Lady Fantasia - BNHA FanFiction

17.

Začala jsem být opět při smyslech. Oči jsem měla zavřené, takže byla všude kolem mě tma. Kde to jsem? Doufám, že ne zase zpátky u Ligy, jinak bych tu zůstala už do nekonečna! Poslední, co si pamatuju je to, že jsem utekla mezi lidi. Nevím co se stalo dál. Fajn...otevřu oči a budu doufat, že jsem se dostala pryč.

Otevřela jsem oči a ihned jsem je zase zavřela kvůli velkému návalu světla. Asi jsem právě oslepla. Otevřela jsem je po druhé a několikrát jsem zamrkala, aby si oči zvykly na neobvyklý jas. Když jsem si zvykla, začala jsem se rozhlížet okolo. Vypadali to jako ošetřovna v U.A. Že bych se přeci jen dostala domů? Bylo to asi poprvé, co jsem tady ráda.
Nakonec jsem shlédla na sebe. Ležela jsem na bílém nemocničním lůžku přikrytá tenkou bílou peřinou. Ruce jsem měla ovázané a když jsem koukala pod přikrývku, zjistila jsem, že nohy taky. Na sobě jsem měla dlouhou nemocniční košili s malými modrými puntíky. Vypadala děsně. Opatrně jsem se opřela o lokty a vzpomněla jsem si, co jsem dříve měla na pravé ruce. Pomalu jsem se tam podívala. Ten prokletý satanův šperk tam nebyl! Byla jsem spasena! Můj quirk je zase kompletní a myslím si, že jsem i silnější. V místnosti jsem byla sama. ,,Ehm...haló?" zavolala jsem do ticha. Nic. Jediné co jsem slyšela byly rychlé kroky, jak se ke mně blíží. Dveře se rozletěly a dovnitř vlítla malá starší paní alias naše zdravotní sestřička. ,,Drahoušku! Konečně si vzhůru, měla jsem takový strach! Ne jen já, všichni! Netušíš jak se nám ulevilo, když tě přinesli! Ošetřila jsem ti co šlo, ale některé jizvy ti bohužel zůstanou, včetně té na zádech." pronesla sestřička. Ta spálenina...skoro jsem na ni zapomněla. Nahmatala jsem si pravou rukou zmíněné místo. Nebolelo, ale pořad bo cítit, že tam je. Hlavou mi začalo vrtat několik otázek. ,,Přinesli? Kdo mě sem přinesl? A kde jsou ostatní? Dostali se sem Bakugou, Izuku a ostatní v pořádku? Jak dlouho jsem byla vůbec pryč. A jak dlouho jsem spala?" strachovala jsem se. ,,Zlatíčko byla jsi pryč něco přes pět týdnů...ti studenti, kteří se vydali tebe a mladého Bakugoua zachránit, se vrátili v pořádku. Přineslo tě sem několik chlapců a spala jsi celý den." odpověděla mi na otázky. Byla jsem docela šokovaná, ale zároveň jsem byla šťastná. ,,Největší starost o tebe měl tvůj táta...byl úplně na dně." dodala ještě starší paní. ,,Táta! Málem jsem zapoměla...Musím jít ihned za ním." Rychle jsem se posadila a seskočila jsem z lůžka, ale jen co jsem udělala dva kroky, spadla jsem na zem. ,,Nesmíš se tak rychle namáhat, drahoušku! Hned ho za tebou pošlu. Má teď sice hodinu, ale to nevadí, ty jsi důležitější, ne?" zasmála se na mě sestřička a zmizela ve dveřích.

