Odlišní (Nik Tendo FF)

30. Stejní (Konec)

Pohled Klaudie:

"V lednici nic není. Skočím nakoupit," rozhodl Tomáš a zavřel dvířka od lednice. Já se nezmohla na nic jiného, než ležet na gauči a prázdným pohledem civět do stropu. Nade mnou se vznášela imaginární postava Dominika. V duchu jsem s ní mluvila. Říkala jsem jí, že mi chybí, a že všeho moc lituji a ptala jsem se ji, jak bych to mohla napravit.

"Klaudie?" oslovil mě Tomáš a vyrušil mě z představování Dominikovy osoby. Mírně jsem sebou vlivem jeho hlasu cukla.

"Ano?" odpověděla jsem mu a přesměrovala pohled na něj. Stál ve dveřích a v ruce svíral peněženku a klíče od auta.

"Říkal jsem, že jdu nakoupit. Zvládneš to tu?" zeptal se mě se soucitným výrazem ve tváři.

"Jasně," odvětila jsem tiše. 

"Za chvíli jsem zpátky," rozloučil se se mnou a zmizel ve dveřích. Pro mě teď žádná chvíle nebyla dost dlouhá. Nevnímala jsem čas. Nejspíš bych si vůbec nevšimla, kdybych nedýchala. Měla jsem pocit, že tu ani nejsem, že se moje duše vznáší a poletuje po pokoji, nebo že jsem ji ztratila v den, kdy se na mě Dominik podíval těma uslzenýma očima a jeho ústa ze sebe vydala ty daná slova "změnila ses".

Kdykoliv jsem si na to vzpomněla, nemohla jsem se ubránit dalším slaným kapkám, který stékaly z mých očí. Nechci za to vinit Daniela. I když má na tom podíl viny, ale za všechno beru odpovědnost já. Ublížila jsem dvěma lidem  najednou a nechtěla jsem ublížit vůbec nikomu. Dominika jsem zradila a Danielovi jsem ublížila, když jsem mu dávala najevo, že k němu něco cítím. Vlastně já mu tím nelhala, já jsem tomu skutečně v tu noc věřila. Až druhý den mi došlo, že ten, koho mám skutečně ráda, je Dominik.

Pohled Dominika:

Od Daniela jsem se vydal rovnou za Klaudií. V hlavou mi běhala všechna slova, která jsem měl připravená jí říct. Představoval jsem si ji před sebou a nemohl jsem se ubránit úsměvu. Viděl jsem její maličkost jako v mlze, představoval jsem si tu její krásnou tvář s něžnými rysy. Její kaštanové vlasy, čokoládové oči, jemné pihy, které ji zdobily nos a tváře a důkladně jsem si vybavoval ty úžasně plné rty.

Šel jsem po chodníku blízko domu, kde bydlí Klaudie. Z mého bloumání mě vytrhlo povšimnutí, že ze vchodu Klaudiina domu vychází Tomáš. Byl ještě stále u ní? Co tím sleduje? Schoval jsem se raději za keř, aby mě nespatřil. Nepotřeboval jsem mu vysvětloval, co tu dělám a proč jdu za Klaudií. Nejspíš by mě za ní ani nepustil. 

Sledoval jsem, jak nasedá do auta a pomalu odjíždí z parkoviště. Když jsem si byl jistý, že u mě nemůže vidět, přestal jsem schovávat a rychlým krokem se vydal ke vchodu domu. Chvíli jsem váhal, než jsem zmáčkl na zvonek. Snad poprvé v životě jsem byl takhle nervózní. Potily se mi dlaně a srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bál, že mi vyskočí z hrudníku.

"To jsi ty Tomáši?" ozvalo se jemným hlasem. Napadlo mě, že jí zalžu a budu předstírat, že jsem Tomáš, ale můj hlas by mě prozradil a ona by mě stejně poznala.

"Klaudie, tady Dominik," odpověděl jsem nakonec. Následovalo ticho. Nejspíš ji dost šokovalo, že za dveřmi stojím já. Po několika vteřinách ticha se rozezněl zvonek. Neodpověděla mi ani slovo, ale dovnitř mě pustila. Schody jsem bral po dvou, protože už jsem se nemohl dočkat až ji znovu spatřím.

Stála mezi dveřmi ve vytahané mikině a neposedným drdolem na hlavě, ale nikdy nebyla krásnější. Na tváři ji hrál neutrální výraz, vůbec jsem z něho nemohl nic vyčíst. Ani jsem nepoznal, zda mě ráda vidí nebo ne.