sweet words

14: Jimin

Hned jak se za Hoseokem zavřeli dveře se po celé hospodě rozhostil hlahol a nespokojené pokřikování. Na to jsem si ale už tak nějak zvykl. Nikdo tady o Hobim nemluví pěkně. Občas se mi ani nechce věřit, co jsou o něm tihle chlapi schopní vyprávět. Nikdy si mě s ním ale nijak nespojovali, tedy až do teď. Měl jsem si to asi lépe promyslet. Když já jsem byl tak rád, že jsem ho zase viděl. Že jsem ho mohl obejmout. Být mu nablízku.

,,Ale hošánku, kdy si nám chtěl říct, že ten nevychovanej spratek je tvůj nabíječ." ozvalo se mi najednou u ucha a já leknutím uskočil stranou a narazil do zdi. Vyděšeně jsem na toho chlapa díval a čekal, co se bude dít dál. On ke mě přišel blíž a chytl mě za límeček košile.

,,Neumíš odpovídat květinko? Ptal jsem se, kdy jsi nám to chtěl říct." vysmíval se mi do obličeje a čím dál víc mě tlačil ke zdi.

,,Nemám ti co říct! Hobi je můj kamarád." prskl jsem na něj a chtěl odejít. On se mnou však praštil o zeď, což jsem absolutně nečekal. V úleku jsem odkryl ouška i ocásek a bolestně zamňoukal.

,,No páni. Takováhle nechutnost se tu přímo před námi schovávala a my o tom neměli ani ponětí." zasmál se a s ním celá putyka. Jakmile mi začaly slzičky téct po tváři, všichni propukli v ještě hlasitější smích a on mě hravě nadzvedl a hodil se mnou o stůl, který tu ránu nevydržel, takže se celý i se mnou svezl k zemi.

Střepy. Všude okolo jsem je cítil. Jak se mi zařezávají do zad. Jak cinkají o podlahu. Najednou jsem na svém obličeji ucítil cizí dech, což mě donutilo v šoku otevřít oči. On se nade mnou skláněl a před obličejem mi mával s nožem.

,,No tak Jimine. Tobě se snad líbí jak vypadáš? Jako nějaké zvíře? Mutant? Samozřejmě že ne! Nikomu se to nelíbí."

,,Kdybys vůbec někdy slyšel mluvit o hybridech toho tvýho Hobiho. Kolik jich už zabil. Jak moc je nesnáší. Jak se na ně nemůže ani podívat. Jste odpad společnosti! Já ti ale pomůžu. Díky mě si možná i někoho najdeš. Teď už alespoň chápu, proč si do tebe ani nezasunul. I mně by bylo z něčeho takové špatně." zasmál se a mě se chtělo brečet. Tak počkat! Jak sakra myslel, že mi pomůže?!

To jsem zjistil hned v zápětí, když mě vyzvedl na čtyři a přiložil nůž k mému ocásku. To ne! To přece neudělá! To nemůže! Naříkal jsem, ale vycházely že mě pouze hysterické vzlyky, které jsem nebyl schopný jakkoli ovládnout.

Najednou ale všechno zmizelo. Nůž na ocásku. Tlak na mých zádech. Výsměšný smích. Všechno to najednou zmizelo - uticho.

,,Shhh princezno, už bude dobře. Už bude dobře." slyšel jsem Hoseoka, jak na mě mluvil. Najednou jsem zjistil, že už neklečím na zemi, ale Hobi mě opatrně svírá u sebe v náruči. Co mě ale překvapilo ještě víc bylo to, že jsem viděl Namjoona, jak dává pěstí tomu chlapovi. Rychle jsem tedy zatahal Hoseoka za rukáv a poprosil ho, jestli bychom nemohli jít domů. On se na mě jen usmál a zvedl si mě opatrně do náruče.

,,Cokoli si jen řekneš princezno." byli poslední slova, co jsem uslyšel, než jsem propadl spánku.

Vzbudil jsem se teprve až když mě pokládal u Jina na lehátko. Bolestně jsem zamňoukal a chytil jeho ruku, když chtěl odejít pryč. Přece mě tu nemůže jen tak nechat. Já to bez něj nezvládnu.

,, Copak princezno, děje se něco?" přešel ke mě a sedl si na lehátko. Já jen zakýval záporně hlavou stále ho drživ pevně za ruku. Tomu se jen smutně pousmál a pohladil mě po vláscích. Když však zavadil prstem o jedno z oušek, prudce jsem se nadechl a celý ztuhl.

,,Moc mě to mrzí princezno. Kdyby nebylo mě, tohle by se nestalo." pronesl po chvíli smutně a odvrátil ode mě zrak.

,,To není pravda Seokie. Ty za nic nemůžeš. Nemůžeš za to, kým jsem. Nemůžeš za to, že jsem takový. Že musím skrývat to, kým opravdu jsem." smutně jsem se na něj pousmál a stiskl mu ruku. On se na mě nevěřícně podíval, přičemž si vzal můj obličej do dlaní.

,,Tohle už nikdy NIKDY nechci slyšet Jimine. Je ti to jasný? Jsi dokonalý takový jaký jsi! Já tě mám rád proto, jaký jsi." vykřikl a já nemohl uvěřit tomu, co řekl. On mě má rád? Jak? Kdy se to stalo? Proč mi z toho tak silně buší srdce a nepřestává? Proč mě to nutí se tolik usmívat?

,,Já tě mám taky rád." usmál jsem se na něj zpátky a zavřel oči. Tohle si přece kamarádi říkají, ne? Že se mají rádi. Jak by to taky jinak myslel. Najednou se rozrazily dveře od ordinace a v těch se objevil zadýchaný Jin.

,,N-namjoon mi řekl co se stalo. B-běžel jsem jak n-nejrychleji jsem zvládl." opřel se zadýchaně o svůj pracovní stůl a začal si nás prohlížet.

,,Tak mi to ukaž Jimine. Joon říkal, že je možný, že máš někde zaseklé nějaké střepy." ozval se po pár vteřinách a já si jen sundal tričko a převalil se na záda. Vůbec se mi to nelíbilo. Nejen že mám určitě v zádech miliardu střepů, ale ještě všichni uvidí tu vytetovanou svatební blbost. Oba, jak jsem čekal, zatajili dech a koukali na má záda.

,,Tak fajn, teď tě to bude nejspíš hodně bolet, ale budeš to muset zvládnout. Ano?" zeptal se mě Jin a já jen přikývl. Další dvě hodiny jsme strávili tím, že mi ze zad oba dva vybírali střepy. Bylo jich vážně strašně moc. Nakonec mi to celé ještě vydesinfikovali a já se večer mohl s klidem svalit na břicho do postýlky, kde jsem spal s Hobim.

Ten přišel pár vteřin po mě a svalil se vedle mě a nejspíš okamžitě usnul. Já jsem si vylezl opatrně, tak abych ho nevzbudil, na něj a spokojeně vydechl, když jsem zabořil hlavu mezi jeho rameno a krk. Vím, že tohle nejspíš přátelé nedělají, ale já to po dnešku opravdu potřeboval. Hned na to jsem jen cítil, jak se jeho ruce obmotávají kolem mého trupu, to už jsem ale byl na půl cestě do bezesného spánku plného myšlenek na toho chlapa a jestli to, co říkal, je pravda.

❁

purple u 💜💜💜