Odlišní (Nik Tendo FF)

11. Malé nevinné lži

"Dominiku, kam to jdeme?" ptala jsem se ho už asi posté. Rozhodl se, že mi po naší hádce s Terezou spraví náladu. Už jsme šli asi půl hodiny městem a on mi pořád nechtěl prozradit jaký je cíl naší cesty.

"Uvidíš. Už tam za chvíli budeme," odpověděl mi a dál mě vedl městem. Dnes bylo konečně hezké počasí na to, že je podzim. Slunce prosvítalo skrz mraky a jeh paprsky pořád hezky dodávaly teplo.

Zítra mě čekala znovu škola a byla jsem z toho nervózní, protože jsem věděla, že se tam budu muset potkat s Terezou. Všechny přednášky jsme si napsaly spolu, takže ji uvidím na každé hodině. Vím, že se mi neomluví, ona taková není. Nikdy není schopná přiznat svou chybu nebo se snad za své činy omluvit. Vždy za to viní ostatní. Dřív bych to vše vzala na sebe a omluvila se jí sama. Teď už to ale bylo jiné. Vlastně pořád úplně nevím, co to změnilo. Možná snad to, že teď trávím čas s Dominikem a hodně věcí jsem si uvědomila.

"Tak a jsme tu!" zahlásil Dominik, když jsme stáli před vysokou prosklenou budovou. Usoudila jsem, že se tu nachází nejspíš nějaké kanceláře, ale nechápala jsem proč jsme zrovna tady.

"Co tu?" podívala jsem se na něj zvědavě.

"Máme tu studio. Chtěl bych ti ho ukázat," řekl nadšeně. 

Těšilo mě, že se Dominik tak snaží. Pořád se mi těžko věřilo tomu, že je to vážně skutečné, že se to opravdu děje. Jsme tak odlišní. Jsem hrozně malá osobnost oproti němu. Nechápala jsem, co na mně vlastně vidí. Nejspíš jsem to ani vědět nechtěla. Užívala jsem si přítomnost a nechtěla jsem myslet na budoucnost. Moc dobře jsem věděla, že to může ze dne na den skončit.

Vystoupili jsme do třetího patra, kde se v jedné z místností nacházelo jejich studio. Dominik z kapsy u kalhot vytáhl klíč a odemkl místnost. Naskytl se mi pohled na všechny ty nahrávací přístroje, které jsem naživo nikdy neviděla. Strop studia byl posetý hvězdami, které zářily, když byly ostatní světla v místnosti ztlumené. Připadala jsem si jako v planetáriu, bylo to kouzelné.

Dominik mě následně provedl po studiu, ukázal mi jak co funguje a mě to vše strašně fascinovalo. Vůbec jsem nerozuměla jeho výkladu, ale na to mi nezáleželo. Stačilo mi ho pozorovat. Skutečně jsem začala cítit, že se do něj každým dnem víc a víc zamilovávám, a to jsem ho stále vlastně skoro neznala. Je to pouze pár dní, co jsem ho poprvé spatřila a od té doby je to každým dnem silnější a silnější.

Zároveň mi dělalo starosti, protože jsem nevěděla, jak to cítí Dominik. Jak mám vlastně nazvat ten vztah, co mezi sebou máme? A dá se to vůbec nazývat vztahem? Vrtalo mi hlavou tolik otázek a tolik představ o tom, jaké by to asi bylo kdyby ke mně Dominik choval stejné pocity. 

"Chtěla by sis zkusit něco nahrát?" zeptal se mě, když si všiml, jak si to všechno zvídavě prohlížím.

"Já ale přece vůbec neumím zpívat nebo tak," zasmála jsem se nad jeho pro mě šíleným nápadem.

"To nevadí, jenom si to zkusíš," uklidnil mě a pohladil mě po rameni. Lákalo mě zkusit něco nového, ale měla jsem strach, že mi to nepůjde, a že se mi bude smát. Nejvíc ze všeho jsem se bála, že se před někým ztrapním a už vůbec jsem se nechtěla ztrapnit před klukem, co se mi tak líbí. 

"To vážně není dobrý nápad," odmítala jsem jeho návrh pořád dokola. Čekala jsem, kdy se na mš naštve a pošle mě domů.

"Klaudie, tohle mě na tobě tak štve!" zvýšil na mě hlas a praštil pěstí do stolu. Leknutím jsem nadskočila na židli. Nečekala jsem, že ho to až tak vytočí. Netušila jsem, že je takový výbušný typ.

"Proč se všeho bojíš?" pokračoval dál a jeho tváře pomalu rudly vztekem. Mezi obočím se mu rýsovala vráska, jak se rozčiloval.

"J-já nevím," vykoktala jsem a odstoupila od něj. Jeho rozčílení ve mně vyvolalo strach z jeho osoby. Netušila jsem, že umí být takový a vůbec se mi tahle jeho stránka nelíbila. Koukala jsem na něj prozíravě. V mých očích se zrcadlil strach a také tam byl náznak nejistoty. Dominik to zjevně vycítil a pomalým pohybem stáhl pěst ze stolu, do kterého předtím zlostí udeřil.

"Klaudie, promiň..." omluvil se mi, zatímco stále nepřerušoval náš oční kontakt. Váhavě zvedl ruku a opatrně mi ji přikládal na tvář.

"Přehnal jsem to," přiznal a palcem stejné ruky mi jemně přejel po tváři. Vyděsilo mě jeho chování a stále jsem nevěděla, co od něj čekat, takže jsem se po jeho doteku mírně odtáhla.

Byl měnivý jako aprílové počasí. Chvíli slunce, chvíli déšť. V jeho chování se teď zračilo zataženo s temnými mračny. Měla jsem raději ty jeho slunečné a klidné chvíle, které jsem doposud zažívala.

"To ano," uznala jsem. Dominik se ke mně nahnul a měl v plánu mě políbit. Necítila jsem se dobře, něco uvnitř mě nutilo se odtáhnout a tentokrát mu to nedovolit, ale ne vždy se řídíme rozumem. Mezi mnou a Dominikem bylo vždy něco speciálního, už od prvního okamžiku. Nejspíš to byla nějaká zvláštní energie, která projížděla celým mým tělem v jeho přítomnosti.

Dominik se jemně dotkl svými rty těch mých a když jsem začala otvírat ústa na náznak spolupráce, byli jsme přerušeni příchodem další osoby do místnosti. Oba jsme stočili zrak na nově příchozího. Byla to osoba jménem Jakub.

"Čus, co vy tady?" vydal ze sebe překvapeně Jakub, když vstoupil do místnosti.

"Chtěl jsem Kaludii ukázat naše studio," obeznámil ho Dominik. Já jsem tam jen mlčky seděla a sledovala jejich rozhovor.

"Klaudie, copak dělá Terezka?" otočil se na mě s otázkou Jakub.

"Tak to víš sám moc dobře, ne?" odpověděla jsem jízlivě.

"No nevím, už se mi neozvala. Děvka," řekl vytočeně Jakub a slovo "děvka" doslova procedil v zubech.

"Ona tobě? Sama mi říkala, že ty ses na ní vykašlal, protože si po ní chtěl jen sex," nadzvedla jsem nechápavě obočí. Znamenalo to snad, že mi Tereza lhala? Ale proč by to dělala? Co jí k tomu vedlo?

"To je vážně děvka," zasmál se ironicky Jakub.

Takže mi vážně lhala?

Děkuju moc za vaše komentáře a hvězdičky💕 Odlišní jsou pořád #1 v kategorii Milion plus 😍