Odlišní (Nik Tendo FF)

12. Vzpoura

"Nechápu, že mi lhala," řekla jsem sklesle a nervózně si hrála s prsty. Za posledních pár dní se toho tolik změnilo. Terka byl můj jediný blízky člověk, s rodiči jsem se nestýkala a nikoho jiného jsem neměla. Znala jsem pár lidí ze školy, co se mnou měli společné přednášky, ale s těmi jsem vždy pouze prohodila pár slov, a tomu se nedá říkat přátelství. Dominik byl teď jediný člověk v mým životě, a to mě dost děsilo. Věděla jsem, že mi kdykoliv může zmizet ze života a já zůstanu sama. Nebudu mít už nikoho, na koho bych se mohla obrátit.

"Pojď sem," pronesl Dominik a otevřel náruč na náznak, že se mám k němu přitulit. Ráno jsem měla na Terku vztek, ale teď mi to všechno bylo z nějakého důvodu líto. Věděla jsem, že to není pravá kamarádka, že mi lhala, a že se vždy chovala pouze v její prospěch, ale teď jsem se cítila osamocená.

Jakub z jejího chování smutný nebyl, byl hlavně naštvaný. Nejspíš nebyl zvyklý, že by ho kdy nějaká holka mohla odmítnout, srazilo to jeho ego. Ze skříňky ve studiu vytáhl láhev vodky. Surově otevřel láhev tvrdého alkoholu a z hrdla flašky se napil. Po vypití silného nápoje se otřásl. Stále jsem celé dění sledovala z Dominikova náručí. 

"Zítra ji uvidím ve škole," řekla jsem do ticha, které v místnosti panovalo.

"Nemusíš tam chodit," navrhl Dominik. Odtáhla jsem se od něj a nesouhlasně jsem zakroutila hlavou nad jeho návrhem.

"Jsi blázen? Musím," zasmála jsem se a podívala se na Dominika. Jakub nás mlčky sledoval a u toho pil stále ze stejné láhve.

"A už je to tady zase," protočil oči a napjatě vstal z pohovky, kde jsme oba seděli. Nechápavě jsem na něho upírala svůj pohled. 

"Já vás tady radši nechám," stihl nám povědět Jakub a spolu s láhví se odebral do jiné místnosti. 

"Co je tady zase?" rovněž jsem vstala z pohovky a přešla k němu rychlým krokem. Dominik se opíral o stůl a sledoval každý můj pohyb.

"Nic neriskneš. Pořád se řídíš pravidly a bojíš se udělat něco, co je mimo tvé hranice. To mě tak sere!" křičel na mě. S každým slovem se decibely v jeho hlase zvyšovaly. Rozčíleně máchal rukama ve vzduchu. Moje tělo dostalo signál od něj raději ustoupit. Srdce mi bilo rychleji než předtím.

"Já už radši půjdu," rozhodla jsem nakonec a přešla jsem k věšáku, odkud jsem si chtěla vzít kabát, a co nejrychleji odtud zmizet. Moje plány však byly překaženy Dominikem. Pevně mě chytil za zápěstí a tím mě zastavil. Jeho stisk byl silný a bolestivý. Cítila jsem pod jeho pevným stiskem svůj tep, který byl teď ještě rychlejší. Dostávala jsem strach z jeho chování a bála jsem se jakkoliv zareagovat, když jsem viděla, že je schopný násilí.

Jenom mé oči hypnotizovaly výraz v jeho tváři. Byl plný zlosti. Mezi obočím se mu znovu rýsovala ta vráska a oči měl přizavřené. 

"Musíš být pořád tak slušná?" pokračoval, ale jeho hlas už ubíral na intenzitě. Jeho obličej byl blíž tomu mému. Stisk na mém zápěstí povoloval, ale stále ho svíral ve své dlani.

"Jen dělám, co mám," dostala jsem ze sebe po kratší době ticha. V hlavě jsem si připravovala odpověď, ale žádná by asi stejně nebyla dost dobrá.

