Mezi Ztrátou A Získáním |FF Psycho Rhyme, Dorian |

4

Projela jsem si onoho člověka od hlavy až k patě. Viděla jsem mu na očích že má strach, pravděpodobně jak budu reagovat. Sama jsem se tohodle setkání bála ale odhodlaně jsem si stoupla a opatrně jsem ho objala. Cítila jsem že se mu ulevilo a i on své ruce omotal kolem mě. "Prosím vem mě pryč" poprvé jsem mu koukla do očí které byli sakra moc upřímné. Musel vycítit a vidět že z mých očí srší opět bolest proto jen přikývl. Do jedné ruky vzal můj kufr a do druhé si uchopil mou ledově studenou ruku. "Jsem Dejan" Vřele se usmál a dál pokračoval v cestě. Jakoby věděl na co se chci zeptat. Jeho ruce otevíraly kufr do kterého dal mé zavazadlo, a já se naposledy otočila na zdi domova kde jsem celý svůj život žila. Pohledem jsem se loučila a uslyšela bráchův hlas : "Můžeme? " opatrně se mě zeptal aby na mě netlačil. Já jen kývla na souhlas a usedla si na místo spolujezdce. Chvíli byla docela dusná atmosféra a oba jsme se báli. Já se ptát na otázky na které neznám odpověď, on navázat konverzaci. "Vím že tě zajímá hodně věcí, proto si myslím že je čas ti to říct" Dejan se rozhodl prolomit ono nepříjemné ticho a já se napnula. "První chci aby jsi věděla že jsem do nedávná sám nevěděl že mám sestru." po téhle větě se na chvíli odmlčel ale našel odvahu pokračovat : "když jsi se narodila měl jsem dva roky, z dětství si toho moc nepamatuju takže ani nevím že jsi se narodila. Před 3 měsíci naší rodiče zemřeli při autonehodě a já se díky tomu dozvěděl že tě mám. Nedalo mi to a musel jsem se babičky zeptat na všechny věci ohledně tebe. Řekla mi že v tu dobu co jsi se narodila měli rodiče problém se vůbec postarat o mě natož o novorozence. Finančně na tom nebyli dobře a nebyli ti schopní dopřát to co jsi v tu dobu potřebovala, proto tě dali do dětského domova. Musel jsem tě začít hledat. Trvalo mi to 3 měsíce zjistit kde se vlastně nacházíš, a když jsem to zjistil stál jsem si za tím že s tebou chci být v kontaktu i přes možnost že mě nenávidíš " viděla jsem na něm že mu dělalo problém mi vůbec tohle říct. Sršel z něho smutek a provinění. Ale já se usmála. "Jsem ráda že jsi se objevil aspoň teď. Teď nás může rozdělit jen smrt" i on mi věnoval úsměv a mezi námi panovala už příjemná atmosféra.