Jenom čas nestačí

18.

DENÍK: 10. PROSINCE

Všechno se zase zlepšilo. Když už jsem si myslela, že se Snížkem mohu rozloučit, se mi vrátil. A dokonce v trochu jinačím provedení. Věřila bys tomu, že i muži umí vařit? Tak já tomu už věřím. To jídlo, které mi včera udělal, bylo opravdu dobré. A to dokonce tak, že mi bylo líto, že jsem celou porci nedojedla. Ale Snížek se nezlobil. Řekl mi, že to nevadí. Že porce bude zvětšovat postupně. Jako kdyby měl v plánu mě vykrmit.
Ano vím to, zní to trochu bláznivě.
Ale aby to nebylo jenom o rozplývání nad jídlem. Zjistila jsem jeho pravé jméno. Dimitrij. To jméno... lahodilo mému uchu. Přesto tak nezvyklé. Dimitrij. Dimitrij. Musí být ruské nebo ukrajinské. Zatím jsem se nezeptala. Všechno pomalu a postupně. Bylo by to na mě moc informací. Už takhle to trávím velice pomalu.
Později:
Pak jsem se tedy zeptala na Dimitriho původ. A on mi odpověděl. Pochází z Ruska, přesněji ze Sibiře. Srdce mi poskočilo, když se mi tak otevřel. Samozřejmě si nedovoluji se moc ptát najednou. Ale bylo pěkné vědět nějaký útržek z jeho života.
Tak si to shrneme, co zatím vím.
Snížek, pravé jméno Dimitrij, pochází z Ruska ze Sibiře, kde byla malá vlkodlačí vesnice. Jeho otec byl člověk, když ho stvořil, což znamená, že matka musela být vlkodlak. Pak jeho otce proměnili. Jak o něm mluvil, uvažuji, že je s ním zde.
Má rád palačinky s nutelou (opravdu netradiční kombinace) a nemá rád granule. Umí vařit. A když se na mě dívá, občas jeho pohled lehce zezlátne. (Musím se zeptat, co to znamená. Občas mě to nahání husí kůži. Snad to nebude nic vážného.)
Poznámka pro příště:
UŽ NIKDY NEDÁVEJ SNÍŽKOVI GRANULE, TY HUSO HLOUPÁ!!!