"Porušovat pravidla není špatný," přiblížil se k mému uchu a tato slova mi do něj zašeptal. V jeho větě byl slyšet náznak arogance, ale bylo tam i něco sexuálního a pro mě přitažlivého. Nad jeho slovy jsem si skousla spodní ret a semkla víčka, když se jeho ret jemně dotkl mého lalůčku. 

"A už si mi ukázala, že to umíš," pokračoval stejný tónem a po vyslovení své výpovědi přesunul rty na můj krk, kde zanechával znaménka lásky.

Co ten kluk chce? Vůbec se v něm nevyznám. Jednu chvíli je na mě hodný, za pár vteřin to hned obrátí a řve na mě a následně jako mrknutím oka mě tu svádí. Ale ať se chová jak chce, tak mě to nutí chtít ho stále víc.

"Nech mě být!" odhodlala jsem se mu tentokrát vzepřít. Nebude si se mnou takhle hrát. Odstrčila jsem jeho tělo od sebe a čekala na jeho reakci. On pouze stál pár kroků ode mě a překvapeně na mě koukal. To mě donutilo pokračovat.

"Nevyznám se v tobě. Co vlastně chceš?!" stále jsem na něj křičela. On tam nadále stál bez odpovědi. Nad jeho reakcí jsem zakroutila hlavou a začala si oblékat kabát.

"Srovnej si to v hlavě. Já odcházím," řekla jsem už klidně a učinila jsem tak, jak jsem řekla. Za sebou jsem zabouchla dveře a pokračovala dlouhou chodbou. Doufala jsem, že si stále pamatuji cesty a trefím ven.

Scházela jsem druhé patro a schody brala po dvou. Koukala jsem se pod nohy, takže jsem si ani nevšimla, že v mezipatře jde někdo další. Naše těla do sebe narazila a to mě zastavilo. Vzhlédla jsem na dotyčného a nějakým způsobem se mi ulevilo, když jsem zjistila identitu dané osoby. Srazila jsem se s Danielem.

"Wow, to je prekvapenie!" zasmál se Daniel, když zjistil, že ta dotyčná jsem vážně já.

"To teda ano," zasmála jsem se také. 

"Čo tu robíš?" byl stále překvapený.

"Vlastně byla jsem tu s Dominikem," přiznala jsem nerada. Věděla jsem, že mě zasype několika dotazy a nechtěla jsem to s ním celé probírat.

"Takže som dobrý dohadzovač!" řekl radostně a poplácal se pyšně po rameni. No to bych tak docela neřekla, pomyslela jsem si, což mi donutilo vykouzlit na tváři letmý úsměv.

"Když myslíš," prohodila jsem sarkasticky a chystala jsem se odejít. Mé kroky však byly zastaveny. 

"Počkaj, to mi vysvetlíš," zachytl rukáv mého kabátu. Jenom jsem lhostejně pokývala rameny a obešla ho.

"Pozývam ťa na kávu. Teraz!"  oznámil mi a ani se neptal na můj souhlas s jeho nabídkou.

"A neměl si naspěch?" zeptala jsem se ho zvědavě a nadzvedla jedno obočí.

"To počká," máchal nad tím rukou a společně se mnou se vydal ven z budovy.

Vlastně jsem netušila, jestli bych mu měla všechno říct, když je to Dominikův kamarád, tak by se to nejspíš celé obrátilo vůči mně. Z nějakého neznámého důvodu jsem měla z Daniela od prvního okamžiku dobrý pocit. Nezpůsoboval ve mně vzrušení, ani příjemné napětí jako Dominik, spíš mě uklidňoval. A to jsem teď potřebovala ze všeho nejvíc.

Proč vždy, když Dominik něco pokazí. objeví se tu Daniel? 

Jsem ráda, že se vám tato fanfikce stále líbí <3