Dveře se opět rozrazily. Tentokrát v nich stál vyšší dlouhovlasý muž. Jediná změna na něm byl v tom, že byl oholený. ,,Tomiko!" vydechl nahlas a rozešel se ke mně. Sedl si vedle mě na postel a vtáhl mě do obětí. ,,Tati...chyběl jsi mi..." zamumlala jsem a zabořila jsem hlavu do jeho ramene. ,,Ty mi taky...měl jsem strach Byla jsi pryč tak dlouho, nikdo tě neuměl najít. Jak se ti vůbec podařilo utéct?" ptal se a já jsem cítila, jak je jeho hlas zlomený. ,,To je na dýl, hlavní je, že jsem zase s tebou." uklidňovala jsem ho. Po nějáke době se ode mě táta odtáhl. Mi teď začala v hlavě vrtat jediná otázka. Věděl to? Věděl, že jsem jeho sestra, nebo byl stejně šokovaný, jako já, když to zjistil? ,,Tati?" ,,Hm?" ,,Věděl jsi, že je Shigaraki můj bratr?" zeptala jsem se a zabodla jsem pohled do prázdna. Nastalo ticho.
,,Ne, nevěděl jsem to a je mi to jedno. Jsi moje dcera a já na tebe názor nezměním, ať už je tvá biologická rodina kdokoliv." prolomil nakonec ticho. Pousmála jsem se. ,,Děkuji, tati, jsem ráda, že tě mám." políbila jsem ho na tvář a pan Aizawa se usmál. ,,Tvá třída si dělá starosti. Když přišla sestřička do třídy a oznámila mi to, chtěli tě hned navštívit. Všichni. Řekl jsem jim, že za tebou mají přijít až o přestávce." řekl s úsměvem muž. ,,A ta je?" ,,Ta je za pět minut." dodal rychle a já se zasmála. Do hlavy se mi vlila další otázka. Kdo všechno to ví? Pevně doufám, že to neví všichni... ,,Ví to?" zeptala jsem se trochu nejistě. Táta kývl. ,,Rozneslo se to rychle. Všichni to ví. Studenti, hrdinové, padouši i všichni ostatní. Myslím, že novináři z toho budou zase dělat vědu." řekl a pohladil mě po rameni. Nejistě jsem kývla. Tohle je přesně to, co jsem nechtěla. Aby to věděli všichni, obzvláště novináři. Doufám, že nebudu muset dělat žádné přiblblé rozhovory. Nějakou tu chvíli jsme si s tátou ještě povídali, ale nakonec nás vyrušilo zvonění. ,,Hodně štěstí Tomiko." řekl s úsměvem na rozloučenou a zmizel ve dveřích. Jen čekám, až tady přijde ta vlna lidí.

Dveře se rozletěly po třetí a do místnosti se vyřítili mí spolužáci jako neřícené střely. V jejich čele byla růžová dívka jménem Pinky. Popravdě o některých lidech ani nevím, nebo je neznám, ale i tak jsem ráda, že přišli.
,,Tomiko! Jsi v pořádku?" ,,Co se stalo?" ,,Co ti to tam dělali?!" ,,Jsem tak ráda, že tě zase vidím!" ,,Bál jsme se o tebe!" přeřvávalo se několik hlasů. ,,Počkejte prosím." zakryla jsem si uši a semkla jsem víčka. Všichni během chvilky utichli. Odkryla jsme si uši a oči jsem opět otevřela. ,,Ahoj." usmála jsem se na ně. ,,Prosím, mluvte jeden po druhém..." zašeptala jsem. ,,Studenti nechte jí si odpočinout. Když se tam naráz vřítí dvacet lidí, tak to moc nepomůže. Rozdělíme vás a půjdete po skupinkách. První půjde Midoriya, Todoroki, Momo, Kirishima, Iida a Bakugou alias ti, kteří se vydali na samostatnou záchranou akcí proti pravidlům." vyrušil nás pán Aizawa. Spolužáci jen zklamaně zamručeli a až na jmenované odešli z místnosti. Jediný kdo chyběl byl Bakugou. To mě docela mrzelo, ale asi s tím nic neudělám. ,,Tomiko, jsi v pořádku?" zeptal se mě ihned zelenovlasý chlapec. ,,Víceméně ano, jsem tady s vámi, pryč od Ligy." kývla jsem s mírným úsměvem. ,,Slíbila jsi, že se hned vrátíš...byla jsi pryč přes pět týdnů..." zamumlal Kirishima. Na tohle jsem neměla co říct. ,,Já- chtěla jsem, ale-" ,,Ale co? Mohla jsi jít hned s námi a nic by se nestalo." skočil mi Izuku do řeči. ,,Má pravdu." přikývl Todoroki. Tohle bylo asi poprvé, co jsem ho slyšela mluvit. ,,Mohli vás chytit. Nemohl sis být na sto procent jistý, že vás nedostanou. Udělala jsem to, co jsem cítila jako správné. Zdržela jsem je a vy jste se dostali do bezpečí. Konec." pronesla jsem a zabodla jsem pohled do peřiny. Chvíli bylo ticho, ale pak jsme se zase dali do řeči. Probírali jsme, co všechno se mezitím stalo. To s All Mightem mě dost vzalo. Je hrozné, že jsme ztratili svůj Symbol míru...