NOVÁ PRAVIDLA

Tomu říkám pohodička. Povzdechla si Aderyn spokojeně. Protáhla si nohy přehozené přes opěradlo rohové pohovky. V levé ruce si poupravila knížku, jež četla. Druhou probírala hebkou bílou srst. Její Snížek spokojeně zabručel. Po dobrém jídle následovala příjemná siesta. Snížek vyslyšel její tichou prosbu a proměnil se. Už jako vlk se schoulil u jejího klína a položil si hlavu na její břicho.
Dimitrij měl strašně rád, když se mu někdo probíral srstí. On se celkově vyžíval v jakýkoliv dotecích. Což se samozřejmě jeho nebožce ženě Claře nikdy nelíbilo. Byla to hodně žárlivá vlčice.
"Víš, že předeš jako kočka?" Odpovědí se jí dostalo další zabručení. Což ji donutilo se zvonivě zasmát.
"Promiň, promiň, už tě nebudu škádlit."
"Hhh wuf." Odpověděl ji Snížek.
***
"Vážně si toho vážím. U obou. Ale jsem už dospělá žena a dokážu se o sebe postarat sama." Helen položila s těžko zarývaným rozčílením dva šálky kávy na stolek v rodinné pekárně. Aspoň, že byla polední pauza a mohla se na oba své hlídače obořit. Ruce zkřížila na prsou a počkala, kdo jako první otevře ústa.
"Já vím Helen, zlatíčko, ale přišla jsi o matku. Tvůj nezodpovědný otec si lítá kde se mu zamane a ty jsi na všechno sama." Ivan ochutnal připravenou kávu. Lahodná. Ostatně jako vždy.
"Tak dědo, pro tvoji informaci. Táta vůbec není nezodpovědný. Vždycky se kvůli nám mohl roztrhnout, abychom se měli dobře. A pro tvou informaci. Dnes jsem s ní mluvila. Nastoupí do práce, ale chce, abych pochopila, že se domů nevrátí. Ani se mu nedivím. A když nad tím tak přemýšlím..." John, který do té doby zarytě mlčel, pozvedl zvědavě obočí. Že ještě nedošel za ním.
"A kde přespává?" Zeptal se zvědavě jeho nejlepší přítel. Helen pokrčila rameny.
"Nevím. Prý ale u někoho, kdo jeho přítomnost potřebuje."
"To je celej Dimitrij. Všechny okolo hrání a pomáhá jim, ale vlastní rodinu ignoruje." Helen si povzdechla. Bohužel nikdo jiný než ona nevěděli jak to mezi matkou a otcem poslední dobou skřípalo. On se snažil jejich vztah zachránit. Matka ho úmyslně sabotovala. A navíc. Byl to její otec. Byla to osoba, která s ní prožívala strasti dospívání, která je léčila, když si odřela koleno nebo onemocněla. Je nad slunce jasné, že ho bude bránit do poslední kapičky krve.
"Dědo, ty nevíš to co já. Tak prosím nedělej unáhlené závěry."
"Ale Helen."
"Já si myslím, že má Helen pravdu, Ivane. A i já nebyl tak slepí a všiml si, že poslední dobou to mezi nima nebylo zrovna ideální, že? Dimitrij byl zničený." Vložil se do rozhovoru John. Podíval se na Helen. Na jenom přikývla. Tak možná nebude sama.
"Bohužel je to tak. Hádali se." A poprvé za dvě stě let neměl Ivan co říct.
***
"Aderyn? Mohl bych s tebou prosím mluvit?" Dimitrij opatrně přistoupil k Aderyn sedící u pracovního stolu. Ona pozvedla pohled od stolního počítače, kde střídavě psala svoji diplomovou práci a katalogizaci školky. Odložila brýle na čtení na klávesnici.
"Ano? Co potřebuješ? Koupat se nebudu." A hned zčervenala nad větou, kterou pronesla.
"Ne to vážně ne. Jde o to, že... bych měl jít do práce."
"Do? Práce?"
"Ano do práce."
"Ah... aha. Tak... to bych ti neměla bránit, že?" Dimitrij si přisedl na volnou židli. Vzal drobnou dívenku za ruku.
"Končím ve tři. Sice ráno vstávám dříve, ale nebude to problém ne?" Zvláštní rozhovor, proběhlo oběma hlavou. Dimitrij by to prostě mohl jenom prohlásit. Ale nějako chtěl znát Aderynin názor. Dívka pokrčila rameny.
"Mě to nevadí. Práce je důležitá. Ale to znamená... vrátíš se domů, že? Do tvého domu." Sklesla. Představa, že by měla o Snížka zase přijít, ji rozesmutněla. Dimitrij ji ale vyrazil dech.
"No... domů nechci. Je tam hodně... nepříjemných vzpomínek. Tak jestli o Snížka stále stojíš. Tak..." Nestihl větu doříct. Aderyn s výsknutím mu skočila kolem krku, který pevně objala. A zase ucítila tu nádherně zemitou vůni připomínající popadané listí a mech. Tentokrát jasněji než kdy před tím. Vlkodlaka jeho vlastní pach znepokojil.
'Tohle není dobře. Z tohohle kouká problém.'
'Moc lidské myslet. Jednat je zvířecí. Jednat je správné.' Zamrkal a zakroutil hlavou, aby zahnal vnitřního vlka do kouta mysli a stáhl pomalu prolétající zlato z jeho modrých očí. Teď se nenechá ovládnout zvířecími pudy. Ani teď ani nikdy jindy.
Stačilo, aby si vzpomenul na jeho milovanou Claru. Na její uchvacující úsměv a hřejivou náruč. A hned jeho mysl zahalil černý mrak bolesti. Dalo by se to nazvat i sebepoškozováním. Akorát se jednalo o psychické týrání.
***
"Pojď sem ty moje strašidlo mrňavé." Teď po práci mohl konečně Rian Storm zapomenout na to, že je alfa vlkodlačí smečky, a konečně se plně ponořit do role dvojnásobného otce. Přidřepl si, aby se jeho malý klouček mohl obejmout svýma drobnýma ručkama kolem krku.
"Tatíííí." Vypískl malý klouček, také přezdívaný jako junior. Ihned mu zelené oči, které zdědil po matce, rozzářily štěstím.
"Kdepak máš maminku?" Optal se malého raubíře zatím, co si ho nadhazoval v náručí. Byt ovládl dětský smích.
"U Anne, plete ji copánek."
"Aha... tak pojď, půjdeme za nimi."
"Jóó." Vymrští Rian mladší nadšené své malé pěstičky do vzduchu. Rodina je pro alfu tmelícím kamenem, kterého nebýt tak by ani nežil. Oni byli pro něj vším. Ale nenechte se zmást. I alfa se svoji ženuškou si dokážou vyhodit z kopýtka a neztratili nic ze svých divokých já.
Pomalu otevřel dveře od Annenina pokoje. Anne měla krásných deset let a byla to jedna z nejhezčích a nejhodnějších vlčích slečen, kterou smečka měla. Vždy jednala tak jak se od vysoko postavené vlkodlačice vyžaduje. Rianovo srdce zaplavila vlna něhy, když viděl svoji modrovlasou nezkrotnou družku jak se vší laskavostí zaplétá dceři tmavě hnědé vlásky. Počkal, až jeho žena doplete poslední kličku a sváže vlasy za pomocí gumičky k sobě. Pak zahájil nečekaný útok.
"Uáá." Zařval jako hladový tygr zatím co skočil mezi obě vylekané dívky. Junior ho samozřejmě za doprovodu dětského smíchu následoval. Obejmu svoji dcerku a políbil ji na obě tvářičky. Potom se začal věnovat své manželce a družce, kterou přivítal vzrušujícím polibkem přislibující žhavou noc. On sám i jeho vnitřní vlk toužil po těle své družky.
"Jak jste se měli poupátka moje?" optal se Rian s úsměvem na rtech obou dívek. Rukou rádoby nenápadně zajel Marice na boky.
"Ale, ale můj alfa touží po své družce?" Zazněl Rianovi v mysli svůdný Maričin hlas. Jak alfova družka byla dominantní jako člověk tak byla její vlčice submisivní. Což vyhovovalo Rioanovu vnitřnímu vlkovi, který preferoval podřízené vlčice. Vždy si Rian myslel, že mu Mariku seslal sám bůh z nebes rovnou do náruče.
"Jako vždycky má samičko. Vždy a všude." Zavrčel Rian na oplátku.
"Dobře. Maminka mi udělala copánek."
"Sluší ti maličká. Opravdu sluší."
"Šup, šup. Nechte tátu na chvíli vydechnout. Jistě je unavený. A taky hladový." Odehnala Marika lísající děti dál od Riana. "Běžte si hrát." Tím si uzobla svého manžela na chvíli pro sebe. Děti si šli hrát a ona odvedla usmívajícího se alfu do jejich ložnice.