sweet words

6: Hoseok

Hned jak se alespoň trochu rozednilo jsem je vzal na cestu zpátky k Namjoonovi. Jimin sotva kulhal a jak jsem předpokládal, ta rána mu celá ještě natekla a začal se tam tvořit zánět. Musel jsem se s nimi co nejrychleji dostat do Daegu, abych mu to tam alespoň nějak provizorně ošetřil. Proč bych to měl ale vůbec dělat? Proč bych se o něj měl starat? Vždyť on by to pro mě neudělal, tak proč bych to měl já dělat pro něj?

Byli jsme na cestě sotva půl dne, když jsem uslyšel tupou ránu a otočil se. Jimin se zhroutil do trávy a ztratil vědomí. Jungkook k němu rychle přiběhl a pokoušel se ho probudit, ale marně. Možná to tak mělo být. Možná tady má prostě umřít a já mu to utrpení akorát prodloužil.

,,P-prosím" ozval se vedle mě uplakaný hlásek a já se jen podíval na mladého prince, který se skláněl nad sotva dýchajícím hybridem.

,,Prosím, m-musíte mu po-moct. Pr-rposím, o-on tu jinak umře. O-on je m-moje všech-chno, t-tak prosím. " zafňukal znovu a já se na něj otočil celým tělem.

,,Proč bych to měl dělat? Vždyť se podívej. Sotva dýchá. Je zbytečný se tahat se zbytečným závažím. Stejně jsem ho měl rovnou zabít, aspoň by teď netrpěl jako nějakej pes." odfrkl jsem si a stoupl si vedle něj.
,,Tak a teď si stoupni, jde se dál." zavrčel jsem výhružným tónem. Přece mi nějaké malé dítě nebude říkat, co musím a nemusím.

,,Ne!" zakřičel na mě a sehl se blíž k Jiminovi, jako bych mu snad chtěl nějak ublížit.
,,Jestli říkáš, žes ho měl zabít, tak proč jsi to neudělal? To zaprvé. A zadruhé! Nehnu se od hyunga, dokud naposled nevydechne, když ho tedy nechceš zachránit a radši ho tu necháš umřít." křičel dál a nepřestával plakat, já jsem toho však měl plný zuby. Přece si nějaký malý budižkničemu nebude určovat podmínky! To já bych tu měl určovat podmínky!

Proč jsem ho teda nezabil, když jsem k tomu měl tu nejlepší příležitost? Vždyť jsem zabil už tolik chlapců. Tolik chlapců v jeho věku. Co mi v tom sakra bránilo? Co mi teď brání v tom vzít Jungkooka za ruku a klidně ho celou cestu táhnout za sebou? To sám netuším. Netuším, proč se teď cítím, jakoby mi něco hrozně tížilo svědomí.

,,Tak dobře Jungkooku, uděláme dohodu. Když se do večera neprobudí, tak se mnou půjdeš dobrovolně a jeho tady prostě necháš." sedl jsem si na zem z druhé strany Jimina a podal mu pravou ruku. Jungkook ke mě vzhlédl a utřel si slzy na tvářích. Chvilku přemýšlel a pak se usmál.

,,Dobře, ale jestli se probudí, tak mu tu nohu ošetříš a celou cestu ho poneseš." usmál se a rychle potřásl mou rukou na znamení uzavření dohody. Já mu jen nevěřícně koukal do očí, ale v duchu jsem se pro sebe usmál. Vzhledem k tomu, jak jeho noha teď vypadala a jak rozsáhlý tam měl zánět, jsem věděl, že bude zázrak, jestli se vůbec někdy probudí.

❁

Schylovalo se k večeru a já si v hlavě už pořádal maličkou oslavičku mého úžasného vítězství. To malý princátko pořád sedělo u Jimina a měnilo mu obklady na čele - jakoby mu to mohlo s něčím pomoct. Chvílemi mi ho bylo i líto, tak jsem si k němu přisedl a položil mu ruku na rameno.

,,Už ho nech v klidu ležet. Je jasný, že se nevzbudí a ty už jsi udělal snad všechno proto, aby aspoň otevřel oko." usmál jsem se na něj. On však jen setřásl moji ruku a neodvracel zrak od ležícího prince.

