Odlišní (Nik Tendo FF)

14. Jen já a on

Věříš v lásku na první pohled?

Stále dokola jsem si četla tuto jeho poslední zprávu. Čas utíkal a já jen seděla na posteli a očima hypnotizovala displej telefonu. Mám to snad chápat tak, že se do mě Dominik zamiloval?

Láska na první pohled - co vlastně tato slova znamenají? Kdybych si měla odpovědět sama, pro mě to byl moment, kdy jsem v tom baru poprvé Dominika spatřila. Mráz mi přejel po zádech, srdce se rozbušilo, zalapala jsem po dechu a nemohla jsem od Dominika odtrhnout oči. Když se naše pohledy střetly, jakoby se čas zastavil a okolní svět přestal existovat. 

Svou odpověď na tvou otázku znám, Dominiku. Nevěřila jsem v ní, dokud jsem tě nepotkala. Moje otázka však je taková, jestli ti to vůbec můžu napsat, mluvila jsem na Dominika v duchu. Věděla jsem však, že mu nemůžu projevit své pocity. Opět tu byl můj otravný strach, který byl silnější, než já.

Dlouho jsem ještě přemýšlela nad odpovědí, která by byla dost dobrá na to, abych ji mohla Dominikovi poslat. Nakonec jsem se odhodlala a vyťukala svou zprávu. Chvíli mi však trvalo než jsem našla odvahu zpráva odeslat.

Nevím, zda něco takového existuje, ale cítím něco, co se tomu hodně podobá. - stálo v mé zprávě určené Dominikovi.

Netrvalo to ani 5 minut a obdržela jsem od Dominika další odpověď. Po přečtení jeho zprávy se mi v bříšku rozletělo hejno motýlů. Byl to nepopsatelný pocit.

Existuje, Klaudie. Je to ten pocit, když se ti podívám do očí.

Co to všechno znamená? Jak bych se v tuto chvíli měla zachovat? Myslí Dominik svá slova skutečně vážně? Hlavou se mi honilo několik otázek a na žádnou jsem neznala odpověď. Toužila jsem se Dominika zeptat na tolik věcí. Potřebovala jsem ho vidět a všechno mu říct, na všechno se zeptat. Cítila jsem se zvláštně. Kdybych znala slova, kterými bych své pocity mohla popsat, udělala bych to. Žádná taková však neexistovala, anebo jsem sama nevěděla, jaké pocity v sobě vlastně chovám.

Musím za ním, říkalo mi srdce. Bylo to tu zase. Znovu jsem utíkala, ale tentokrát to bylo jiné. Utíkala jsem za ním. Z nebe padaly kapky deště jako za poslední dny pořád. Běžela jsem, nohy mě nesly samy a já se blížila k Dominikově bytu, kde bydlel s ostatními kluky. Doufala jsem, že tam bude sám.

Z nosu mi stékaly potůčky dešťové vody, vlasy jsem měla celé mokré a oblečení také. Už stačilo udělat jen pár kroků po schodech a budu stát před prahem jeho bytu. Rozklepanou ruku jsem nejistě zazvonila a netrpělivě čekala až se otevřou dveře. Netrvalo to dlouho a pak se skutečně dveře otevřely. Ucítila jsem píchnutí v srdci, když jsem se zklamání zjistila, že ve dveřích nestojí Dominik, nýbrž Jakub.

"A-ahoj. Prosím tě, Dominik je doma?" dostala jsem ze sebe stěží. 

"Není, ale za chvíli by měl přijít," koukal na mě zmateně.

"Stalo se něco?" dodal ještě otázkou.

"Já mu jen něco potřebuji říct," pověděla jsem mu a čekala na pozvání dovnitř.

"Jasně. Pojď dál," pokynul mi rukou, abych vstoupila dovnitř.

Zavedl mě do obýváku. Já jsem tam jen nervózně stála a v hlavě si skládala věty, které bych chtěla Dominikovi říct.

