sweet words

24: Jimin

Tak moc mi bylo líto, že jsem vyjel po Jungkookovi, ale bylo toho na mě za ten den už moc. Nejdřív Yoongi a teď mám řešit ještě Kookovo strašné chování. Chtěl jsem na něj znovu křičet, když v tom Jungkookův proslov utnuk Hobi. Mluvil tak... nebezpečně vážně. Se mnou takovýmhle tónem nikdy nemluvil. Byl děsivý. Bál jsem se. A to ani nemluvil na mě.
Jungkook však nedbal na nic. Ani na Hobiho výhružný tón, ani na to, co mu říkal. Jen se čím dál víc mračil a znepokojoval všechny okolo. Nejvíc asi Taeho.

,,Ty nikdy nebudeš pro Jimina dost dobrý." vyštěkl a ještě víc se zamračil. Hobi však udělal něco, co jsem absolutně nečekal. Poraženě svěsil ramena a podíval se na mě.

,,Já vím. Pro něho nikdy nebudu dost dobrý. Ale jsem moc sobecký na to, abych ho pustil. Na to ho až moc miluju." usmál se na mě smutně a já nemohl uvěřit tomu, co jsem slyšel. Tohle si přece nemůže myslet. To on je dokonalý.

,,Seokie co to prosímtě plácáš. Pro mě si dokonalý. Nechci, abys o sobě něco takového říkal." pohladil jsem ho po tváři a objal ho. On jen přemístil ruce na má záda a stáhl si mě k sobě.

,,Jungkooku prosím. Já jsem takhle šťastný. Buď šťastný i ty." smutně jsem se na něj podíval a on jen poraženě svěsil ramena.

,,Kdybys to nebyl ty hyung, tak bych na Hoseoka nikdy nepromluvil, ale jak chceš ty. Budu se snažit s ním vyjít. Ale nemysli si, že to bude ze dne na den. Pořád ho nesnáším úplně stejně." uraženě si stoupl a odešel pryč. Jin, který doteď seděl s Joonem na sedačce a jen nás pozoroval zavrtěl hlavou a povzdechl si.
,,To máme ale krásný první Vánoce."

(!smut) ❁

Večer pak už proběhl celkem v klidu. Hráli jsme nějaké deskové hry a po chvíli přišel i Kook a vypadalo to, že se s námi i celkem bavil. Byl jsem rád. Konečně šlo všechno správným směrem. Nebo jsem si to alespoň tehdy myslel.

,,Nejsi už unavený." zeptal se mě opatrně Hobi, když jsem mu pomalu usínal v klíně. Vymňoukl jsem něco souhlas a zvrtal se o něco málo víc do jeho mikiny. Nějak jsem se nemohl nabažit jeho vůně. Jakoby byla dnes silnější, než kdy dřív. Nemohl jsem se odtrhnout.

,,Tak dobrá. My už asi půjdeme spát, jak tak Minnieho vidím." usmál se na ostatní Hobi, vyzvedl si mě do náruče a já přesunul svou hlavu do ohbí jeho krku, kde byla vůně nejsilnější. Krásně mi nahrával do karet. Všichni, dokonce i Kook nám popřáli dobrou noc a my se tedy vydali nahoru. Usnul jsem během vteřiny přitulený k Hobiho boku.

Stejně rychle, jako jsem usl, jsem se ale i vzbudil někdy uprostřed noci. Ze začátku jsem nevěděl, co se děje, po krátké chvíli mi to však okamžitě došlo a já bolestně zamňoukal. Proč zrovna teď? Teď ne...

Musel jsem Hobiho co nejdřív vzbudit, než bych začal dělat nějaké nežádoucí věci. Jin mě před tím varoval. Nesmím být s nikým v pokoji. Obzvlášť ne s někým, kdo netuší, co se děje.

,,S-seokie prosím, vzbuď se. Je to hrozně moc důležité." šeptal jsem mu potichu do ucha, ale jen tak, abych vzbudil jeho a ne celý barák. On se začal nespokojeně vrtět a pomalu probouzet.

,,Lásko, co se děje, že mě budíš uprostřed noci?" zašeptal po chvíli a já nevěděl co dělat. Chtěl jsem se rozplývat nad tím, že mi řekl lásko, jenže na druhou stranu - musím ho co nejrychleji dostat pryč z tohohle pokoje. Už jsem mu chtěl odpovědět na otázku, když v tu ránu mě polila další vlna horká, která se usadila v mých dolních partiích a já se zmohl pouze na bolestné - skoro až bezmocné - vzdychnutí.

,,J-jsi v pořádku princezno?" začal se o mě okamžitě starat, ale já naopak potřeboval, aby byl co nejdál. Cítil jsem, jak už to němůžu nadlouho ovládat. Nechtěl jsem, aby mě tak Seokie viděl.