,,Ty to prostě nechápeš, co?" prskl po mě a konečně se na mě otočil.
,,Já ho tady prostě nemůžu jen tak nechat a věřím, že on je dost silný na to, aby do večera vstal. Nechápu, co je na tom tak těžké pochopit." otočil se zpátky k Jiminovi a vyměnil mu obklad na čele.

,,Prostě je to můj straší brácha a já ho nemůžu opustit." posmrkl si a lehl si do trávy. Já se položil vedle něj a koukl se na nebe.

,,Hele a jakto vůbec mezi sebou máte? Vždyť on je... je hybrid a ty člověk. Nejste prokrvení příbuzní. Nebo ano?" zeptal jsem se se zájmem a otočil hlavou k němu. On se jen pousmál a koukal stále k nebi.

,,Teď už je asi stejně jedno komu to řeknu. Jiminie-hyung je můj nevlastní straší bráška. Mamka měla jednou úlet s jedním hybridem a vznikl z toho Jimin. Táta ho nikdy neměl rád, asi proto jí pak ještě udělal mě. Aby prostě dal matce najevo, že Jimin pro něj nikdy nic znamenat nebude. Asi v šesti se pak naučil skrývat si ouška a ocásek a trénoval to hrozně dlouho a mě ho bylo tak líto. Vždycky ho to hrozně bolelo. Nakonec se rozhodli, že ho ožení a on konečně odejde." posmrkl si a hodil si ruku přes obličej po kterém mu stékali potůčky slz. Nějak jsem tomu nemohl uvěřit. Jak se sakra mohl naučit to skrývat. Kohokoli koho jsem potkal, mi říkal, že se to prostě skrýt nedá. Že to až moc bolí na to, aby se to skrylo. A jemu bylo prý šest a naučil se to. Sakra. Do čeho jsem se to nechal namočit. Jak ho budu moct zabít, když jsem to nedokázal ani předtím a to jsem o něm ani nic nevěděl.

Zvedl jsem se a klekl si k jeho noze. Z batohu jsem si vyndal vodu, mast na rány a obvaz. Jungkook rychle vystřelil do sedu a vystrašeně se díval, co budu dělat. Já jsem si jen pro sebe povzdechl a dal se do práce.

,,C-co se to chys-stáš dělat?" přiškrceně se mě zeptal Jungkook a stále koukal na Jiminovo potící se obličej. Já si jen povzdechl a začal mu vodou čistit ránu, jak nejlépe jsem dokázal.

Celou tu dobu, co jsem se snažil alespoň nějak zmírnit zánět, pozoroval Jungkook Jiminovo obličej a občas mi musel pomáhat ho držet na místě, abych mohl dál pokračovat. Byl to snad nejhorší večer, který jsem za posledních pár let zažil. Chvíli jsem si připadal, jakobych už Jiminovo nářek a prosby o slitování už nemohl dál poslouchat, ale věděl jsem, že musím pokračovat dál.

Nakonec jsme skončili okolo desáté večer. Jiminovo hlavu jsem si položil na klín, občas mu měnil obklady na čele a sám se opřel o strom. Jungkooka jsem poslal si lehnout, protože vypadal, že už nevydrží vzhůru ani pět minut. Nechápu, co to sakra dělám. Měl jsem ho tu nechat a Jungkooka prostě dotáhnout. To jsem měl. Ale vždycky, když se podívám na jeho obličej, tak mě něco - něco uvnitř mě - nutí neodtrhávat oči. Hrát si s jeho vlasy. Možná se i trochu usmívat. Proč cítím to, co cítím, když jsem s ním. Vždyť ho ani neznám. Nevím kdo je.

Pak jsem se znovu sklonil k jeho obličeji a ty pocity tu byly zase, ale tentokrát jsem tomu neodolal a prohrábl jeho černé vlásky. A pak znovu. A znovu a znovu, dokud jsem neusnul také.

❁

Promiňte, že tenhle díl byl delší než normálně, ale mě to prostě nešlo nikde ukončit. ><

purple u 💜💜