sweet words

17: Jimin

Seděl jsem u Jina v ordinaci, tentokrát na normální židličce a ne na tom strašném lehátku - díky bohu, po určitých zážitcích jsem ho začal nenávidět - a on něco zadával do počítače. Pak se na mě otočil celým tělem a spojil si ruce, které položil na stůl.

,,Jimine tohle je moc důležité, tak potřebuji, abys mi odpověděl popravdě! Rozumíš mi?!" řekl mi přísně a já se nemohl na nic jiného, než vyděšené pokývání hlavou. Co může být tak důležitého?

,,Měl jsi už své období?" zeptal se mě vážně a já celý zrudl. Na tohle jsem nevzpomínal úplně rád. Tak strašně moc to bolelo. Nechci to už nikdy znovu zažít. Znovu ne.

,,A-ano. M-minulý rok. D-dvakrát. Doktoři říkali, že bych to měl dostat čtyřikrát do roka, ale nejspíš jak skrývám ouška, tak se prý celkově brzdí celý ten cyklus." mumlal jsem si pod fousky a nervózně přitom podupával nohou. Opravdu tohle téma nemám rád.

,,A pomohl ti při tom někdo nebo tě nechali samotného." zeptal se ledovým tónem a já se hrozně bál, že řeknu něco špatně.

,,J-jak jako pomohl? V-vždyť to asi ani nejde, ne?" nervózně jsem se zasmál a poškrábal se na zátylku. Jak by mi s něčím takovým mohl pomoct někdo cizí? Vůbec jsem to nechápal.

,,Dobře. Nějak tak jsem čekal, že mi něco takového řekneš. No a kdy by ti mělo začít?" zeptal se znovu a mě to začínalo být čím dál více nepříjemné. Nechci, aby se mnou někdo byl, až to začne. A už vůbec se mi to nechtělo řešit s Jinem.

,,N-někdy po Vánocích? Možná." nervózně jsem se zasmál a začal si v rukách mnout ocásek. Mám ještě dva týdny. Všechno je zatím v pořádku. Zatím.

,,Dobře, tak to by bylo asi vše. Až budeš cítit, že to na tebe jde, tak mi to dojdi okamžitě říct a já ti dám nějaké prášky na zklidnění, ano? Potom to bude o něco málo lepší." usmál se na mě a začal něco zapisovat znovu do počítače. Mně po chvíli řekl, ať se vrátím do obýváku, že si potřebuje ještě dodělat něco do práce. Byl jsme rád. Nemám rád tu ordinaci.

Když jsem došel zpátky do obýváku, Jungkook tam už nebyl a Hobi se tam o něčem bavil s Joonem. Bylo mi blbé je rušit v rozhovoru, tak jsem si sedl vedle do křesla, smotal se do klubíčka a pozoroval je, jak si povídají. Nejdřív jsem se vůbec nechytal a pak mi došlo, že se baví nejspíš o něčem, co se Joon chystá udělat v práci, ale není si tím moc jistý.

Trošku jsem si tedy odkašlal, abych na sebe upozornil. Oba dva ke mě stočili zrak a Hobi si poklepal na stehna. Já se tedy zvedl, přešel až k němu a opatrně, s ohledem na svá bolavá záda, jsem se mu svalil přímo do náruče. On se jen zasmál a přitáhl si mě o trošku blíž. Nevím čím to bylo, ale vždy, když jsem byl takto blízko, cítil jsem se najednou klidný. Všechny starosti odplouvali někam hodně daleko.

,,Tak co princezno? Je všechno v pořádku? Co ti tam ten Jin vůbec dělal? Vypadáš trošku rozklepaně." zeptal se mě starostlivě, nad čímž jsem se musel posmát. Jestliže já jsem, jak on říká, princezna, tak on je bezpodmínečně můj princ.

,,V-všechno je v pořádku, jen jsme probírali něco o doktorech na hradě. Jak často a pravidelně jsem měl prohlídky a tak." usmál jsem se na něj a zavrtal se mu hlavou do mikiny. Bylo to tak příjemné. Jedno ouško jsem natiskl nenápadně k jeho hrudi a poslouchal, jak bije jeho srdíčko. Dělal jsem to vždycky, když jsem k tomu měl příležitost. Vždycky tak splačeně hopsalo a postupně se uklidňovalo. Sice nevím proč, ale přišlo mi to hrozně roztomilé. Chvílemi jsem si občas myslel, že mu chce vyskočit a utíkat pryč.

,,Tak to rád slyším, že je vše v pořádku." pohladil mě po bocích a já začal potichounku vrnět. Moc často to nedělám, když s Hobim nejsme sami, ale teď jsem nemohl jinak. Z každého jeho doteku jsem cítil starostlivost a opatrnost a jeho srdíčko se mu zase pokoušelo utéct pryč. Splašené srdíčko.

,,Uhm Jiminie?" zeptal se mě potichu, opatrně. Jeho doteky začínali být čím dál více nervózní. Děje se něco? Udělal jsem něco? Nikdy mi neříká jménem, když o nic nejde. Něco se určitě děje a není to nic dobrého.

,,Zítra budu muset odjet pracovně na pět dní. Myslíš že to tu zvládneš? Já jen, bude to jen na pět dní. Pak bych byl celé Vánoce doma, to se bát nemusíš." snažil se mi to celý rozrušený vysvětlit a díval se snad všude, kromě mých očí.

,,Seokie to je v pohodě. Chápu že musíš pracovat a nemůžeš tu se mnou být celou věčnost." usmál jsem se na něj a znovu se k němu přitulil. On si značně oddechl a vrátil své ruce na mé boky které začal znovu hladit. Takhke jsem byl spokojený. V jeho náruči. Přál bych si tak zůstat navěky.

Až pozdě v noci jsme se vrátili k nám na pokoj, kde jsme si ještě povídali. Byl to jeden z nejhezčích večerů, které jsem kdy zažil. Když jsem se však vzbudil, nikdo tu se mnou už nebyl. Jen na posteli byl lísteček se vzkazem od Hobiho, že mě nechtěl budit a že se co nevidět zase vrátí.

Já se však cítil tak nějak podivně prázdný. Jakoby mi něco chybělo. Jakoby kus mě byl ztracený. Až moc daleko. Byla to taková podivná bolest, která se ve mě usadila a já nebyl schopný se jí zbavit. Budu se muset zeptat Jina, jestli to není opět nějaká podivná věc spojená s hybridy.

❁

Ouky douky... tak toto je
konec další kapitolky.

Moc doufám, že se vám líbila
a chtěla bych se Vám omluvit
za nepravidelné vydávání.

purple u sweeties 💜💜