Lady Fantasia - BNHA FanFiction

19.

Sen
Stála jsem uprostřed ničeho. Byla jsem bosá a chodidla jsem měla namočené ve vodě. Začala jsem se rozhlížet okolo. Kolem mě stálo několik lidí. Někdo po skupinkách, někdo samostatně. Poznala jsem tátu. Ten stal sám. Pomalu jsem se za ním rozešla. ,,Tati? Co tady-" když jsem k němu došla, jen se na mě podíval a rozplynul se v prach. Nechápala jsem, co se to právě stalo. ,,T-Tati...?" zamumlala jsem nechápavě. Podívala jsem se na další lidi. Byla to skupinka mých spolužáků. Přesněji řečeno Midoriya, Ochaco, Iida, Tsu a Todoroki. ,,Izuku, Ochaco..." rozběhla jsem se za nimi. ,,Pomozte mi, s tátou se něco-" když jsem doběhla k nim, také se rozplynuli v prach. ,,Ne..." sesunula jsem se na kolena a vzala zbytky prachu do dlaní. Po tváři mi stekla slza. Další skupinka lidí. Mina, Kirishima, Denki a Bakugou. Opatrně jsem se postavila a rozešla jsem se k nim Možná že když půjdu opatrně, nerozesypou. Opak byl však pravdou. Když jsem k nim došla, opět se rozplynuli. Po tváři mi steklo dalších několik slz. ,,Ne...Co se to děje? Proč se to děje?!" křikla jsem a po tváři mi steklo dalších několik slz. Třetí skupinkou byli hrdinové. All Might, Midnight, Mt. Lady a další. Rozběhla jsem se i k nim, také se proměnili v prach.
,,Tomiko? Zlatíčko jsi to ty?" uslyšela jsem povědomý hlas. Dech se mi zatajil a do očí se mi nahrnulo více slz. Otočila jsem se za hlasem. Byli to mí rodiče. Mí biologičtí rodiče! ,,Mami? Tati!" po tváři mi stekly další slzy. Stáli kousíček ode mě. Nechtěla jsem udělat ani jeden krok. Mohli by se rozpadnout jako ostatní. ,,Co se to děje? Proč jste tady?" nechápala jsem. ,,Hlavně se uklidni, beruško, vše je v pořádku. " Rodiče se ke mně rozešli. ,,Nepřibližuje se! Rozpadnete se jako ostatní!" varovala jsem je a začala jsem couvat. Odněkud z neznáma se objevily řetězy a spoutali mi ruce. Připoutaly mě k zemi. Stahovaly se níž a níž  až mě donutily spadnout do kleku. Připoutaly mi ruce až u země. Nohy také. Začala jsem sebou cukat, pokoušela jsem se vstát, ale nepomohlo to. Tváře jsem měla stále mokré od slz. Rodiče zmizeli. Místo nich se objevila ta poslední skupina, kterou bych v téhle chvíli chtěla vidět. Liga padouchů. Kroužili a poskakovali kolem mě a jejich smích zněl jako ozvěna. Začala jsem sebou cukat ještě víc. ,,Pusťte mě!" křičela jsem a po tváři mi neúmyslné steklo dalších pár slziček. ,,Ale no tak, princezny přece nepláčou, ne?" uslyšela jsem na krku horký dech. Dabi...ihned odskákal a začal opět kroužit kolem mě. ,,Vypadněte!" křičela jsem. ,,Sestřičko, to mě zase opustíš?" zasmál se Shigaraki. ,,Přesně, nejko. Proč jsi mě opustila?" ozval se dívčí hlas. ,,Měla ses k nám přidat. S tebou by jsme změnili svět k lepšímu! Ke světu bez hrdinů!" ,,Ano, sestřičko, proč ses nepřidala do naší nové rodinky?" ,,Princezno, princezno...odešlas bez rozloučení? Jak nevychované." ozval se opět Dabi. ,,Mlčte! Dejte mi všichni pokoj!" křičela jsem, ale hlasy nepřestávaly. Křičela jsem dále, abych je nemusela poslouchat.
Konec snu

,,Tomiko? Tomiko, probuď se!" budil mě mužský hlas. S křikem jsem se vymrštila do sedu. Zrychleně jsem dýchla a srdcem mi bušilo jako o závod. Byla stále noc. V okně zářil měsíc a jeho paprsky dosahovaly na kožešinový kobereček. Postupně jsem si všímala všech přítomných. Vedle mé postele seděl můj adoptivní táta. V pokoji byla většina mých spolužáků. ,,Tak, rozutečte se, studenti. Vraťte se do svých pokojů, není tu nic k vidění." rozkázal pan Aizawa a všichni s mumláním opustili můj pokoj. Cítila jsem, jak jsou mé tváře vlhké od slz. Musela jsem brečet i v realitě. Při vzpomínce na ten sen...Vrhla jsem se tátovi kolem krku a rozbrečela jsem se nanovo. Vypadala jsem jako malé dítě. ,,Shhhh...už je to dobrý...hlavně se uklidni" utěšoval mě táta a hladil mě po vlasech. ,,Bylo to tak skutečné...r-rozpadl ses mi před očima, všichni se mi r-r-rozpadali před očima." vzlykala jsem do jeho ramene. ,,Já vím... Ostatní tě slyšeli křičet a ihned pro mě doběhli." mumlal. ,,Liga mě znovu dostala. Ch-Chtěla ať se k nim přidám. Byla jsem v pasti." vzlykala jsem dále. Žádná odpověď. Jen mě dál hladil po havraních vlasech. Po nějaké době jsem se uklidnila a odtáhla jsem se. ,,Pokus se znovu usnout ano? Je něco kolem druhé hodiny ráno." políbil mě na čelo a vstal. Já jsem jen kývla. Spát byla momentálně ta poslední věc, kterou jsem chtěla. Můj opatrovník došel ke dveřím a naposledy mi popřál dobrou noc. Nakonec zmizel a já jsem se opět zachumlala do peřiny. Ležela jsem s otevřenýma očima a přemýšlela jsem. Usnout se mi podařilo až okolo čtvrté hodiny ráno.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Kapitola 19!⭐
Dámy a pánové, blížíme se k další kulaté kapitole! Upřímně jsem nečekala, že mi to vydrží tak dlouho!
Otázka dne: Z čeho máte strach?
Já z pavouků (a obecně některého hmyzu), ztráty blízkých, samoty a trochu i výšek, ale není to všechno fobie, ok?
Well...uvidíme se u další části!🌸
S láskou vaše JustCrazyGirl05 💕✨