sweet words

22: Jimin

On mi opravdu řekl, že mě miluje?!

Uběhly už dva dny od té doby, kdy se vrátil a já jsem snad nejšťastnější, za celý svůj život. Hoseok se choval, jakoby mi chtěl vynahradit každou chvíli, co byl pryč a tak se se mnou pořád někde mazlil nebo mě prostě jenom hladil a poslouchal, jak vrním.

Teda bylo by to lepší, kdyby kolem nás nechodil Jungkook jako po špičkách. Vůbec se se mnou nebavil. Ani nepromluvil. Prostě nic. Jako kdybych ani nebyl jeho bratr.

Dnes jsou ale Vánoce. První Vánoce mimo hrad. Bez naší rodiny. Bez každoročního připomínání toho, že jsem jen chyba.

,,Princezno." zabroukal mi Hobi do ucha potichým melodickým hlasem.
,,Vstáváme. Je ráno." šeptal dál a pomalu ze mě stahoval peřinu. Já jsem jen pomalu otevřel oči a nespokojeně zakňučel. Proč mi bere mojí teplou dečku? Vzbudil bych se i bez toho.

,,Notaak princezno. Snad se na mě nebudeš zlobit." zašvitořil a přitáhl si mě k sobě. Na to jsem už nemohl nic říct. Miloval jsem být mu tak blízko. Opřel jsem si o něj hlavu a znovu zavřel oči.

,,No tak to ne. Jin nám už připravil snídani, tak se hezky obleč, ať na tebe nemusím dlouho čekat." mrknul na mě a shodil mě ze svého klína. To se mi vůbec nelíbilo. Proč nemůžu zůstat u něj? Proč mě u sebe nechce?

,,Dobře, už jdu." mňoukl jsem a vydal se k jeho skříni. Když už nemůžu být u něj, chci ho alespoň cítit. Netuším, co to se mnou dneska je, ale jakobych Hobiho potřeboval víc, než kdy dřív.

,,Neboj Jiminie. Po snídani se spolu můžeme jít projít po trzích, jestli chceš." ozvalo se hned za mnou a já úlekem nadskočil. Kdy se ke mně dostal tak blízko? Vůbec jsem si nevšiml, že by se pohnul.

,,Rád půjdu, ale už se tak nepliž. Vyděsil si mě." usmál jsem se, přičemž jsem ho bouchl do ramene. On se jen hraně chytl za rameno a začal naříkat, jak straně moc to bolí.

,,Nebuď herečka a pojď. Jin-hyung tam určitě už naštvaně čeká, až se uráčíme přijít." zasmál jsem se a vydal se ke dveřím, které vedly z našeho pokoje. Těsně před nimi mě popadl za ruku a otočil směrem k sobě.

,,Promiň, ale nevím, na jak dlouho to je naposledy, co tohle můžu udělat a do večera fakt čekat nehodlám." přitáhl si mě k sobě a s úsměvem koukal na můj nechápavý pohled. Najednou přiložil své rty na ty mé a já začal okamžitě kopírovat jeho pohyby. Miloval jsem, když jsem ho takhle mohl ochutnávat. Když jsem mu mohl být tak blízko. Na chvíli to bylo, jakoby vesmír patřil jen nám.

Kdyz se ode mě odtáhl, trochu mi poupravit jeho svetr a vydal se i se mnou dolů. Ani u stolu nepouštěl mou ruku a já mu za to byl moc vděčný. Nevím, jak bych jinak zvládl Kookovu ignoraci a naštvané pohledy. Nechápal jsem to. Vždyť je to můj mladší bráška. Proč prostě nemůže být šťastný z mého štěstí?

Po snídani jsme šli na trhy. Přesně jak Seokie slíbil. Držel si mě jemně, ale přesto pevně u sebe, za mé boky. Já se k němu spokojeně tulil a užíval si padající sníh a Vánoční atmosféru všude kolem.

U nás nikdy tolik sněhu nenapadlo. Vlastně byl zázrak, když vůbec nějaký spadl. A tady? Závěje všude kolem. Sněhu bylo všude po hromadách a občas jsem i slyšel lidi, že si stěžují, že je ho moc. Ale jak by mohlo být moc sněhu?? Vždyť je úžasný.

,,Tak co princezno. Není ti zima?" pošeptal mi. Já jen šťastně zavrtěl hlavou a víc se k němu přitulil. S ním mi bylo dobře.

,,Ne. A o tobě Seokie?" zamrkal jsem a ustaraně si ho prohlédl. Vypadal nervózně. Děje se něco?

,,Ne vůbec. Ale asi už radši půjdeme domů. Stmívá se." nervózně se usmál a přitáhl si mě o něco blíž. Já si ho jen znovu prohlédl a přikývl na jeho nabídku.

,,Hoseoku!!!" uslyšel jsem za námi a ztuhl stejně jako Hobi. Co se děje? Proč na něj někdo cizí křičí jeho jméno.

,,Počkej musím s tebou mluvit." doběhl k nám a začal se vydýchávat. Mohl jsem si ho alespoň pořádně prohlédnout. Byl krásný. Určitě měl pod bundou úžasnou postavu a jeho tvář by mohla viset na plakátech. Když jsem se ohlédl na Hobiho, který z mladíka nemohl odtrnout zrak, trochu mě bodlo u srdce. Notak Jimine! Přece se nebudeš chovat jako nějaká žárlivá kráva.

,,Prosím. J-já byl u Taehyunga a ten mě zdržel na docela dlouho, ale přišel jsem hlavně z tebou." usmál se na Hobiho po vydýchání a přistoupil o krok blíž. Seokie ustoupil o krok dozadu a stáhl si mě blíž k sobě. Trochu to zmírnilo můj šok. Chce mě u sebe. Chce, abych mu byl na blízku.

,,Yoongi mi si ale už nemáme co říct. Odešel jsi. Odešel jsi pryč a nechal tu mě a Taeho. Ani nevíš, co se dělo a navíc! Co se to s tebou proboha stalo? B-býval jsi..." nemohl pokračovat dál a stisk na mých bocích byl čím dál silnější, až jsem se musel přemlouvat, abych bolestně nevymňoukl. Musel jsem být silný. Silný pro Hobiho. On mě teď potřeboval.

,,Jo jasný." odfrkl si Yoongi a přistoupil znovu o krok blíž. Já si stoupl trochu víc před Hobiho a pevně mu stiskl ruku. Jestli je to totiž ten Yoongi, který si myslím, tak si mohl přijít jen pro jednu věc.

,,Býval jsem jako tohle ustrašený vyklepaný kotě před tebou, ale koukni se na mě teď. Už nevypadám jako nějaká hříčka přírody. Vypadám normálně. Myslel jsem, že to je to, co chceš. Abych byl normální. A teď tě tady najdu, jak se k tobě lísá... tady to..." znechuceně na mě ukázal a já sklopil hlavu. Věděl jsem to. Nemusel mi to říkat. Věděl jsem, že nejsem pro Hobiho dost dobrý. Věděl jsem to.

,,Vždyť to je ještě dítě. Co ti může dát? Já ti toho můžu dát o hodně víc! Se mnou budeš šťastný! Stejně jako dřív." vykřikl a prosebně koukal na Seokieho.

Yoongi ve vteřině přešel ještě o krok blíž, se slzami v očích mě odstčil na zem a Hobiho prudce a nečekaně políbil. Já se nemohl na nic jiného než tupě koukat a cítit, jak se něco uvnitř mě drolí na kousíčky.

první prázdninová kapitola 🎉