Lady Fantasia - BNHA FanFiction

32.

Ležela jsem v bazénu na lehátku plovoucí na vodě a přemýšlela jsem. Ono lehátko bylo dost velké pro dva, což se nedivím, když je ho Hawks schopen zabrat celé sám. Od setkání s Dabim uběhlo několik dnů. Od té doby jsem do parku nešla. Přemýšlela jsem nad tím, jak dlouho tady ještě budu muset zůstat. Budu žít až do konce života s Hawksem v utajení? A co když si bude chtít založit rodinu? To tam s nimi budu žít jako křoví? Tetička Tomiko? Odpadlík, kterého všichni považují za mrtvého?
S Keigem jsme se bavili den ode dne víc a víc. Mám pocit, že k němu začínám něco cítit, ale snažím se to ignorovat. Nevím, jestli ti cítí stejně. Navíc jemu je dvacet a je profesionální hrdina. Mně je jen sedmnáct a jsem studentka. Tohle by nešlo. Bože, proč to co jsem právě řekla zní jako nějáká ulítlá romanťárna z Netflixu?

Z přemýšlení mě vytáhl právě jmenovaný chlapec, který do bazénu skočil. Voda se rozvlnila a lehátko i se mnou poodplulo pryč. ,,Čau, opeřenče." pozdravila jsem ho nepřítomně a přetočila jsem se na břicho, abych se odpálila z obou stran stejně. Nechci dopadnout jako polomáčená oplatka. Ruce jsem si zasunula pod hlavu. Vždyť to znáte. Byly poslední srpnové dny, přesného řečeno byla středa osmadvacátého.
,,Ahoj, ptáče, posuň se kousek." ozval se nazpátek. Neochotně jsem se posunula a Keigo skočil na lehátko za mnou. Lehl si do stejné polohy jako já a poroztáhl svá rudá křídla, takže znemožnil příval sluníčka k mé světlé pleti. ,,Kvůli tobě se neopálím." zamumlala jsem do svého ramene. ,,Ale no tak, stejně už to nestihneš. Léto je u konce." zasmál se zakryl mě křídlem ještě víc. ,,I tak se můžeš posunout a to křídlo nějak složit " namítala jsem a s úmyslem ho posunout jsem ho omylem shodila z lehátka. Opravdu to byl omyl, přísahám. Malinko jsem se na tím ale zahihňala a opět jsem si lehátko zabrala je  pro sebe. ,,Takže ty takhle jo?" uchechtl se blonďám. Jsem zvědavá, co hodlá udělat. No, ihned jsem to zjistila.
Začala jsem na zádech cítit něčí váhu. Byla těžší a těžší. Nakonec na mě ležela celá. Ihned mi došlo, co se děje. ,,Bože, jsi těžkej, Hawksi, slez ze mě!" vyhrkla jsem. Chlapcova hlava byla hned vedle té mé. Položil si ji na mé rameno. Tvář mi malinko zrůžověla, když jsem ucítila jeho dech na svém krku. Kdo by na tom nebyl stejně, že ano?
,,Bože mi říkat nemusíš, ptáčátko, stačí Hawks, nebo Keigo." uchechtl se nad svým pokusem o vtip. ,,Prostě ze mě slez." zavrčela jsem. Keigo se začal tiše smát. ,,Omluv se mi za to, že jsi mě shodila z toho lehátka a pak možná." pronesl nevinně. ,,Fajn, tak jo, omlouvám se, teď už ze mě slez." odsekla jsem. Hawks si slož8k ruce na má záda a a já jen cítila, jak se jeho rty jemně dotkly mého levého ucha, když se blonďák přiblížil více. Tváře mi ještě malinko zrůžověly. Byl to docela nepříjemný pocit. ,,Ne." pronesl až přehnaně sladkým polohlasem. Že jsem vůbec čekala jinou odpověď. Mohla bych se odsud dostat s pomocí quirku, ale je nutné ho plýtvat? Upřímně ho poslední dny používám jen výjmečně, ale i přesto..
I když na mě ležel Keigo celou váhou, jakmile cítil, že se chci otočit, nadzvedl se a tak mi to umožnil. Pak už mě takhle nezavalil. Opřel se o lokty po obou stranách mé hlavy a s šibalským úsměvem se mi díval do očí. Jelikož mělo mé nebohé tělíčko alespoň minimální možnost pohybu. Rozhodla jsem se proto improvizovat.
,,Promiň." pronesla jsem sladce s hranou lítostí. Než stačil chlapec cokoliv říct, převalila jsem se víc k pravé straně lehátka, takže jsme po něm oba sklouzlo do vody. Byla to oběť, ale byla nutná.
Hned jakmile jsem se ponořila, rozplavala jsem se k nejbližšímu okraji bazénu. Vyhoupla jsem se na něj a vylezla z bazénu ven. ,,Tomiko vede jedna nula."  dala jsem si ruce vítězoslavně v bok. Hawks se po chviličce vynořil také. Překvapivě byl celý vysmátý. ,,Dobře, uznávám prohru." prohrál si s úsměvem mokré vlasy, když vylezl z vody ven. Také jsem se nad tím musela zasmát.

,,Poslouchej, Tomiko." začal Keigo, když už jsme stáli každý rozvalení na jednom lehátku u bazénu. ,,Hm?" posadila jsem se a přejela k němu pohledem. Chvíli mlčel než konečně řekl: ,,Zítra je něco jako večírek profesionálních hrdinů. Koná se každý rok." Z jeho výrazu jsem poznala, že je poněkud nesvůj, i když se to snažil skrýt. Ještě jsem ho takhle neviděla. Bylo to lehce k smíchu, ale zároveň to bylo roztomilé. ,,Takže, napadlo mě, jestli by jsi letos šla jako můj doprovod. Pokud chceš. Samozřejmě tě do toho nebudu  užít. Navíc si všichni pořád myslí, že jsi mrtvá, takže-" ,,Samozřejmě že půjdu." usmála jsem se na něj. Viditelně se mu ulevilo a úsměv mi proto milé oplatil. ,,V devět tam musíme být. Ani o minutu později."
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Kapitola 32!
Ehm- já se omlouvám za to, že kapitola nevyšla tak dlouho. Myslela jsem si, že budu o prázdninách vydávat častěji, ale bohužel... Moc se omlouvám
Hned přejdu na otázku dne:
Co si myslíte o současném vztahu Hawkse a Tomiko?
Well... uvidíme se u další kapči!
S láskou vaše JustCrazyGirl05 💕✨