Odlišní (Nik Tendo FF)

5. Zase utíkám

Mrknutím oka jako bych se vrátila zpátky do reality. Co to dělám? Tohle nejsem já. Smutně jsem se pousmála na Dominika a odvrátila od něj zrak.

"J-já už půjdu," vysoukala se mi z hrdla tato slova těžce. Utekla jsem odtud jako zbabělec a nechala tam Dominika stát. Když jsem odcházela z balkónu slyšela jsem, jak na mě volal, ale za jeho hlasem jsem se ani neotočila. Nestál mi za to? To nemůžu říct. Spíš jsem dostala strach.

S ignorováním všech křičících hlasů kolem mě na mou osobu jsem utekla z jejich bytu. Byly 2 ráno a já běžela ulicemi. Měla jsem pocit, že každou chvíli ztratím nohy, ale jako bych už úplně vystřízlivěla. Všechno bylo najednou jasnější. Nemůžu ze sebe dělat něco, co nejsem. Nezměním se. Nikdy.

Doběhla jsem domů a v předsíni skopla z nohou boty. Udýchaná jsem si lehla do postele. Stále oblečená. Z oblečení i z mých vlasů jsem cítila kouř a vůni marihuany. Polštářky prstů jsem si přejela po rtech, ještě před chvíli je líbal on. Pořád jako bych cítila ten jeho dotek. Jen jsem ležela nehybně na zádech a civěla do stropu. Myšlenky tančily kolem mě. 

Z mého přemýšlení mě vyrušil zvuk telefonu. Podívala jsem se na obrazovku a viděla ikonku zprávy. Psal mi Dominik. Kde vůbec vzal moje číslo? Snad mu ho musela dát Terka. Ale proč by ho vůbec chtěl? Dlouho jsem se odhodlávala, ale nakonec jsem zprávu otevřela.

Dominik: Udělal jsem něco špatně? - vůbec ne, to jen já jsem prostě taková Dominiku, kéž bys to dokázal pochopit

Já: Ne, omlouvám se. - vyťukala jsem svou odpověď.

Čekala jsem ještě nějakou chvíli na jeho odpověď, ale žádné další jsem se nedočkala. Nakonec jsem usnula. Byla jsem vyčerpaná tak, že jsem vytuhla v oblečení.

Ráno mě čekalo nemilé probuzení v podobě bodavé bolesti v hlavě. Ach, to víno. Jako první jsem sáhla po mobilu, abych zkontrolovala, jestli mi Nik odepsal. Vlastně jsem sama ani nevěděla, co by mi měl na moji zprávu odepsat, ale z nějakého důvodu jsem chtěla, aby to udělal. Žádná odpověď. Co si čekala?

Seděla jsem na posteli a tupě hleděla před sebe. Mé myšlenky byly stejně temné jako dnešní počasí. Foukal studený vítr a z nebe padaly kapky deště. Přemístila jsem se na parapet okna a sedla si na něj. Své tělo si přikryla teplou dekou a sledovala dění v ulicích. Opadané listí stromů polétávalo kolem kolemjdoucích lidí. Kapky dopadaly na chodník a zanechávaly zde skvrny. Zapálené svíčky v mém pokoji jen podtrhávaly tuhle podzimní atmosféru. 

Hlavu jsem si opřela o okno a povzdechla si. V tom se pokojem rozezněl zvuk mého telefonu. Rychle jsem seskočila z parapetu a cupitala k posteli, kde jsem měla položený telefon. Jméno volajícího mě překvapilo a srdce opět vydávalo zběsilé a hlasité údery. Dominik. Váhavě jsem hovor zvedla.

"Mmm, ahoj," řekla jsem do telefonu téměř nehlasně.

"Máš teď čas?" pokladl mi hned otázku.

"Jasně, pročpak?" odpověděla jsem mu otázkou.

"Ok," po tomto slově hovor položil. Co to sakra?

Zmateně jsem sledovala obrazovku telefonu a nic nechápala. Ani ne za minutu se mým bytem rozezněl domovní zvonek. Přešla jsem ke vchodovým dveřím a otevřela je. V nich stál Dominik. Vůbec jsem nevěděla, co si o tom všem mám myslet. Nejspíš si všiml mého zmateného výrazu, protože okamžitě začal mluvit.

"Obuj se a jdeme," rozhodl beze mě.

"Co? Kam Jdeme? Počkej!" zastavila jsem ho. Nejsem na takovéto spontánní plány. Ráda mám dopředu vše naplánované a nerada se rozhoduju takhle narychlo.

"Uvidíš. Obleč se a půjdeme. Já na tebe počkám dole v autě," řekl, seběhl schody a zmizel, aniž bych na to stihla odpovědět. Nějakou dobu jsem stála pouze ve dveřích a přemýšlela, jestli mám udělat to, co mi řekl. Nakonec jsem se rozhodla, že asi potřebuji jednou zažít něco, co nemusí dávat smysl a nemusím to mít napsané v diáři, aby se to mohlo uskutečnit.

Převlečená jsem vyšla před náš činžovní dům a sledovala, kde na mě čeká Dominik. Bylo tu spousta aut, ale jen jedno vyčnívalo z řady. Od pohledu vypadalo draze z něho se na mě za staženým okýnkem usmíval Dominik a mával na mě. Váhavým krokem jsem přešla k autu a sedla si na místo spolujezdce. Tázavým pohledem jsem se podívala na Dominika, on na mě pouze mrkl a rozjel se.

Čekala jsem, že rozhovor začne on, ale nestalo se tak. Celou cestu jsme oba mlčeli. Dominik se věnoval řízení a já sledovala okolí. Jeho oči se občas setkaly s mými ve zpětném zrcadle. Jeli jsme asi půlhodiny, než jsme dojeli na místo. Dominik zaparkoval u nějakého lesa, vypnul motor a otočil se na mě. Pohledem mě hypnotizoval. Já si nervózně hrála s pramenem vlasů.

Pak se stalo něco, co jsem vážně nečekala. Dominik se ke mně prudce naklonil a snažil se mě políbit. Odstrčila jsem ho od sebe.

"To jsme sem jeli, aby sis zašukal?" okřikla jsem ho. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vřela mi krev v žilách. Měla jsem na něj vztek. Nikdy jsem nechtěla být takovýto typ holky. Vypadla jsem z auta a silou praštila s dveřmi. Nevěděla jsem kam běžím, ale moje nohy mě nesly samy. Jen být pryč od něj.