám nějako pomoci?"
Aderyn poskočila. Ruce přitiskla na místo, kde ji teď zběsile bilo srdíčko. Pozvedla pohled a úlevně si oddechla.
"Snížku." Zakroutila hlavou. To jsou jí ale vtípky tohleto. "Co ty tady děláš? Ty tu pracuješ."
Dimitrij s úsměvem pokrčil rameny. "Já to tu vlastním." Za co si vysloužil od Aderyn jenom údivný pohled. Pro jistotu ještě přikývl.
"Vážně?"
"Vážně." Nervózně se podrbal na nose. "Tak... co si dáš? Mám ti udělat i kávu?" ukázal na kávovar. Až teď si Aderyn všimla, že její Snížek měl na sobě sytě žlutý rondon s černými doplňky a černým šátkem na hlavě. Možná si připadala divně, ale v tom oblečení, i když byl pohublý, přišel Aderyn strašně přitažlivý.
"Já... nevím. Je toho tu moc. Páni... je to nezvyklé tě vidět... takhle."
"Ono je nezvyklé i to, že vypadám jako člověk." Ne, neměl ji to za zlé. Chápal to. "Posaď se. Já ti něco přinesu." Ukázal na jeden stolek s párem židlí. Aderyn poslušně přikývla a posadila se. Uvnitř mužského hrdla to vzrušeně zabublalo. Jeho vnitřní vlk byl přímo k vytržení z jejího poslušného chování. Dimitrij ho v sobě okamžitě zadusil než si toho Aderyn stihla všimnout.
Aderyn se rozhlédla kolem sebe. Obdivovala jednoduché zařízení místnosti. Díky dřevěnému obložení a regálů si připadala jako v nějakém prvotřídním francouzském pekařství. "Máš to tu pěkné."
"Děkuji. Dal jsem si při zařizování opravdu záležet. I když za tu dobu jsem to tu několikrát zrenovoval." Rozhodil rukou do prostoru.
Před Aderyn přistál talířek s indiánky. Mlsně si olízla rty. Ty neměla už hodně dlouhou dobu.
"Jsou s pravou šlehačkou. Žádná chemie." To bylo pro Aderyn jako pohlazení pro duši. Indiánci z pravé šlehačky.
***
"Vážně tomu nemohu uvěřit. Ty a pekař." Aderyn zakroutila hlavou. Pomalu našlapovala po zasněženém chodníku hned vedle Dimitrije, který v rukou držel nákup podle jeho seznamu. Vždy když se podívala na svého společníka, musela vždy pozvednout pohled. Snížek byl oproti ní o nějakých dvacet centimetrů vyšší než ona sama.
"Je to až tolik k neuvěření?" nechápavě pozvedl obočí. "Prostě mě jídlo baví. A pečení je moje záliba."
"Ale je to nezvyklé. Muž a jídlo." Oba se zastavili. Pohlédl na malou dívenku vedle sebe.
"Vím, asi to bude těmi podmínkami, ve kterých jsem vyrůstal."
"Ah, aha."
"Neboj se. Jinak tady." Poklepal se na spánku. "Jsem úplně zdravý." Počkal až Aderyn odemkne vchodové dveře a jako věrný sluha ji následoval.
'Je naše, chceme ji. Chceme.' Zavrčel jeho vnitřní vlk. Dimitrij se zhrozil. 'Bude naše. Chceme ji. Nasha zhenschina. Nasha.' Dimitrije znepokojilo, že jeho vnitřní vlk přešel do rodného jazyka. A také ho znepokojoval fakt, že si Aderyn začal nárokovat.
'To nejde. Takhle brzo po Clařině smrti prostě ne.'
'Tvůj čas skončil. Teď jsme na řadě my. Khorosho?'
"Snížku? Jsi v pořádku? Vypadáš... zmateně." Dimitrij zatřepal hlavou ze strany na stranu. Když rozmlouvá se svým vnitřním vlkem, přestává vnímat okolí. Což ho stavělo do značné nevýhody.
