Lady Fantasia - BNHA FanFiction

13.

Než stačil kdokoliv cokoliv udělat, ozvalo se zazvonění na zvonek. ,,Haló? Přivezl jsem vám tu pizzu!" zavolal cizí hlas.
Když nad tím teďka přemýšlím, tak to bylo docela komické. Představte si, že jste v doupěti Ligy padouchů, jste upoutaní s tím, že jim nakopete prdel a najednou zazvoní poslíček s pizzou. Dokonalé!
Všichni jsme se na sebe nechápavě dívali. ,,Kdy stihli objednat pizzu?" zamumlala jsem směrem ke Katsukimu. Než stačil odpovědět, ozvala se rána. Pravá stěna byla zničená. Stál v ní All Might a další hrdinové. Přišli si pro nás! ,,Vše je již v pořádku! Proč? Protože jsem tady!" klasická All Mightova hláška. Radostně jsem švihla ocasem a vzlétla jsem. Jen Bakugou nevypadal zrovna nadšeně. Jeden z hrdinů stačil všechny ostatní padouchy spoutat pomocí jakýchsi kořenů. V letu jsem nakoukla ven. Stála tam policie a vrtulník od novinářů. Ach jo...tihle lidi někdy fakt dokážou dělat dokonalý křoví. Nemám je moc v lásce, vždy jsou všude první a nikdy nepomáhají. Tak to teda beru já.

Během chvilky jsem kolem pasu ucítila obří dlaň. Stáhla mě k sobě a já při tom narazila do rozcuchaného blonďáka. ,,Au." sykla jsem. ,,Dávej pozor, ufňukánku." štěkl po mně tiše. ,,Já za to nemůžu." bránila jsem se. ,,Nebojte se. Jsme tady!" prohlásil sebevědomě All Might. ,,Já se nebojím!" vykřikl ihned Katsuki a vymanil se ze stisku hrdiny. Taky jsem se z něj vymanila. Málem mi rozdrtil křídla. Bakugou poodešel až stál zády k tomu portalákovi. Já šla za ním. Ani nevím proč, ale udělala jsem to. Stala se věc, kterou asi nikdo nečekal. V místnosti se začaly objevovat portály. Členové Ligy v nich začínali mizet. ,,Tohle není dobrý..." zamumlala jsem a povšimla jsem si portálu za Katsukim. Natahovala se z něj ruka. ,,Bakugou pozor!" křikla jsem a čapla jsem chlapce za ruku, abych hod odtáhla pryč. Nepovedlo se. Oba jsme propadli portálem, který se za námi zavřel.