"Chceš čaj? Musíš být promrzlá," nabídl mi slušně Jakub.

"Ten bych si dala," přiznala jsem. Byl říjen a venku už teplo nebylo, takže mi z toho promočeného oblečení skutečně byla zima.

"A něco na převlečení?" zasmál se, když si mě pohledem sjel odshora dolů. Rovněž jsem se zasmála, z mého oblečení doslova kapala voda.

"Zavedu tě do Dominikova pokoje a tam si něco převlečeš. Asi by nebyl rád, kdybych ti půjčil nějaké svoje oblečení," usoudil Jakub se smíchem v hlase.

"Nebyl by rád? Proč?" zajímala jsem se.

"No...snad víš, že Dominik je do tebe blázen," otočil se na mě, když mi hledal v Dominikově šatníku nějaké tričko, do kterého bych se mohla převléct. Nadechovala jsem se pro odpověď, ale byla jsem přerušena zvukem domovního zvonku.

"To bude Dominik. Nikdy nemá klíče!" zanadával Jakub a odebral se z místnosti. Začala jsem zrychleně dýchat a v krku se mi objevil knedlík z nervozity. Rychle jsem se nasoukala do Dominikova trička a sedla si na postel, čekající na jeho příchod.

"Máš tu návštěvu," slyšela jsem, jak Jakub říká Dominikovi.

"Koho?" odvětil mu Dominik.

"Jdi do pokoje a uvidíš," pobídl ho Jakub.

Pak už jsem pouze slyšela kroky, které byly hlasitější, jak se blížily k pokoji. Viděla jsem, jak Dominik bere za kliku a ucítila jsem ještě větší nervozitu. Následně se rozrazily dveře a objevil se Dominik. Na jeho tváři se rozlil překvapivý úsměv.

"Klaudie," vydechl šokovaně.

"Ahoj," pronesla jsem a nervózně mu zamávala. Dominik zavřel dveře a přešel ke mně. Postel se mírně prohnula, když se usadil vedle mě. Stočila jsem k němu hlavu a můj pohled opět patřil jeho osobě. Chvíli jsme na sebe beze slova hleděly. Na Dominikovi bylo stále vidět, že je v šoku, že jsem za nim přišla. Stále si mě prohlížel, jakoby si myslel, že se mu pouze zdám, a že se mu brzo před očima vypařím.

"Přišla jsem ti něco říct," oznámila jsem mu a stydlivě od něj odvrátila zrak.

"Co si mi přišla říct, Klaudie?" zeptal se. Miluji, když mi říká jménem. Z jeho úst má to jméno úplně jiné kouzlo.

"Přišla jsem ti odpovědět na tvoji poslední zprávu," podívala jsem se na něj opět.

"Taky to cítím, když se ti podívám do očí," vysoukala jsem ze sebe pomalu. Na každým slovu jsem s dávala záležet. Moc pro mě tato chvíle znamenala. Po vyřčení této věty jsem znovu sklopila pohled na svoje ruce a čekala na Dominikovu reakci. Najednou se na mé dlani objevila ta jeho. Vzal ji do té svojí. Jeho dlaň pasovala tak hezky do té mé, jako by to tak mělo být.

"Tak už se neboj," řekl mi a přitáhl si mě k sobě za bradu.

"Když to tak má být, tak to tak prostě bude. Ty se tomu nevyvaruješ ani díky svému strachu," pronesl, když byl můj obličej téměř nalepený na ten jeho.

Místo odpovědi jsem ho políbila a znovu cítila ten strach, ale tentokrát to byl ten příjemný strach. Žádný strach není hezčí než takový, když se bojíte, že přítomnost, kterou žijete, je jen pouhý sen. V tuto chvíli jsem tu byla jen já a on. Nikdo jiný neexistoval. Svět se přestal točit.

Stále č. 1 v kategorii Milion plus! Moc vám děkuju <3