sweet words

15: Hoseok

Ráno jsem si trochu přivstal, protože jsem chtěl Jiminiemu udělat snídani. Celou noc se vrtěl a kňučel ze spánku. Nevěděl jsem, jestli ho něco nebolí nebo se mu jen nezdá špatný sen. Každopádně jsem si říkal, že by mu taková snídaně do postele mohla udělat radost. Sice moc nevím proč, ale měl jsem z toho opravdu dobrý pocit. Tedy dokud jsem nepřišel do kuchyně a tam neseděl na židli zamračený Jungkook.

Tedy myslel jsem, že je zamračený, dokud si mě nevšiml. To se jeho mračení zvýšilo natolik, že by s tím mohl vyhrávat soutěže. Nechápu, co jsem mu udělal. Snažím se. Opravdu se snažím, aby mě měl rád. Ale on mou veškerou snahu ignoruje a sabotuje.

Rychle jsem tedy došel k ledničce, odkud jsem vytáhl máslo a vajíčka, vzal pánvičku a opatrně se s tím vším přesunul ke sporáku.

,,Jin mi včera řekl, co se stalo." pronesl s ledovým klidem Jungkook a upil že svého hrnečku. Takový tón jsem od něj snad nikdy neslyšel. Až mrazivě klidný avšak s notnou dávkou opovržení a nechuti a mě bylo jasné, že to vše náleží mně. Jen jsem nevěděl proč.

,,Nechápu, jak mu to můžeš dělat." vyjekl a nevynechal třísknutí rukou o stůl. Já na něj jen nevěřícně koukal a snažil se zpracovat jeho obvinění. Co jsem měl komu udělat?

,,Netvař se jakože nevíš o co jde! Pořád kolem něj lítáš! Samý 'princezno tohle' a 'princezno tamto' a přitom necháš nějakýho opilce, aby ho skoro přizabil!" křičel po mě a já ani nestíhal vnímat.

,,Jakoby ti nestačilo, čím vším si musel projít! Navíc to, jak ho balíš je přímo nechutný. Vždyť ty neděláš nic jinýho! To mu nemůžeš dát pokoj?! Jestli mu chceš jenom ubližovat, tak to jsi ho mohl opravdu v tom lese rovnou zabít." vykřikl, prudce se zvedl ze židle a utekl pryč.

Co se to stalo? Já... cože? Vždyť to vůbec nedává smysl. Jiminovi bych nikdy neublížil. V rychlosti jsem tedy dodělal snídani, přiklopil ji a vydal se i s tácem nahoru.

V tichosti jsem otevřel dveře a tác s jídlem mu položil na noční stolek. Nemohl jsem si odpustit pohled na toho spícího andílka. Byl tak roztomilý. Chtěl jsem se k němu přitulit a už nikdy ho nepustit, jenže jsem musel jít ještě za Jinem. Musel jsem vědět, co měl znamenat ten Kookovo výstup.

Našel jsem ho naštěstí hned na první dobrou - v jeho ordinaci. Seděl tam u pracovního stolu a vyplňoval nějaké papíry. Jakmile si mě všimnul, na tváři se mu rozlil přátelský úsměv a pokynul mi, ať vejdu dovnitř. Já za sebou jen opatrně zavřel dveře a sedl si naproti němu.

,,Jine, cos to proboha tomu Jungkookovi řekl? Dneska ráno na mě vyjel s tím, že mu dělám do bratra či co a jaký jsem strašný člověk." nechápavě jsem se ho zeptal a on ke mě zvedl zrak.

,,Nemůžeš se divit Hobi. Vždyť i on vidí, jak tě to k Jiminovi táhne. On jen nechce, aby bylo jeho staršímu bráškovi ublíženo." usmál se na mě a začal se věnovat zpátky svým papírům. Počkat!? Co? Kde všichni berou tu jistotu, že se mi Jimin líbí?

,,Netvař se, jako by ti někdo křivdil Hobi." usmál se znovu, jenže pak se zasekl. Jakoby mu to konečně došlo. Že já prostě netuším, co cítím.

,,Počkej. Ty si snad nejsi jistý, jestli se ti Jimin líbí? Vždyť ale... ty... to jak se chováš..." začal zmatkovat a já to prostě nechápal. Co když se mi Jimin opravdu líbí?Co když ho mám rád?

,,Jine když já opravdu nevím co si teď mám myslet nebo co cítit. Nikdy jsem nad ním tímhle směrem nepřemýšlel. Teda možná. Občas... občas si přeju, aby byl jen můj. Abych ho mohl objímat a dávat mu pusinky po celém obličeji a mazlit se sním, protože on pak tak rozkošně vrní. A vždycky, když šel pracovat, tak jsem se hrozně bál, aby se nevrátil domů a neřekl mi, že s takovým hrozným člověkem, jako jsem já, pod jednou střechou prostě nebude." smutně jsem si posteskl a zakoukal se na své propletené ruce, které jsem o sebe nervózně mnul.

,,Občas si ke mě lehne a mě začne hrozně silně bušit srdce a já nevím, jak to zastavit. Občas mi k tomu třeba úplně stačí ho hladit ve vlasech a mám takový ten hřejivý pocit, že je všechno v pořádku. Tak jak má být. Chápeš? Protože on je takový malý roztomilý koťátko a teď kvůli mě leží v posteli a ani si nemůže lehnout na záda." s těžkostí jsem mu to všechno říkal, ale čím víc jsem mu toho řekl, tím líp jsem si připadal. Jakobych na to už nebyl sám.

,,Hobi to je úžasný." spráskl ruce Jin a já na něj jen nevěřícně koukal. Co přesně je úžasný? Už zase netuším, která bije.

,,Vždyť ty ho miluješ. No není to skvělé? Teď už jen stačí, abyste si to navzájem přiznali a bude všechno úplně tip ťop." šťastně se na mě usmíval já na něj jen zaraženě koukal. Já miluju Jimina?! Cože? Vždyť to je absurdní! To je ta největší pitomost! To je... to je... pravda?

,,Já m-miluju Jimina." vypravil jsem že sebe a hned, co jsem to řekl mi bylo jasný, že to je pravda. Jak bych mohl nemilovat mojí princeznu? Jak bych mohl nemilovat někoho, jako je Jimin.

,,Správně. A teď za ním utíkej. Vsadím se, že nemůže ani vstát z postele. Radši mu dej ještě tyhle prášky proti bolesti. Ale jen půlku jedný tabletky!" podal mi krabičku s prášky a s potutelným úsměvem se vrátil ke svým papírům a já se vydal zpátky do svého pokoje, kde jsem našel nemilé překvapení.

Jiminovo tělíčko leželo na posteli a otřásalo se potichými vzlyky. Rychle jsem k němu tedy přiběhl už s vodou a připraveným prášek. Opatrně jsem ho posadil - i přes to se to neobešlo bez srdcervoucích vzlyků - a poslušně spolkl půlku prášku. Pak jsem si ho posadil na klín a hladil ho ve vláscích, dokud se úplně neuklidnil.

,,Tak co, už je to dobrý princezno?" zeptal jsem se ho, přičemž jsem mu dal pusu do vlásků. On jen zakýval hlavou v souhlas a trošku víc se o mě opřel. Moje srdce opět vynechalo pár úderu. Tím jsem se však nenechal vůbec rozhodit. Možná jen malinko.

❁

po dlouhé době nová kapitola (omlouvám se)

purple u sweeties 💜💜💜