Lady Fantasia - BNHA FanFiction

31.

Další týden uplynul jako voda. Léto se pomalounku blížilo ke konci. Stále jsem trávila čas u Keiga doma. Večer jsem chodila do parku. Nikdo tam nebyl, jen sem tam nějaký ten zamilovaný pár na lavičce u lampy.

Dneska večer to nebylo o moc jiné. Vešla jsem do parku okolo osmé hodiny večer. Slunce právě zapadalo a vrhalo na park úžasné světlo. Měsíc začal pomalu stoupat na oblohu. V parku dnes nikdo nebyl, to se mi líbí. Od společnosti jsem se tak nějak odloučila a začíná se mi líbit spíše samota. Samozřejmě mi společnost nevadí. Vytáhla jsem si mobil a pustila jsem si na něm píseň, kterou jsem si v poslední době docela oblíbila, Teen Idle. Jelikož tady, jak jsem říkala, nikdo nebyl, začala jsem si tiše zpívat. Táta vždy říkal, že zpívám jako anděl. Musela jsem se nad tím pousmát. Během písně jsem se několikrát otočila a našlapovala jsem s veškerou svou ladností. Začala jsem zpívat o něco hlasitěji.

Do někoho jsem vrazila a spadla jsem na zem. Poznámka pro budoucí Tomiko:
Měla by jsi přestat vyrážet do lidí.
Spadla jsem na zadek a podívala jsem se na osobu, do které jsem vrazila. Ty modré oči. Zase to byly ony. ,,Dávej pozor." zavrčel a daná osoba. Já jsem jen tiše vstala. ,,Hm...neviděli jsme se někde?" zeptal se po chvilce. Po nějáke době zaváhání jsem odpověděla: ,,Na pohřbu Tomiko." pohled jsem měla sklopený. Tmavovlasý kluk mě chytil za bradu a zvedl mi tvář. Naše pohledy se setkaly. ,,Ah, už si vzpomínám, ale tvé oči...Mají tak neobvykle rudou barvu. Někoho mi připomínají. Předtím byly bledě modré, ne?" ušklíbl se.
Sakra! Sakra! Sakra! Prosím ať mě podle té barvy nepozná! Vím, že rudé oči nejsou v dnešní době nic neobvyklého, ale ty mé a Shiagrakiho byly přeci jen o něco jiné. Byly sytější a výraznější, jako krev a někdy z nich vyzařovalo mírné narudlé světlo. ,,Ehm...oči se mi mění podle nálady, to je můj quirk. Posledně byly modré a to vyzařovalo smutek." zalhala jsem. Chlapec mě stále nepouštěl. S úsměvem se naklonil k mému uchu. ,,Přestaň mi lhát, princezno." na poslední slovo kladl obzvlášť důraz. Poznal mě. ,,Pusť mě, ty parchante." zavrčela jsem tiše. Chlapec se neodtáhl, jen pustil mou tvář. Omotal ruku kolem mého pasu a přitáhl si mě k sobě blíže. ,,Ani nevíš jak jsem byl z tvé smrti zničený, princezničko." řekl a vtáhl mě do obětí. Zarazilo mě to. Hraje to, jak jinak. Jen mě chce zpět u Ligy. ,,Přestaň." řekla jsem docela klidně. ,,Kde jsou ostatní? Kde se Liga schovává? Jsou tady, že ani?" zamumlala jsem. Chlapec mi vtiskl mírný polibek do vlasů a lehce se poodtáhl. ,,Nejsou tady. Jsme tady jen my dva." řekl s úšklebkem a naklonil hlavu trochu blíže mé. ,,Mám nápad, Tomiko. Uděláme dohodu. Zítra se tady v osm sejdeme a já o tvém málem tajemství nikomu neřeknu." navrhl. To určitě. Vybrala jsem si jednoduchý, ale v téhle chvíli účinný quirk. Zaslechla jsem o něm od jedné z dívek při zkouškách dočasné licence. Pokud jsem to pochopila dobře, spočívalo to v ovládání mysli a mazáním vzpomínek. Nevýhodu to mělo v tom, že to fungovalo jenom při polibku. Jo, asi bych to mohla poupravit, ale... Vděk za ten pohřeb? Asi by mohl být. I když je to kretén, který na mě neustále šmatal a podobně, tak to nebyl ten, který mi nějak fyzicky ubližoval. Dál se považovat za psychickou podporu v té chvíli? Asi.
No nic, modlete se za mě.
Na tváři se mi objevil menší lišácký úsměv. Položila jsem chlapci ruku na tvář a postavila jsem se na špičky. Dělilo nás od sebe jen pár centimetrů. Chlapci ve tváři rozlil překvapený a zároveň spokojený úšklebek. ,,Oh, princezna změnila názor." uchechtl se a víc mě k sobě natiskl. V duchu jsem si povzdechla. Nechce se mi do toho, ale mám snad na výběr? Přitáhla jsem si jeho tvář blíž a prolomila jsem těch několik centimetrů mezi námi. Naše rty se spojily v dlouhém polibku.

Dostala jsem se do jeho mysli. Před sebou jsem si povšimla jen chlapce s bílými vlasy a modrýma očima stejnýma, jako měl Dabi. Stál asi tři metry ode mě. Je to snad on? Jako dítě? Vypadá tak nevinně. Ne, nejspíš to bude jen jeho kamarád z dětství. ,,Touyo, pojď!" zavolal na kdosi. Chlapec se otočil a rozběhl se pryč. Tak Touya. To jméno už jsem někde slyšela, ale nedokážu si ho vybavit. Ten musel být Dabiho.
Nechtěla jsem vědět, co dalšího v chlapcově mysli bylo.
Našla jsem tu vzpomínku, trvající od té doby, co jsem do něj vrazila až doposud, a ihned jsem jí vymazala. Nebude si pamatovat nic.

Odtáhla jsem se od Dabiho a podívala jsem se na něj. Bude tady ještě nějakou chvilku stát, ale nebojte, za pár minutek se probere ,,Promiň, tohle sis asi nezasloužil ani ty, ale musela jsem to udělat. Pro bezpečí... Vlastně nás obou. Tebe by Shigaraki zabil za to, že jsi věděl, že jsem naživu a neřekl by jsi mu to a já bych dopadla dost podobně, kdybys mě našel." zamumlala jsem. ,,Sbohem, Dabi." řekla jsem a rozešla jsem se pryč, směr k Hawksův dům. Cestou jsem se snažila vybavit, odkud jméno Touya znám, ale pak už jsem to hodila za hlavu. Vzpomenu si, až příjde čas.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Kapitola 31!
Stále mě překvapuje, že jsem ještě nepřestala psát. Každopádně...otázka dne: Názor na novou řadu?
Jakožto někdo, kdo čte u mangy (jsem u 23) musím říci, že to předčilo má očekávání. Je to lepší, než jsem si myslela. Animace mi příjde trochu jiná, ale moc se mi líbí. Jsem ráda, že pátá série nedopadla jako druhá série The Promised Neverland, na kterou jsem se po třech dílech přestala dívat, jelikož mě to dost zklamalo. Čtenáři mang chápou.
Well... uvidíme se u další kapitolky!
S láskou vaše JustCrazyGirl05 💕✨