,,M-musíš odsud o-okamžitě vypadnout. Vzbudit Jina. Říct mu, co se děje. On už bude vědět." snažil jsem se ze sebe vyžblebtat a jen doufat, že tomu porozumí aspoň trochu.

,,P-počkej?! Ty máš to... své období?" zeptal se opatrně a pohladil mě po hrudi. Já se proti němu jen vzepjal a hlasitěji zavzdychal. Celé to bylo až moc intenzivní. Takhle silné to snad ještě nikdy nebylo.

,,J-jo, tak už odsud konečně vypadni." vysoukal jsem ze sebe a znovu se pod náporem neuvolněné slasti prohnul v zádech. Všude jsem cítil Hobiho vůni a to mě vzrušovalo snad úplně nejvíc.

,,A co kdybych ti řekl, že ti s tím pomůžu. Chtěl bys to? Jiminie?" zašeptal mi smyslně do ucha. Já se jen znovu prohnul jak luk a přitom se o něj otřel. Bože jak já potřeboval uvolnit. Aspoň trochu. Malinko.

,,P-proč bys něco takového dělal?" nesměle jsem se na něj podíval a jediné, co jsem viděl byla touha a láska odrážející se v jeho očích.

,,Protože tě miluju. A nechci, aby se moje koťátko samo trápilo." usmál se na mě a prstem mi přejel po ekreci schovávající se pod tenkou látkou pyžama, které se skládalo z pouhých kraťasů na spaní. Hrdelně jsem zavzdychal a udělal se. Nechápal, jsem ze mi stačí tak málo. Styděl jsem se za sebe. Do očí se mi nahrnuly slzičky a já úplně červený odvrátil tvář. Tohle je tak trapné. Co si o mě musíš teď proboha myslet.

,,Ale notak princezno. Nic se neděje. Přece se nebudeme stydět. Jsi rozkošný." usmál se na mě a hluboce mě políbil. Jakobych cítil všechny ty pocity,které se vznášely všude okolo. Lásku. Touhu. Chtíč. Miloval jsem všechno, co mi dával.

,,Tak teď si tě hezky připravíme. Ano?" usmál se na mě a stáhl mi poslední část oblečení, upatlanou od mé nadílky. Zrudl jsem snad ještě víc než to šlo. Proč zrovna já?

,,Jsi krásný princezno." usmál se na mě a promnul v ruce mojí znovustojící erkeci. Roztáhl mé nohy od sebe a druhou ruku přesunul k mému pozadí. Vůbec jsem netušil, co se bude dít a začínal se trochu bát.

,,Nic se neděje princezno, ano? Teď si tě hezky připravím. Budeš pro mě hodný kluk a vydržíš to, ano?" zeptal se mě a já jen přikývl hlavou. Najednou jsem ucítil prsty u mého vstupu a okamžitě mi došlo, co tou přípravou má na mysli. K čemu jsem se to zase upsal?

Po krátké přípravě, kterou si však Hobi ze mě neznámých odvodů užíval, vytáhl prsty a zadíval se mi do očí. Přikývl jsem na souhlas a nepřestával jsem se na něj koukat. Byl nádherný. O hodně hezčí než já. Byl dokonalý.

,,Teď to bude chvíli bolet, ale pak už to bude jen a jen lepší. Slibuju." usmál se na mě a já se cítil o něco málo klidnější. Jeho úsměv byl jako srdíčko. Miloval jsem jeho úsměvy.

Když do mě pronikal, nebolelo to až tak, jak jsem si myslel. Spíš to bylo nepříjemné a nezvyklé. Po chvíli se začal hýbat a přitom vzdychat, mě to však tak úžasné nepřišlo. Potichounku jsem tedy vzdychal a jen koukal na jeho tělo tyčící se nademnou.

Nejednou však změnil úhel svých přiřazů a já bezmocně zalapal po dechu. Moje tělo jakoby zaplavila odzbrojující slast. Hobi se tiše usmál a všechny další přírazy vedl právě do toho místa. Já se nemohl na nic víc, než na hlasité vzdechy a prosby o víc. Nejspíš jsem mu přitom u pořádně poškrábal záda.

Udělal jsem se snad pětkrát, než se udělal i on a moje tělo konečně nezplavilo jeho teplo. Takhle jsme to zopakovali snad třikrát, než si moje tělo řeklo, že to stačí a že víc už nepotřebuje. Celé další tři dny se o mě Hobi staral. Nosil mi jídlo. Staral se o všechny moje potřeby. Jestli bude každé moje období takovéhle, tak ho budu mít klidně častěji.

To jsem však netušil, co přijde potom.