sweet words

20: Hoseok

Ze začátku to bylo jen jemné otření rtů o sebe. Strašně moc jsem se bál, že mě od sebe odstrčí a uteče někam hodně daleko. On však jen dál seděl na mém klíně a nechával mě, abych opečovával jeho rtíky.

Už jsem se od něj chtěl odtáhnout, když v tom jsem ucítil, jak rozvážně, skoro neznatelně, pohnul svými rty proti těm mým. To jakoby mi dodalo novou energii a já si ho opatrně přitáhl blíž a začal znovu, jen s tím rozdílem, že mi odpovídal na mé pohyby. Byl jsem jako v sedmém nebi. Právě se tu líbám s Jiminem. Co se sakriš za ty dny, co jsem tu nebyl stalo. Najednou jsem však ucítil, jak mi na ruce, které jsem měl na jeho tvářích, dopadají mokré kapičky. Rychle jsem se od Jimina odtáhl a vyděšeně na něj koukal.

Co jsem udělal špatně? Vždyť, proč mě neodstrčil? Proč pláče? Trhá mi to srdce. On se však přitulil k mojí hrudi, kde dál potichounku brečel. Nechápu to. Jestli to tak nechtěl proč se ke mně teď tulí?

,,Pročpak pláčeš princezno?" zeptal jsem se ho jemně a pohladil po zádíčkách.
,,P-protože j-jsem strašně odporná v-věc a-a-a u-udělal jsem n-něco s-strašný-nýho a-a..." chtěl pokračovat, ale já už nemohl slyšet ani jedno další slovo. Tak moc mě bolelo, že si něco takového o sobě myslí. Pro mě byl dokonalý. Přiložil jsem znovu své rty na jeho, abych ho umlčel. Když jsem se od něj pomalinku odtáhl, tak jsem se mu podíval hluboko do očí.

,,Jiminie už nikdy, nikdy, nic takového neříkej. Jsi dokonalý. Pro mě jsi dokonalý. Moc mě bolí, když si o sobě něco takového myslíš." smutně jsem se mu zadíval do očí a on pouze sklopil zrak. Přitáhl jsem si ho tedy znovu k sobě a hladil ho po zádech a vytvářel mu tak na nich velké uklidňující kruhy.

,,Když t-ty ne-nevíš, co s-se stalo, když j-jsi odjel." zakňoural mi do hrudi a já si ho jen přitáhl o kousek blíž. Potřeboval jsem ho cítit a potřeboval jsem cítit, že je v pořádku.

,,Když jsi odjel, bylo mi strašně a pak Jin... Jin zjistil, že jsem si tě nejspíš vtiskl a pak... pak..." nemohl dál pokračovat. Já jsem okolo něj obmotal své paže a zabořil hlavu do jeho krku. Tak on si mě vtiskl. Možná, možná kdybych se snažil, tak by se do mě mohl i zamilovat. Najednou však Jimin našel znovu vůli pokračovat a nad tím, co řekl mě polil studený mráz po zádech.

,,J-jenže ty-ty seš pořád nevracel a já... trhalo mi to srdce a-a p-pak si mě o-odchytil ten chlap - ten z hospody a ř-říkal mi ošklivé věci. Ř-říkal že mě ni-nikdy nebudeš mi rád - ni-nikdo mě n-nebude mít r-rád - pro-protože j-jsem jen zvíře a z-zvířata j-jako já pa-patří do k-klece." rozplakal se, přičemž se smotal do malinkého klubíčka.

,,P-pak mě chytil za vlasy a n-někam tá-táhl. Kdyby to Jin neviděl, t-tak ne-nevím. A-asi bych o-opravdu skončil v-v kleci. Jin mě zachránil. Zase." zahuhlal ve svém klubíčku a rozvzlykal se na plno. Zvedl jsem tedy jeho hlavu a podíval se mu hluboko do jeho oček. Nemůže být dál smutný. Ne kvůli nějakýmu idiotovi. Ne kvůli mně.

,,Shh princezno. Už je dobře. Už nikam neodejdu. Teď už ne." opřel jsem si svoje čelo o to jeho a zavřel oči. Tohle je tak strašně moc špatně. Proč se něco takového musí dít zrovna Jiminiemu. Stále mu tekly slzičky plným proudem a já nebyl schopen je nijak zastavit.

A tak jsem ho dál objímal a tiskl se k němu. Voněl po vanillce. Moc nechápu, kde k takové vůni přišel, ale vůbec mi to nevadilo. Byl díky tomu ještě o něco málo více sladký. Moje slaďoučká princezna.

Chtěl jsem mu ještě něco říct, když v tom se rozrazily dveře a v nich stál zaraženě Jungkook. Tedy z počátku. Hned jakmile se vzpamatoval z prvotního šoku, zaplavil celý jeho obličej čirý vztek. Přešel třemi ráznými kroky až k nám, kde si vzal zmateného Jimina do náruče a naštvaně se na mě obořil.

,,Co tady ksakru děláš? Proč to Jiminovi děláš? To ho chceš zničit? Radim ti, drž se od něj dál!" štěkal po mě. Já se však soustředil pouze na Jimina, který se všemožně kroutil v Kookově sevření a snažil se dostat zpátky ke mně. Toto zjištění mi rozlilo hřejivý pocit v těle.

,,Vždyť jsem mu nic neudělal Jungkooku. Co máš se mnou do prdele za problém?! Co ti tak vadí?" vyštěkl jsem na něj pro změnu já, ale obličej jsem si nechával ledově klidný. Nemůžu uvěřit, že mi opravdu šesnactiletý dítě říká, co mám a nemám dělat.

,,Co mi vadí?! Co mi vadí?!! Na to se ptáš? Třeba to, že Jimin tady kvůli tobě probrečel snad každičkou noc! Nebo třeba to, že kvůli tobě měl už tolik zranění. Tolik bolesti si kvůli tobě prožil a ty se ptáš, co mi vadí?!" křičel po mě a mě to totálně uzemnilo. Vždyť je to pravda. Nikdy jsem se ho neptal, jestli chce zůstat se mnou. Nebo jestli je tu šťastný. Co když si myslí, že když odejde, tak ho zabiju? Co když tady není šťastný?

Najednou však Jimin vyklouzl Jungkookovi z náruče a přihopkal zpátky ke mně na postel, kde mě obejmul a podíval se smutně na naštvaného Jungkooka.

,,Kookie nemůžeš to Hobimu vyčítat. On za to nemohl. Kdyby - kdyby nepřišel on, přišel by někdo jiný a já... já jsem rád, že přišel zrovna Seokie." když vyslovil moje jméno, otočil se na mě a kouknul se mi do očí. Pohladil mě po tváři a usmál se na mě. Vtiskl jsem mu pusinku na čelo a on se hned otočil zpátky na Jungkooku, který na nás zhnuseně koukal.

,,Jimine pochop to! On ti jenom ublíží! Vždyť k tobě ani není schopnej nic cítit! Zničí tě Jiminie." vydechl smutně a podíval se na mě. Netuším co viděl, ale hned v zápětí řekl:
,,Jestli... jestli mu něco uděláš Hoseoku. Jestli mu ublížíš - tak já potom ublížím mnohonásobně tolikrát tobě! Nesnáším tě." vyštěkl na mě naposledy, než s hlasitými kroky odešel pryč z našeho pokoje.