"V pořádku. Nic se neděje. Jenom jsem se zamyslel."
"A... na co jsi myslel?" Dimitrij tiše zasténal. Kdyby jenom Aderyn věděl, jak s ním její laní oči cloumají. Jaký zvířecí chtíč se v něm zvedá.
"Na to, co ti připravím k večeři. A potom, že si ustelu v křesle. Jsem nějaký přejetý." Aderyn opět překvapeně zamrkala. Nechala ho projít do malého bytečku. Stále je pro ni jako španělská vesnice ta náklonnost ze strany muže. A ke všemu tak pohlednému.
"A... nechceš namasírovat záda?" Dimitrij se musel přiznat, že nabídka byla opravdu lákavá, ale pro zachování svého psychického zdraví pouze zakroutil hlavou. Pomalu vyskládal nákup do lednice a malé spíže aby nepřekáželo.
"Ne děkuji. Mě bude stačit, když si navečer vezmeš vodítko a půjdeš si se mnou zaběhat."
Na to Aderyn vesele přikývla. Milovala procházky se Snížkem. A byla vděčná, že o ně nepřišla ani po tom zvláštním pozřením. Na půl dne člověk na půl dne vlk. V chlupatém kožichu hlídal převážně její příjemné sny a zahříval pod dekou, zatímco odpoledne a při jídle vyprávěl o zajímavých lidech a národech, které poznal. Jenom... ať počítala, jak počítala, nikdy se nedopočítala. Snížek vypadal tak maximálně na třicet let. Ale někdy vyprávěl, jako kdyby byl starý tak sto let. Zatřepala hlavou. Některé báje vyprávěli o vlkodlačí nesmrtelnosti. Na to se bude muset taky zeptat.
Bože, měla bych postupně sepsat seznam. Začíná se mi to hromadit. Možná až moc rychle.

DENÍK: 12. PROSINCE
Začínám se opravdu cítit nejistě. Co se to se mnou jenom poslední dobou děje? Neměla bych na to ani pomyslet. Ale nemohu si pomoci. Opravdu si nemohu pomoci. Jsem až tak moc zlá? Já se teda tak cítím. Nejraději bych se hanbou propadla. Jsem zlá.
Já poslední dobou nevím co se to se mnou děje. Vždycky když vidím Snížka/Dimitrije tak mi poskočí srdce radostí. Když vidím jeho úsměv, usmívám se také. Když je mu úzko nebo ho něco bolí sotva odolávám nutkáním mu pomoci. Jsem až tak divná,
Ale nejenom já se zdám zmatená. Snížek tedy Dimitrij je také takový jinačí. Ale to připisuji tomu, že moc neznám. Ale to co mě nejvíce znepokojuje je barva jeho očí. Někdy mezi nimi probleskne zvláštní zlatá barva. A když ta zlatá barva náhodou ovládne modrou tak... nevím jak to lépe popsat ale Snížek se na mě dívá tak žádostivě.
Budu se ho na to zeptat. A když už jsem u toho.
Seznam otázek:
Zeptat se na ty měnící se oči.
Optat se ho na jeho pravý věk? (bože to bude trapas, asi mu to napíšu na papírek)
Kolika se vlkodlaci normálně dožívají? (stejně trapné jako otázka číslo dvě)
Čí je ten hrob u kterého Snížek ležel? (Taky asi nepatřičná otázka)
Má nějakou rodinu? Kromě otce? (Ach jo, další soukromá otázka. Raději to nechám na náhodě a nebudu přemýšlet nad dalšími otázkami)
Ještě jedna věc. Poslední, která tě, Elzo, tě určitě potěší. Přibrala jsem dvě kila. Snížek teda Dimitrij, na to jméno si asi nikdy nezvyknu, vaří tak lahodně, že se mi podařilo přibrat. I on přibírá. Dostává se do formy. Dokonce mi vysvětloval, že vlkodlaci mají zrychlenější metabolismus a přibrat nebo zhubnout je u nic rychlejší než u člověka.
Jenom mě trochu děsí ty obrovské porce co jí.