Dopadli jsme na tvrdou zem. Nejdříve já a na mě spadl Bakugou. Jak se nám podařilo se vyměnit? Nemám tušení. Ležela jsem rozpláclá na zádech a nesla jsem na sobě chlapcovu váhu. ,,Měli by jsme do sebe přestat vrážet..." zamumlala jsem. Jako odpověď se mi dostalo tiché uchechtnutí. ,,Sklapni, ufňukánku." sykl. ,,Nejsem žádnej ufňukánek!" zavrčela jsem na oplátku tuše. ,,Hej! Běž od ní! Ta je moje, teda naše...sakra." křikl známý hlas. Slyšela jsem správně? NAŠE?! MOJE?!!
Tak to ani náhodou. Ten sešitech mozek je mimo. Katsuki ze mě slezl a hned se přede mě postavil. Já jsem zamávala křídly a vzlétla jsem. ,,Dabi, nech mojí sestru být..." zamumlal bledý chlapec nevrle a probodl tmavovlasého pohledem.
Byli jsme na nějákém rovném opuštěném místě. Kolem nebylo nic. Prostě tma. Stáli jsme na proti sobě. Já a Katsuki proti Lize. ,,Hm...nejde to po dobrým... víte jaká je druhá možnost, že?" pronesl Shigaraki. Já i Bakugou jsme kývli. Pravá dlaň mi začala hořet černým plamenem a v levé se mi objevil ledový ostn. Chlapec vedle mě se také připravil. Od jeho dlaní byly slyšet menší výbuchy. ,,Tak pojďte, vy parchanti!" zakřičel. Takhle bych to asi neudělala, ale why not?
Plamen na mé dlani se ještě víc rozhořel. ,,Promiň, Tenko..." zamumlala jsem a poslala jsem proti jmenovanému chlapci vlnu černého plamene. Proti ostatním jsem poslala několik ledových ostnů. Zezadu kolem mě se opět objevila něco jako stěna z modrého ohně. ,,Here we go again..." zamumlala jsem a shlédla jsem dolů na Dabiho. Nebyla jsem moc vysoko nad zemí, ale i tak jsem teď byla vyšší než on. Proti mě se rozehnala vlna modrého plamene. Na svou obranu jsem vyslala černý. Opět by tohle bylo v jiné situaci docela pěkné. Jen si to představte. Prolití černého a modrého ohně. No není to kouzelné? Slétla jsem o kousek níž. Opět jsme přestali ve stejnou dobu. ,,Oba víme, že souboj oheň proti ohni nikam nevede. Obzvlášť u nás ne, pamatuješ?" řekla jsem s neutrálním výrazem v obličeji a přistála jsem kousek od sešitého chlapce. Dabi se jen pousmál a pokrčil rameny. ,,Upřímně by mě zajímalo, co bys dělal, kdyby začalo pršet. To by byl ten tvůj ohýnek asi k ničemu co?" zasmála jsem se. Na vtípky asi nebyl úplně čas, ale co už. ,,Ty bys byla taky nahraná s tím tvým ohněm, princezničko. Byli by jsme na tom přibližně stejně. Jen ty by jsi měla na hlavě rohy jako koza a na zádech křídla jako netopýr." prohlásil. Protočila jsem nad tím očima. V levé ruce se mi objevil ledový trn. Švihla jsem rukou k chlapci a ten se tam rozletěl, jako neřícená střela. Uhnul. ,,Zase hrajeme hru krev za krev?" pousmál se a udělal pár kroků blíž. ,,Přestaň mi říkat princezno, ty sešitý mozku." vyštěkla jsem a vylétla jsem výše. Poodletěla jsem od něj dál. S někým takovým teďka vážně nemám čas se zahazovat.

,,Tomiko! Kachane!" slyšela jsem známý hlas. ,,To není možný..." vydechla jsem a podívala jsem se směrem, ze kterého se hlas ozýval. Byli to mí a Katsukiho spolužáci. Poznala jsem bohužel jen Midoriu a Kirishimu. Dolétla jsem k nim. ,,Vy blázni, co tady děláte?" křikla jsem po nich starostlivě. ,,Zachraňujeme vás." odpověděl zelenovlasý chlapec. K tomu jsem neměla co dodat. Jen jsem shlédla dolů na zmateného Bakugoua. ,,Jdu pro něj." řekla jsem a letěla jsem za blonďatým chlapcem. Kolem něho probíhala Toga. Tohle bude operace rychlá akce. Přistála jsem kousek od chlapce. Právě včas, dostala jsem primitivní, ale za to dost možná účinný nápad. ,,Až ti řeknu, tak vyskoč ok? Pak se dostaneme k nim." zamumlala jsem a chlapec jen neochotně kývl. Přidřepla jsem si a nachystala jsem levou ruku. ,,Jé, kamarádko! Jdeš si tady se mnou a Bakugouem hrát? To je rozkošné!" zasmála se poněkud šíleně blondýnka. ,,Tak trochu." přikývla jsem. Dívka se proti nám společně s ostatními rozběhla ,,Teď Bakugou." dala jsem povel. Chlapec kývl a pomocí výbuchu se odrazil pryč. Všechny včetně mě to odmrštilo. ,,Ok, tohle jsem nečekala, ale dobrý no." pousmála, když jsem viděla Katsukiho, jak se drží rudovlasého chlapce. Ostatní přítomní, mimo mé spolužáky, leželi na zemi. Levou rukou jsem se dotkla půdy pode mnou. Vše kolem začalo mrznout. Všichni přimrzli pevně k zemi. Tohle by je mohlo alespoň na chvíli zdržet. Každopádně mi se opět krátí čas. Mám jen několik minut. Ani to tak nevypadá, ale ten čas letí, co? ,,Hej! Tomiko pusť mě! Jsem tvůj starší bratr, tohle mi nesmíš dělat!" zakřičel téměř přes celé místo se smíchem Shigaraki. Dech se mi zatajil. Vzléla jsem a doletěla jsem k němu. ,,Promiň, Tenko, ale takhle to bude lepší." zamumlala jsem a otočila jsem se k němu zády. Zamířila jsem opět ke svým přátelům.

