Odlišní (Nik Tendo FF)

6. Zachránce Daniel

Stmívalo se a já bloudila lesem. Byl to moc špatný nápad s ním jet a ještě horší nápad vystoupit z toho auta. Ani se nesnažil mě zastavit a to zapříčinilo, že už je skoro večer a začíná být zima a já tu stojím uprostřed lesa, kolem mě pouze stromy a já nevím, co mám dělat. Celou dobu jsem nemohla chytit ani signál, abych si zavolala pomoc. Mé unavené nohy už mě sotva nesly a mé tělo se klepalo zimou.

Najednou jsem zahlédla světlo prosvítající skrze stromy. Doufala jsem, že se blížím k městu. Zrychlila jsem krok. Chtěla jsem být odtud co nejrychleji pryč. Když jsem konečně vyšla z lesa, nacházela jsem se na okraji našeho města. To už zvládnu. 

Unaveným krokem jsem šla podél silnice, kolem mě projížděla auta a já měla zrak upřený na špičkách svých bot. Byla jsem smutná a vlastně i dost zklamaná z Nikova chování. Spousta holek by před ním padlo na kolena a byly by rády, že po nich vyjel. 

Myšlenky mi poletovaly hlavou a já už se pomalu blížila k městu. Bylo už pozdě večer. Z očí mi nekontrolovatelně stékaly potůčky slz. Nemohla jsem si pomoct, pořád se mi chtělo hrozně plakat.

Za zády jsem uslyšela zvuk motoru, uhnula jsem tedy ještě víc na okraj silnice, ale auto kolem mě neprojelo, naopak zastavilo, když bylo téměř u mě. Dostala jsem strach. Srdce mi začalo opět rychleji tlouct a dlaně se mi zpotily. 

Řidič stáhl okénko a vykoukl z něj na mě. Muž měl černé krátké vlasy, potetovaný krk podobně jako Nik a usmíval se na mě. Byl to Daniel. Poprvé a naposled jsem ho viděla na té párty u kluků. Co tu dělá? 

"Čo tu robíš?" zeptal se mě stále s úsměvem na rtech. Stála jsem jako zkamenělá a hleděla na něj. Rozhodla jsem se mu neříct úplnou pravdu.

"Já tudy chodím domů," vykoktala jsem ze sebe nakonec. Nejspíš nikdo není tak hloupý, aby uvěřil, že tudy chodím pěšky domů, ale Daniel ani nevěděl, kde bydlím, takže by tato lež mohla zabrat.

"Zveziem ťa," naznačil mi rukou, abych nastoupila. Za normálních okolností bych po tom zážitku s Dominikem s dalším klukem do auta nenastoupila, ale moje únava byla silnější, takže jsem byla vlastně ráda za jeho nabídku.

Sedla jsem si na místo spolujezdce a doufala, že nezačne konverzaci a nebude se na nic vyptávat. Neměla jsem náladu mluvit. Jen jsem chtěla mlčky sedět a z okýnka sledovat míjející se stromy a domy. Nic nevnímat. Být co nejdříve doma sama a dát si horkou koupel. To přesně jsem potřebovala.

Daniel, jako by mi četl myšlenky, neodlepil své oči od cesty a nevydal ze sebe po celou dobu ani hlásku. Pouze se mě zeptal na adresu mého bydliště, a to byly jediné dvě věty, které jsme za celou dobu prohodili. 

Dan zaparkoval auto před vchodem mého domu. Svou tvář jsem otočila na něj a děkovně se pousmála. Chtěla jsem vzít za kliku a vystoupit z auta, ale byla jsem Danovým hlasem zastavena.

"Viem čo sa stalo medzi tebou a Dominikom," řekl najednou a svoji dlaň přiložil na tu mou, abych nemohla otevřít dveře a vystoupit z auta. 

"On ti něco říkal?" sklopila jsem zrak a své ruce si spojila na stehnech. Na Daniela jsem se ani nepodívala, pouze jsem očima sledovala mé ruce.

"Áno. Poslal ma, aby som ťa našiel. Mal o teba strach," pověděl mi a pousmál se na mě sklesle. Vůbec jsem netušila, zda tomu mám věřit nebo ne. Je to Dominikův kamarád, může mi klidně lhát jen, aby Dominika očistil.

"Když měl o mě strach, proč mě nešel hledat sám?!" pronesla jsem dosti nepříjemným tónem. Nechtěla jsem být protivná na Daniela. Vím, že on za to nemohl, jen se snažil pomoct, ale nějak jsem ze sebe potřebovala tu zlost na Dominika dostat. Neskutečně mě štval. Kdyby tu teď byl, nedokázala bych držet jazyk za zuby. Nejspíš bych mu řekla něco, co si ještě žádná dívka nedovolila a něco, co by ode mě asi nikdy nečekal. Vlastně ani já sama ne.

"Vedel, že sa na neho hneváš!" zvýšil hlas i Daniel. Byl na Dominikově straně a bojoval za něj víc, než Dominik sám za sebe. Musí mu na něm vážně záležet, když se se mnou hádá za něj.

"Tohle nemá cenu," zakroutila jsem hlavu a konečně vystoupila z auta. Doma jsem si lehla na postel a zase jen přemýšlela. Od té doby, co jsem ho poznala, nedělám nic jiného než si přemítat myšlenky v hlavě. Proč se vlastně o mě vůbec stará? Ani se neznáme. Poprvé jsme se viděli v baru a druhý den u nich na bytě. Vždy v tom hrál roli alkohol. Nic v tom není. To sama sobě ráda nalhávám. Hluboko ve mně jsem věděla, že se mi vryl do paměti. Nějakým podivným způsobem mě strašně ovlivňoval. Působil na mě nějakým zvláštním kouzlem, charismatem. Stačilo se mu podívat do očí a srdce se mi rozbušilo. Bylo to v jeho očích, v jeho pohledu. 

A pak jsem uslyšela podivné rány z venku. Na okno v mém pokoji dopadaly malé kamínky, a to vydávalo ty podivné rány. Pomalými kroky jsem se přemístila z postele k oknu, abych zjistila, kdo má na svědomí ty zvuky. Schovala jsem se za záclonu a jen lehce vyklonila hlavu. Pod oknem stála osoba vysoké a hubené postavy v mikině a s tetováním pavučiny na krku. Zase Dominik.

Děkuji moc za každou hvězdičku a komentář. Jsem ráda, že se vám tato fanfikce líbí <3