Odlišní (Nik Tendo FF)

13. Věříš v lásku na první pohled?

"To mě donutilo ho tam nechat, a když jsem utíkala, tak jsem potkala tebe," dopověděla jsem mu celou situaci ohledně mě a Dominika. Daniel po celou dobu pozorně poslouchal, zatímco si upíjel ze svého šálku kávy.

"Počúvaj, Dominik je zložitý. Rád mení nálady. On je proste taký," pověděl mi Daniel. Přiložila jsem si svůj šálek k ústům a rovněž se napila. 

"Dominik je prostě takový? A to ho omlouvá? Já jsem taky nějaká. Jsem starostlivá, stydlivá, zodpovědná, nesnáším změny, a to všechno mu vadí. Neustále se snaží mě měnit, a když se nezachovám podle jeho představ, vyjede po mně. On mě nedokáže brát takovou jaká jsem, tak proč bych já měla respektovat jeho povahu?" emočně jsem si na něj vylila své pocity. 

Lidé v kavárně se na nás začali otáčet. Měla jsem se možná víc krotit, ale nedokázala jsem v ten moment ovládnout svoje emoce. Kdykoliv jsem v tuto chvíli slyšela Dominikovo jméno, nebo se o něm někdo zmínil, cítila jsem v sobě zlost. A nejvíc mě štvalo, že ho Daniel omlouval. Čekala jsem to, je to přece jeho kamarád.

"Klaudie, povedala si mi naozaj všetko? Alebo je tu ešte niečo, čo si mi nepovedala?" Daniel mi věnoval podezíravý pohled a zkoumal výraz v mé tváři. 

"Něco mezi námi proběhlo ještě...spali jsme spolu. Jednou," přiznala jsem s menšími odmlkami. Sklopila jsem zrak a sledovala svůj už prázdný hrníček, který jsem svírala v dlaních.

"Naozaj? Tak to by som do teba nepovedal!" zasmál se Daniel. Zdálo se mi, že z faktu, že jsem spala s Dominikem, byl až podezřele nadšený. 

"Byla to chyba," pronesla jsem chladně. Dlaní jsem si podepřela bradu a svůj pohled upřela na okno, u kterého jsme seděli. Sledovala jsem, jak žlutě zbarvené listí vzlétává poryvem větrů, poletuje vzduchem a následně padá na zem. Viděla jsem muže v černé mikině s kapucí, jak jde po chodníku naproti kavárně. Připomínal mi Dominika. Pořád je v mé hlavě. Ten muž nebyl Dominik, ale na jeho cizí tváři jako bych viděla každou část Dominika.

"Prečo hovoríš, že to bola chyba?" divil se Daniel.

"Protože já a Dominik jsme příliš odlišní na to, aby to někdy mohlo fungovat," přiznala jsem svoji obavu. Věděla jsem, že jednou by Dominika moje povaha mohla naštvat na tolik, že by se se mnou přestal scházet a mně by to ublížilo. Čím dřív si odpustím svoje city k němu, bude to lepší.

"Já ti neviem. Keď som vás viděl spolu, bolo tam niečo..." řekl mi a následně se zamyslel.

"Něco? Co máš na mysli," zvídavě jsem se ptala.

"Niečo zvláštne," dopověděl. Už se nadechoval, že bude pokračovat ve svojí výpovědi, ale přerušil ho zvuk jeho telefonu. Viděla jsem, že mu někdo volá. Nestačila jsem však identifikovat kdo. Slyšela jsem pouze Danielovy odpovědi, takže jsem si nedokázala vydedukovat žádnou teorii, kdo by mohl být ten volající.

"Dominik," uvedl na pravou míru po tom, co hovor ukončil.

"Hľadá ma. Za chvíľu bude tu," oznámil mi Daniel klidně. Srdce mi ho vyslechnutí této věty začalo bušit jako splašené. Nechtěla jsem ho vidět, nemohla jsem ho vidět. Nevěděla jsem, jak bych se k němu měla momentálně chovat.

"Tak já mizím," řekla jsem a rychle se začala soukat do kabátu. Daniel na mě pouze zmateně koukal.

"Kam ideš?" byl zaskočený.

"Nechci ho vidět. Zaplatím za sebe a jdu," sbírala jsem si svoje věci do kabelky a chystala se jít k pokladně, abych za sebe zaplatila.

"To je na mňa. Ale zostaň tu," zachytil mě za ruku a podíval se na mě prosebně. Chvíli jsem skutečně uvažovala, že bych tam zůstala, ale pak při představě, že bych viděla Dominika, se mi udělal knedlík v krku a já si uvědomila, že ho opravdu teď nemůžu vidět.

"Promiň," odtrhla jsem se od něj a zrychleným krokem se odebírala ven z kavárny. To bych ale nebyla já, aby se mi opět nestalo něco nepředvídatelného. Už jsem byla ve vchodě, když mé kroky byly opět zastaveny kýmsi. Vzhlédla jsem k dotyčnému a uviděla ty oči, které mi byly tak známé a ten pohled, který byl pro mě nebezpečný. 

"Klaudie..." vydechl pouze a nepřerušoval náš oční kontakt. Sebrala jsem všechnu sílu, kterou jsem v sobě ještě měla a odtrhla od něj zrak. Beze slova jsem obešla jeho osobu a vydala se vstříc městu. Slyšela jsem za sebou Dominkův hlas, ale nemohla jsem rozeznat, co přesně na mě volal. Zmizela jsem odtud. 

Už to byla hodina, co jsem přišla udýchaná domů. V hlavě jsem si všechno promítala. Zrovna jsem sledovala televizi, když mi přišla zpráva. Jméno odesílatele mě mírně zaskočila. Jaké jméno začína na D a končí na K? Správně. Dominik.

Proč pořád utíkáš? - stálo v jeho zprávě.

Když jsem se nad tím zamyslela, měl pravdu. V poslední době jsem ze všeho pořád jen utíkala a nejčastěji od Dominika. Něco mě k tomu vždy donutilo. Nejspíš to byly moje obavy, co mě doháněly.

Utíkám, když mám strach. - odpověděla jsem mu pouze.

A já mám strach, když ode mě utíkáš - odepsal mi. Tato odpověď mně vykouzlila úsměv na tváři.

Tak mě k tomu nedoháněj. - říkala má zpráva.

Nerozumím svým pocitům, proto jsem takový nevyzpytatelný. Snažím se to ovládat, ale neděláš mi to lehké Klaudie. 

Neměla jsem tušení, co mu na jeho poslední zprávu odpovědět. Rozhodla jsem se si to nejdřív urovnat v hlavě a následně mu odpovědět, ale přišla mi od něj další zpráva.

Věříš v lásku na první pohled?