,,Tohle je asi na chvíli zdrží, ale i tak by jsme měli letět co nejrychleji pryč." řekla jsem svým spolužákům, když jsem k nim doletěla. Ostatní jen kývli, jen poněkud rozrušený Izuku se mě zeptal: ,,T-Ty jsi jeho sestra?" Na tuhle otázku jsem nechtěla odpovídat, ne teď. ,,Řeknu ti to až-" přerušil mě můj vlastní výkřik. Od levého křídla se mi do těla valila vlna bolesti. Rychle jsem se podívala tím směrem. Křídlo hořelo modrým plamenem. Propaloval se mi do něj díra a já jsem začala ztrácet rovnováhu a kontrolu. Začala jsem se řítit k zemi. ,,Tomiko!" zakřičel Katsuki. Snažila jsem se ho na poslední chvíli chytit, ale marně. Padala jsem dolů. Křídla i ocásek mi ve větru vlály. Adrenalin mnou proudil. Jak jsem mohla být tak tupá? Proč mi to nedošlo ihned? Dabiho led nezastaví...v pohodě ho mohl nechat roztát. Dopadla jsem silou na zem. Další vlna bolesti mnou projela jako blesk. Ležela jsem rozpláclá na zádech na zemi. Všechno mě bolelo. A tím všechno myslím opravdu všechno. V levém křídlu jsem měla díru jako kráva a pravý roh jsem měla uštípnutý od pádu. Blížily se ke mně rychlé kroky. ,,Ale no tak, princezno, chtěla jsi mi uletět?" vysmál se mi chlapec do tváře. Opřela jsem se o lokty a přetočila jsem se na levou stranu. Nešikovně jsem se dostala do sedu. Dabi zastavil kousek přede mnou. Nešikovně jsem vstala. Bolelo to, ale nemám na výběr. Až teď mi došlo, jak jsem oproti němu malá. No jo, 155 cm není zrovna nejvíc. ,,Snad se nechceš ještě teďka prát?" zasmál se tiše. Přejela jsem pohledem z něj na Izukua, Bakugoua a ostatní. Zatla jsem ruce v pěsti. Pode mnou se objevila ledová plocha a přirazila Dabiho k zemi. Alespoň na chviličku. Poodstoupila jsem a zakřičela jsem na ostatní ve vzduchu: ,,Leťte! Já vás pak doženu!" věděla jsem, že to asi není úplně pravda, ale alespoň oni se z toho musí dostat. ,,Necháme tě tady!" slyšela jsem vzdálený hlas Midoriyi. Všimla jsem si, Dabi začal opět rozmrzat. ,,Izuku Midoriyo, zachraň alespoň jednoho člověka! Je to lepší než aby chytili i vás! Buď hrdina a zachraň alespoň Katsukiho!" zakřičela jsem. Musel mě pochopit, jelikož se po chvilce rozletěli pryč. Moje schopnost začala pomalu vyprchávat. ,,Rozkošné..." ucítila jsem něčí dotek kolem pasu a na rameni. Podívala jsem se o koho jde. Sešité ruce... samozřejmě, koho jiného jsem mohl čekat. Začínala jsem být víc a víc vyčerpaná. Podlomila se mi kolena, křídla a rohy mi úplně zmizely a uši a špičáky se mi začaly vyrábět do normálu. Dabi mě vzal do náruče a ušklíbl se. ,,Tohle mi něco připomíná, princezno." řekl docela tiše. ,,Mlč..." to byla poslední slova než jsem se opět propadla do temnoty.
.
.
.
.
.
.
.
.
Kapitolaaaa 13!
Mé šťastné číslo! A když už jsme u šťastných čísel...
Otázka dne, jaké je vaše šťastné číslo?
Moje 13!
Coe? Neříkala jsem, že budou jen otázky ohledně bnha.
Well... uvidíme se u další kapčy!
S láskou vaše JustCrazyGirl05 💕✨