Postupně se u mě vystřídali všichni ze třídy až na Bakugoua. Chápu že nechtěl přijít. Měl k tomu určitě nějaký důvod. Po všech těch návštěvách jsem byla trochu unavená, takže jsem si zase lehla na bok zády ke dveřím s tím, že si na chvíli zdřímnu. Vyrušily mě ale něčí kroky. Dveře se otevřely. Otočila jsem se čelem k nim. Stál tak Katsuki.
,,Nazdar, ufňukánku..." zamumlal a rozešel se ke mně. ,,Uhni s těma nohama." řekl a sedl si za mnou na postel. ,,Už jsem si myslela, že nepřijdeš." pousmála jsem se. ,,Izuku a ostatní řekli, že jste dorazili v pořádku. Jsem za to ráda." prohlížela jsem si blonďáka. ,,Hm..." odvětil jen. ,,Zůstat tam byla ta největší pitomost, jakou si mohla udělat." zavrčel. Sjela jsem pohledem na místo před sebe. ,,Přišlo mi správné udělat to, co jsem udělala." zamumlala jsem. ,,Měl jsem se tam vrátit." probodl mě pohledem. Neměla jsem k tomu co říct.
,,Vypadáš hrozně." prolomil ticho chlapec a malinko se pousmál. ,,Heh...díky no." zasmála jsem se a protočila jsem nad tím očima. ,,Proč jsi neutekla dřív? Všichni říkají že máš silnější quirk než ten polovičňák Todoroki. A jak jsi vůbec odtamtud vypadla, ufňukánku?" zeptal se mě. Úsměv mi z tváře zmizel. ,,Když jsem se tam poprvé probudila připoutaná ke stěně, měla jsem na pravé ruce stříbrný náramek. Omezoval můj quirk. Nemohla jsem ho používat tak, jako normálně. Postupně se mi podařilo i přes to omezení nějak ten quirk obnovit, ale vystačilo mi to jen na jedno větší použití. To jsem využila při útěku. Inspirovala jsem se tvým quirkem, odpálila jsem stěnu koupelny a skočila na vedlejší budovu. Tak se mi podařilo zdrhnout." převyprávěl a jsem mu to. Katsuki jen pokýval hlavou. Povídali jsme si až do té doby, než ho sestřička vyhodila s tím, že jsou návštěvní hodiny u konce. Poté jsem šla zase spát. Potřebuju pořádně dospat těch pět týdnů.
.
.
.
.
.
.
.
.
Kapitola 17!
Otázka dne:
Vznikají tady už nějaké shipy s Tomiko, dámy a pánové? Co myslíte? Ke komu by se podle vás zatím hodila nejvíc? XD
Já na tohle odpovídat nebudu, jelikož vím, jak to skončí... :3
Well...uvidíme se u další části!
S láskou vaše JustCrazyGirl05 💕✨